historik_amater komentáře u knih

Na úvod se musím pozastavit nad tím, jak mizerný (rozuměj nepatrný) ohlas u české veřejnosti vyvolávají tematicky podobně zaměřené knihy. Ješe Losal jistě není žádným Puškinem, o to jasněji nám však ukazuje, co se dělo v roce 1959 - zdaleka nejhorším v tibetské historii - s ním samotným, jeho nejbližšími, jakému zoufalství byli lidé "osvobozovaní" čínskou armádou vystaveni a dále - jak tragédie pokračovala v podobě doživotního exilu.
Autor sám sebe popisuje jako nezbedného hocha, který rané dětství prožil v poklidné tibetské vesnici, či spíše jakémsi klanovém společenství, kde neexistovaly úřady, školy, policejní stanice, silnice, západní technika, nemocnice aj. - přesto však "míra štěstí" (jak ji dnes měří Bhútánci) dosahovala závratných výšin.
Během dospívání byl poslán jako pomocník do kláštera, kde se měl stát "představeným" jeho starší bratr Akong, na nějž částečně žárlil, částečně jej obdivoval, jejich vztah byl však spíše formální - i kvůli značnému věkovému rozdílu. Nepobyl tam ovšem dlouho - Mao Ce Tung si již dlouho brousil zuby na opanování celého Tibetu, kam sice již v roce 1950 poslal armádu (1951 byla delegace Tibeťanů - která k tomu ani neměla oprávnění - donucena signovat tzv. 17 Point Agreement - dokument o připojení k Číně), pevnou rukou nad ním ale ještě nevládl. To se změnilo v průběhu března 1959, kdy (dnes již víme, že bylo vše vyprovokováno a takřka připraveno Čínou), kdy došlo k velkému povstání - zejména z obavy z možného únosu či dokonce vraždy Dalajlámy (v té době 24letého). ČLR zareagovala brutálně - odbojáře a několik tisíc civilistů okamžitě zmasakrovala, některé kláštery vybombardovala, mnichy ve velkém popravovala - soustředila se zejména na lamy (ušetřeny nebyly ani ženské kláštery - pozn. ženy tehdy titulu lama dosáhnout nemohly). Dále do oblasti začala dopravovat desetitisíce etnických Číňanů (dnes je původní obyvatelstvo již v menšině). Akong a jeho přítel Trungpa (ale i mladý Ješe Losal) se ocitli ve smrtelném nebezpečí a rozhodli se pro okamžitý útěk ze země - slovo útěk však ani zdaleka nevystihuje to, čím si museli projít. Putovali totiž stovky kilometrů, museli překonat mimojiné Brahmaputru nebo průsmyky v Himálajích - časem se připojili k ostatním a vytvořili přibližně dvěstěčlennou skupinu - byli ale vyzrazeni, takřka těsně před koncem pouti si na ně Číňané počíhali a koho nezastřelili, toho zatkli - uniklo pouhých 13 šťastných, mezi nimi i Akong, Trungpa a Ješe Losal.
Podobnou pouť absolvovalo možná až 60 000 Tibeťanů - veselý konec ale mnohé z nich nečekal - nejenže přišli o vlast, o řadu blízkých, ale Indie, která se jim rozhodla nabídnout azyl, na příliv uprchlíků nebyla připravena, podmínky v jejích táborech se daly označit za katastrofální, řádily tu epidemie (úplavice, cholera aj.), na nízkou nadmořskou výšku a subtropické klima navíc lidé z náhorních plošin nebyli zvyklí a umírali po stovkách. Časem se situace zlepšila, což je nutno přičíst na konto bojovnice za lidská práva paní Bedi (matky známého herce Kabira Bediho, představitele Sandokana), se kterou se seznámil společensky schopný Trungpa - Bedi v něm spatřovala snad dokonce premiéra tibetské exilové vlády. Akongovi a Trungpovi se povedlo po nějaké době opustit Indii a usadit se ve Skotsku, kde vybudovali (zejména prvně jmenovaný) významné buddhistické centrum, časem se z něj stalo nejvýznamnější místo setkávání buddhistů na západní polokouli.
Ješe Losal se ještě několik let potloukal po Indii, nebyl schopen nalézt žádný pevný bod, mladý, neklidný, frustrovaný - nakonec sice nalezl smysl v tlumočení z angličtiny do tibetštiny v uprchlických centrech, nicméně cestu jeho života mu pomohl najít až druhá nejvýše postavená postava tibetských buddhistů - "Jeho svatost Karmapa", který z vrtošivého hocha učinil prakticky svého tajemníka. Přesto ani zde Losal nevydržel dlouho a nakonec odešel za svým bratrem a věčným podporovatelem do Skotska.
Ve Velké Británii ale více než kde jinde propadl nezřízenému způsobu života - Akongem si nechal kupovat drahá auta a motorky (na kterých jezdil bez řidičského průkazu), způsoboval jeden problém za druhým (včetně dopravní nehody) - Trungpa se ale zpronevěřil svému poslání také a propadl "free kultuře" ještě více - oddával se nevázaným sexuálním radovánkám, kterým se rozhodně nevyhýbal ani po setkání se svou budoucí manželkou - mladičkou Skotkou (tu dokonce nutil, aby navazovala sexuální styky s "klienty", kteří přicházeli na buddhistické seance, které řídil) - a bylo nad slunce jasné, že žádným premiérem se nikdy nestane.
Přihodilo se však něco nečekaného - deus-ex-machina v podobě vzdáleného, přesto stále přítomného "Jeho svatosti Karmapy" opět zasáhl do života "divočáka" Losala - pomocnou ruku mu nabídl z USA, kde plánoval vybudovat velké buddhistické centrum - a navzdory všem očekáváním tuto záležitost vložil do rukou autorovi této knihy. Ten o sobě sám tvrdí, že až do svých 37 let nebyl schopen najít klid, nevěděl si rady sám se sebou - a nebýt jeho podporovatelů, možná by ani nepřežil...
Centrum se mu povedlo vybudovat, několikrát se v USA ještě setkal s Trungpou (který se tam nakonec usadil - zemřel nicméně předčasně ve 47 letech), nakonec se rozhodl pro naprosto radikální krok, a to strávit několik let v tzv. klauzuře - malém uzavřeném prostoru - v podobě drobné chatky - kde by se věnoval hlubokým duchovním meditacím, jakémusi "znovunalezení sebe sama", povznesení svého ducha - to se mu povedlo - a od té doby se z něj stává jiný člověk. Karmapa mezitím zemřel, Akong stárnul a potřeboval ve Skotsku pomocnou ruku - Losal se vrátil do Buddhistického centra za bratrem a z jeho pravé ruky se vypracoval prakticky v ředitele celého spolku. Akong se o několik let později (již v pokročilém věku) rozhodl pro cestu do Tibetu, respektive Číny - a ta se mu stala osudnou - on, jeho asistent a řidič byli všichni zavražděni ve městě Čengdu, a to za okolností, které nikdy nebyly spolehlivě objasněny - údajně se jednalo o vraždu ze msty...

2 17.03.2024

Knihu není možné považovat za životopis, už na počátku se čtenář dozví, že jde "jen o scénář převedený do knižní podoby", proto opravdoví "zátopkofilové" sáhnou po tlustějších a zajímavějších titulech, kdo mezi ně nepatří, musí uznat, že Procházka píše solidně - nehraje si na velkého spisovatele, nepouští se do věcí hlubších než Hranická propast, nezkoumá člověka jako Dostojevský (i když Zátopek by si to zasloužil), celou dobu se drží spíše ve světě politicky korektním - neváhá sice popsat Daninu facku tehdejšímu šéfovi sportu, ale kolem Emilovy osobnosti se leckdy prohnaly temné mraky a ty nám J.W. popisuje jen jako by vzdáleně.

Mně osobně zdaleka nejvíce zaujala skutečnost, že Zátopek určitě nemohl být označen za talenta od Boha - všeho totiž dosáhl díky neuvěřitelnému drilu, možné dokonce je, že jeho tréninkové metody byly nejtvrdší na celém světě - běhat např. pětistovku pořád a pořád dokola, snad 40krát, to nezkoušel jen tak někdo, nejlepší běžec tehdejší doby (možná všech dob) však trénoval i mezi palandami, na schodech, v rámci vojenského cvičení, mimo stadión na dešti, ve větru, na slunci, někdy cíleně v těžkých, nepohodlných botách - pro úspěch byl schopen klidně se i zničit.

Negativní stránky jeho osobnosti jsou naznačeny tak, že by je čtenář měl chápat jako "ryze sportovní záležitosti, nemající nic společného s politikou" - to znamená, že nesnesl být druhý, svému největšímu rivalovi (a snad i příteli) Mimounovi se vysmál, že je "věčně druhý" - Francouz dostal nálepku Zátopkova stínu (vše si vynahradil až v Tokiu 1956, což už, pokud si pamatuji, není v knize uvedeno). Své partnerce Daně leckdy naznačil, že ona a oštěp "jsou také na vedlejší koleji" - možná je to dobře pro český sport, protože naštvaná Dana vyhrála na olympiádě zlato rekordním hodem!:-)

Celkově vzato bych knihu ocenil jako průměrnou, jejím největším pozitivem je (v dnešní uspěchané době nepochybně), že se čte opravdu snadno a rychle!:-)

Zatím se "nacházím" přibližně na sté straně, podobně jako jiní pochybuji o pravdivosti mnoha údajů. Samotný Slahi (Saláhí) by musel disponovat zcela mimořádnou pamětí, daří se mu vzpomenout si na přesné dny, ba i hodiny, kdy byl (a v jaké společnosti) transportován z jednoho vězení do druhého, je schopen si vybavit i obsah snad stovek rozhovorů, které vedl se spoluvězni a zejména s vyšetřovateli. I kdybych akceptoval, že Muhammad takovým mozkem oplývá, jde zde především o něco úplně jiného - a totiž zásadní otázku - jaktože Spojené státy nakonec povolily a umožnily tuto knihu vydat? Byly pod mezinárodním tlakem (Amnesty International, příp. OSN nebo jiné organizace), vysocí vládní činitelé začali trpět výčitky svědomí, že dopustily vybudování nejen Guantanáma, ale i obdobných zařízení po celém světě, kde neplatí ani americké zákony, ani zákony země, kde "nepřátelského bojovníka" zajali, ba ani jeho rodné země? Anebo je vše jinak a tento popis mnohaletého utrpení má působit odstrašujícím dojmem a mocně zapůsobit na sympatizanty teroristických skupin, jejich samotné členy, aby zvážili, jestli jim další činnost "stojí za to"?

Muhammad wazad Saláhí bely 16 let vězněm USA - první dvě léta "nepřímo" - v Mauritánii, Jordánsku a poté Afghánistánu, zbylých 14 se již nacházel zcela v tenatech amerického režimu na jeho výsostném kusu země pronajatém na jihu Kuby, kde Spojené státy vybudovaly obří komplex pro ty nejhorší zločince zvaný jako guantanamský tábor. Na začátku své nešťastné pouti (byť přeci jen ukončené propuštěním) vstupoval Saláhí do čtvrté dekády svého života a po odchodu z Německa (který v knize nebyl schopen uspokojivě zdůvodnit) a krátkém pobytu v Kanadě (již pod drobnohledem tajných služeb) narychlo odcestoval přes Brusel do Dakaru, odkud se měl s některými členy své početné rodiny vrátit domů do Nuakšottu, metropole Mauritánie. V dakarském hlavním městě byl nicméně okamžitě zatčen a od toho okamžiku nikoho z rodiny po dobu 16 let nespatřil (svou matku již nikdy, zemřela během jeho zadržování). Mauritánská vláda, silně pod tlakem USA, se rozhodla pro takzvané "umytí si rukou" - a svého krajana hodila přes palubu, byť o jeho zapojení do teroristické sítě a zejména činností proti samotným USA (Útoky milénia) de facto neexistovaly důkazy. Saláhí byl transportován do Jordánska (podle všeho šel i tamní režim silně na ruku přesatlantické velmoci), jeho věznění ale k doznání nevedlo, po osmi měsících (mučení) jej tedy USA přemístily do Bagramu. V Afghánistánu pobyl jen několik týdnů, načež jej přibližně spolu s dalšími 34 osobami (podobného statutu, tedy nepřátelského bojovníka) přes Turecko poslaly do zmíněného Guantanáma.

Salahi se k ničemu nepřiznal - podle jeho slov ani nebylo k čemu - jednak proti USA nikdy neměl v úmyslu podniknout teroristický čin, Do útoků Milénia zapleten rovněž nebyl, jeho členství v Al-Káidě skončilo již před lety svržením režimu Najibulláha (nehledě na fakt, že mnohokrát dle mého názoru správně argumentoval tehdejším spojenectvím mezi Al-Káidou a USA - ale taková minulost se ani dřívějším, ani dnešním Spojeným státům pochopitelně nelíbí). Byl vystaven celé škále fyzického i psychického mučení, avšak nepovolil. Jako by se praktiky inkvizice nezměnily, k posunu došlo jen v otázce metod...

Problémem je, že si běžný čtenář není schopen odpovědět na otázku, zda je Saláhí opravdu neuvěřitelně významnou justiční obětí a USA jeho zadržováním bez obvinění (bez důkazů) překročily veškeré meze lidskosti, nebo je to jinak...

Kniha je nicméně napsaná dobře a já na rozdíl od jiných tentokrát půjdu s hodnocením vysoko, nejen samotný Saláhí, ale i Larry Siems (který dal jeho rukopisu tu "správnou tvář" - byť se spolu až do jeho propuštění - Deník z Guantanáma vyšel ještě během věznění - nestřetli)! 80%...

Začnu neobjektivně, kniha mě zklamala, o Marquezovi se často mluví jako o největším spisovateli Latinské Ameriky, já jsem se o něm dozvěděl v rádiu, shodou okolností nedlouho předtím, než jsem procházel okolo antikvariátu, jenž měl ve vitríně vystaven jeho "masterpiece". Čekal jsem špičkový, složitý, propracovaný román s mnoha dějovými liniemi, jak už to v jiných oslavovaných epopejích bývá, namísto toho jsem se dočkal mnohagenerační kritiky rodiny (rodu) Buendiů, společenského života a zejména historického vývoje nejen samotného Maconda, ale přeneseněji i karibského pobřeží Kolumbie, přeneseněji celé Latinské Ameriky. Ta začala být na přelomu 19. a 20. století pod silným hospodářským a politickým tlakem USA (dolarový imperialismus - "Banana Company"), které nebraly nejmenší ohledy na tamější obyvatelstvo a nahlíželo na něj jako na pouhý rezervoár pracovních sil.

Přirovnání jiných uživatelů k biblickým příběhům je trefné - Adam a Eva coby "starý" Buendia s Ursulou hledají nový domov, zakládají Macondo (snad Aracataca - kde Marquez prožil dětství) a vše by vypadalo ideálně, kdyby - krom jiného nebyli bratranec a sestřenice. Přibývá členů rodu, ten se však větví mnohdy překvapivě, řada příbuzenských vztahů zůstává skryta, leckteří přišli na svět zásluhou incestu (který autor kritizuje, byť o něm píše jako o něčem, co bylo tehdy zcela normální). Idyla, rodinná či městská (spíše venkovská) však nevydržela dlouho - Macondo (kde byli všichni šťastní a "ještě tu nikdo neumřel") bylo zavlečeno do dlouhé občanské války (liberálové vs. konzervativci) a jednou z jejích vůdčích osobností se stal mladší syn Buendiů Aureliano ("plukovník). Ten však odboj po 20 letech a "46 prohraných povstáních" (pokud se dobře pamatuji) vzdal a od té doby žil jako starý mládenec smutným, jednoduchým životem v rodném domě - stal se z něj zlatotepec a svou činností jako by kopíroval cyklismus (vznik - zánik) vnějšího světa - po dosažení určitého počtu zlatých výtvorů své výrobky roztavil a začal "nanovo".

Idea, že "čas neplyne, ale otáčí se" je pro evropského čtenáře zajímavá, leč obtížně pochopitelná, četl jsem, že Latinoameričané se na "svůj svět", tj. na zemi jižně od USA, dívají jinýma očima, než jakýma bychom ji byli schopni pozorovat my - naprosto odlišná kultura, historie, jiný vztah ke smrti apod., domnívám se, že tuším, co tím chtěl básník říci, ale za něco přelomově nového takovou myšlenku nepovažuji.

Marquez se "shovívavě" nevysmíval jen poměrům v rodině, ale i naivitě, jednoduchosti a nevzdělanosti místních, bezohlednosti režimu (Banana Massacre). Tendence silně přehánět je všeprostupující, pro Marqueze typická (ať už jde o pramínek krve staršího z "prvních bratří Buendiů", který různě zatáčel po své cestě uličkami Maconda, věk, jejž se dožila např. Ursula - cca 125 - a jiné ženské postavy i více - narážka na staré ženy, které po odchodu mužů jsou jakýmisi majáky, co pozorují, jak se svět okolo nich mění aj.).

Místy čtenář ztrácí přehled, co je ještě doopravdy realita a kde je už "mistrem magična" přenesen někam jinam, to mi sice tolik nevadilo, nechat se přenést do jiného světa, nahlédnout za oponu, je nezvyklé a pokud vím, nikdo z evropských spisovatelů se o to s takovým umem nepokouší jako Kolumbijec Marquez, ale čeho je moc, toho je příliš, být podobných "výstupů" dvakrát méně, snad by se kniha četla o něco lépe.

Celkově bych Marquezovi udělil cca 75%, známkováno jako ve škole mínus 2.

Zpočátku se zdálo, že autor přijde s opravdu zajímavými informacemi, přibližně do strany 40 jsem knihu četl s chutí a těšil se na to, čím mě obohatí další kapitoly, nicméně poté rapidně padla nejen kvalita slohu, ale, což je horší, p. Liška nepřinesl jedinou "novotu". Na jeho obranu je nutno říct, že téma druhé světové války, ať se zdá být jakkoli nekonečné, začíná být studnicí, co pomalu vysychá, přesto se však desítky, ba dokonce stovky autorů pořád a pořád pouští do vod nesčetněkrát probádaných a výsledkem je obrovské množství titulů, co se vzájemně podobají jako vejce vejci.

Kniha nese název "Záhady druhé světové války", autor se však věnuje jen dění v Evropě, zcela opomíjí severní Afriku, Blízký východ a zejména Pacifik, v těchto částech světa rovněž došlo k zajímavým událostem ("záhadám").

V textu chybí citace, čtenář si musí vystačit jen se seznamem použité literatury.

Záhady nejsou nikterak vysvětlené, p. Liška sice nabízí možné odpovědi, východiska, ale pořád jde jen o "možná, vypadá to, zdá se...".

Prokazatelně čerpal i z díla D. Irvinga, který je považován za jakéhosi krále popíračů holocaustu. A byť se jednalo "jen" o jeho (možná nejlepší) knihu Norimberk: poslední bitva, pořád to považuji za velice nešťastné, protože sám mnohokrát kritizuje snahu "umenšovat" dopad holocaustu, případně vůbec jeho existenci.

Některé informace nejsou zcela přesné, např. iniciátorem hromadné popravy na Švédských Šancích rozhodně nebyl K. Pazúr, šlo o pouhého vykonavatele "vyšší moci" (zřejmě šlo o rozkaz samotného L. Svobody).

Pro mě osobně je jednou z největších "záhad" druhé světové války útěk R. Hesse v květnu 1941 - co si vzal s sebou za dokumenty, proč je Angličané nikdy neodtajnili, proč se vůbec rozešel s filosofií NSDAP, resp. Hitlera apod. - pokud se nepletu, p. Liška se tohoto tématu prakticky ani nedotkl.

Obecně vzato se navíc celá kniha dá považovat za pouhopouhou rešerši dávno známých faktů. Co mi dále vadí, je neustálé opakování, říká se sice, že je matkou moudrosti, jestliže však autor zmíní po osmé, patnácté, dvacáté, že podstata nacistického režimu byla zločinná, holocaust umožnila vražedná mašinérie aj., jedná se již o zbytečnost, to totiž všichni víme.

Kapitola o všedním životě v protektorátu je zoufale stručná a jen jako by nastiňuje tehdejší život v německém područí, několik stran o tajemném "Pérákovi" považuji za zbytečné, domnívám se, že jde o látku, kterou se zabývá třeba časopis ABC, možná Enigma:-).

Když už se p. Liška tolik rozepsal o osobě Hitlera, mohl přinést i některé "maličkosti" ze života Himmlera, který s kancléřem tvořil jakousi "dvojosobu", v knize je sice nastíněné, že k sobě měli nesmírně blízko ("byli dlouho duchovně spjati"), ale ničeho bližšího se čtenář (opět!) nedopídí!

Za velikou záhadu se dá považovat i spojení SSSR a Třetí říše a jejich pakt s tajnými dodatky, rovněž i postoj Západu a "podivná válka". Proč vůbec druhá světová válka mohla vypuknout, je pro leckoho ta největší záhady ze všech...

Kdybych musel knihu ohodnotit stejně jako kantor žáka ve škole, dal bych jí čtyři mínus, na jednu stranu je mi to líto, jak jsem uvedl, úvod mě totiž nabudil - zbytek knihy však mé očekávání neuvěřitelně zklamal...