Helga115 komentáře u knih

Po Pobřežní cestě jsem si hned přečetla i Bouřlivé ticho, protože jsem byla zvědavá co se dál dělo a hádala, že jsem o něco starší než ona a ono ne, dle vikipedie jsme stejně staré, ovšem životní zkušenosti zcela odlišné. Trochu odbočím - snažím se odolávat vlivu médií, přesto mě dnes a včera napadlo - nemůžu skončit jako oni bez domova? Můžu, ale vyrostla jsem ve skromných podmínkách a dokážu se uskromnit a budu doufat, že ustojím nesmyslné ceny energií, zima bude o zimě, brrr, netěším se. Zpět ke knize - prožívala jsem s ní odchod její matky a vracely se vzpomínky na odchod mých rodičů. U Raynor obdivuji její pro mě nepochopitelné sepětí s přírodou. Podobně jako ona jsem cítila, že se blíží smrt, kolikrát jsem brečela ještě předtím a nakonec to přijala a vyrovnání přišlo až s odstupem času, to máme každý jinak a nedá se to uspěchat. Oba mají v sobě sakra nezdolnou vytrvalost, kterou obdivuji. I přes nemoc Moth ještě vystudoval, dokázali bydlet v nájmu a nakonec přišla díky knize úžasná možnost vrátit se na venkov, to prostě píše život sám. Navíc přesně i to psaní pomohlo samotné Raynor. Zase si neodpustím osobní poznámku - začala jsem se už před několika lety stranit lidí (jsem po otci, to byl samotářský jezevec), mám svůj malý okruh blízkých a nevyhledávám větší společnost a nikdy nechci být součástí davu, neexistuje.... zdrhám domů, kde jsem svou paní, takže možná jí v tomto ohledu trochu víc rozumím. Jejich práce v novém domově je obdivuhodná a umím si představit, že jim tato práce přináší uspokojení. Cesta na Island mě překvapila a žasla jsem, že jí absolvovali a Mothovi opět prospěla i přes pro mě tvrdou a nehostinnou přírodu, opravdu neuvěřitelné a přeji jim ještě hodně dalších cest a šťastné návraty domů doprostřed přírody, sadu... Mně Bouřlivé ticho zaujalo, asi je to celkovým vyzněním a i díky věku.

Pobřežní cestu jsem přečetla za několik dnů, četla se dobře. Co ve mně vzbudilo až nevoli - jak snadno lze přijít o vše co člověk budovat a čím žil tolik let. Jen proto, že se změnily zákony, není na právníka a po 3 letech rozhodne soudce při posledním stání, že se to už táhne moc dlouho a nový důkaz nebyl podán jak měl a běžte... Nepodařilo se mi tohle si představit v reálu, jsem nastavená na to mít vlastní střechu nad hlavou, hlavní pro mě je být doma, kde jsem svou paní a bez lidí. Jejich cesta je pro mě neuvěřitelná a přes všechny nesnáze obdivuji a v podstatě závidím jedno - že šli spolu a nic je nerozdělilo a jak ona napsala - on je můj život/domov. Mají neuvěřitelné štěstí, že se potkali.

Až jsem se divila jak hezky je to napsaná knížka o těch "obyčejných" voříšcích co provázejí člověka už věky. Autorka to vzala pěkně popořádku od všeobecného úvodu přes historii, charakteristiku, péči a výchovu až po všestranné uplatnění a nezapomněla ani na zdravotní problémy a na stárnoucí voříšky. Mně osobně se po úvodu nejvíc líbila dvacetistránková historie voříška, vlastně logicky každé území mělo své voříšky něčím maličko odlišné od vedlejšího za několika kopci. Je tam také uvedeno pár věcí na které mám jiný názor (např. nedávat chlorovanou vodu - mí psi pijí celý svůj život u mě vodu z vodovodu a nemají žádný problém), ale to je normální jev. Moje hodnocení samozřejmě hodně ovlivňuje to, že sama mám doma 4 psí společníky - voříšky, každý je jiný a svůj a v podstatě díky dnes už 16.leté Barušce jsem v roce 2010 trochu nakoukla do světa agility a znovu se k němu vracím. Jsem ráda, že tuto knížku mám doma, navíc je oživená spoustou barevných fotografií.

04.08.2020