Gothard komentáře u knih

Sbírka básní nešťastného Josefa Chaloupky, kterou vydal v roce 1923 v Praze v nakladatelství Františka Borového v edici Zlatokvět. Je to téměř dokonalá, byť někdy poněkud subtilní deprese. Autor si v duši nesl běsy z bojiště I. světové války (kde byl mimo jiné raněn), které ho neopustily ani v mírových dobách. Kromě reflexe válečných událostí se tak tématem básní stává samota, úzkost, marná touha nalézt vnitřní klid, životní bezvýchodnost, smrt jako řešení všech problémů. Nejsou to příliš dobré básně, v některých je dokonce patrné jisté neumětelství a jazyková bezradnost, ale jsou to básně upřímné, kterými se Chaloupka snažil vyjádřit všechno to, co ho tížilo a s čím se tak těžce vyrovnával. Naprosto brutální a likvidační odsudek F. X. Šaldy si sbírka nezaslouží, pan velekritik si tady vybíjel špatnou náladu.

19.01.2016

V době vydání to snad byla vůbec první kniha založená na studiu archivních pramenů (nebo edic pramenů), která se pokoušela zobrazit osudy a postavení prosté ženy - tedy nikoliv královny nebo světice (třeba sv. Anežky), ale docela obyčejné bezejmenné ženy. Navíc v období husitské revoluce. Aniž si to autorka tehdy dokázala uvědomit, prakticky každá revoluce nebo otřes ve společnosti vynesou do popředí lidi nebo společenské vrstvy, které v "normální" době zůstávají v pozadí a jejichž osudy se v pramenech nezobrazují. Tak tomu bylo i v husitské revoluci - setkáváme se s ženami jako nadšenými posluchačkami husitských kazatelů nebo jako s válečnicemi, které doprovázejí husitská vojska až do bitvy. Autorka spíše jen shromáždila zajímavé doklady, a i když se pokusila o alespoň částečnou interpretaci a celkové zhodnocení tématu, zůstala ani ne na půl cesty - jednak pro svou odbornou nezkušenost, jednak i proto, že věda v té době byla přece jen již trošku dál. Ale je to pěkný doklad, jak prvotní nadšení dokáže autora přivést až k serióznímu bádání a hledání odpovědí na otázky, které si dříve nikdo nepoložil. Dnes je to jednak příklad o tehdejší odborné knižní produkci i o způsobu práce s prameny, jednak i místy celkem romantické čtení. Nutno ovšem dodat, že autorka postavení ženy v husitské revoluci poněkud přeceňuje...

08.01.2016

Čtyři povídky, z nichž především Mademoiselle O a Aurelián patří k tomu nejlepšímu z povídkové tvorby Vladimíra Nabokova. Je štěstí, že máme k dispozici i další výběry povídek, zejména třísvazkový soubor vydaný v rámci sebraných spisů. Je s čím srovnávat. Obecně lze říct, že snad všechny Nabokovovy povídky stojí za přečtení...

21.12.2015

Autorka je zkušená archivářka a dějinám Rožmberků se věnuje celý život. Kniha bohužel doplatila na nevhodný koncept a snahu po úplnosti předkládaných informací. Zatímco životopisy Petra I. a jeho potomků se čtou jedním dechem a těžko zde hledat výhrady, soupisy jednotlivých majetků, daní nebo kostelů jsou úmorné a pro člověka, který není osobně spjat s popisovaným regionem, je těžké prokousat se až do konce. Nezpochybňuji cennost těchto údajů - způsob, jakým se autorka vyrovnala s problematikou nejstaršího rožmberského urbáře, je excelentní, a třeba vyčíslení výnosů a cel a poplatků dává alespoň dílčí představu, kolik vrchnosti z majetků plynulo, ale podávání informací způsobem: panství Bukovsko - městečko a výčet názvů všech šestnácti vsí; panství Choustník - dvě městečka a výčet názvů všech 25 vsí atd. atd. na deseti stranách, to je hodně náročné na trpělivost. Tady to asi chtělo lépe promyslet způsob podávání informací a být vstřícnější ke čtenáři. Ale jinak kniha zajímavá, poučná, bohatá na zajímavé a nové informace.

30.10.2015

Na Asimova překvapivě docela akční román. Dvě planety, dva rozdílné světy, jejichž společnost autor do detailu promyslil - stejně jako mocenské či politické intriky. Velkou roli zde samozřejmě hrají i ambice Trantoru. A k tomu příběh, který má spád a téměř detektivní zápletku, k tomu časté a někdy i velmi neočekávané dějové zvraty. Ale stále je to klasický Asimov, byť "vědecká" pointa příběhu se nakonec ocitla celkem na druhé koleji. Rozuzlení příběhu mě lehce zklamalo, ale jako oddychová četba na dlouhé zimní večery stále bezvadné, snad dokonce čtenářsky vděčnější než Oblázek na obloze.

30.09.2015

Jeden z posledních dokončených románů Čeněk Kramoliše, který napsal za války a vyšel poprvé a naposledy v roce 1946. Je vidět, že více jak osmdesátiletý spisovatel je výrazně za zenitem svých sil. Román pojednává o období od roku 1305 (přibližně od smrti Václava II.) do roku 1335 (do smrti Elišky Rejčky). Dvě královny vdovy mají být právě Eliška Rejčka a Viola Těšínská. Autor se nechal výrazně inspirovat především vynikající odbornou knihou Josefa Šusty, která vyšla v rámci Leichterových dějin, a pak také Zbraslavskou kronikou (pochopitelně jejím českým překladem). Kramoliš tato díla více méně převyprávěl, sem tam zařadil nějaký dialog nebo úvahu. Didaktičnost čiší z každé stránky.Zajímavé je, že autor se už ani nesnažil psát emocionálně, a to ani tam, kde by to čtenář očekával - například vražda Albrechta Habsburského, protivníka posledních Přemyslovců a Jindřicha Korutanského, je odbyta jedinou větou. Obě královny v románu ani nemají příliš výsadní postavení, jsou prostě jedny z jednajících postav. Kramoliš také několikrát velmi naivním způsobem vyzdvihl Brno a jeho obyvatele - protože zde dožíval u své dcery (bydlel v Brně tuším od roku 1935). První třetina se ještě dá celkem číst, pak už je to stále více úmorné a nakonec je to jen o vytrvalosti čtenáře nevzdat se a dočíst až do konce.

25.09.2015

Na jedné straně je skupina lidí (jedno jak velká), která se odlišuje od ostatních. Jejich odlišnost není nebezpečná, není uměle získaná či koupená, je to jen odlišnost daná původem, rodinným zázemím nebo sounáležitostí ke skupině lidí. Na straně druhé je dav: nemyslící, snadno zmanipulovatelný, agresivní. Stačí málo a započne pronásledování - genocida, pogrom, holocaust? Heinlein dokázal reálné události promítnout do svých sci-fi románů. I když vše ostatní je jen dobrodružný román (hledání nového domova, kontakt s nadřazenou civilizací, návrat zpět), původní inspirace skutečnými událostmi, které v nedávné minulosti proběhly, je natolik silná, že poučeného čtenáře nutně donutí klást si otázky, které běžná sci-fi literatura nepokládá. I v tom je síla Heinleinových románů.

16.06.2015

Klasická "kolonizační" sci-fi pro mládež, dnes již bohužel velmi zastaralá. Heinlein líčí kolonizaci Ganyméda pohledem dospívajícího hocha. Román nese téměř výchovné prvky: důraz je kladen na smysl pro odpovědnost, pracovitost (protipóly: ti, kteří se nenechají zlomit a i přes neúspěchy se snaží a pracují versus ti, kteří se sice holedbají svou odhodlaností a pracovitostí, ale ve skutečnosti pouze mluví a velmi záhy se vzdají a ustupují), víru v člověka a jeho schopnosti, ale i důraz na "obyčejnou" poctivost a korektnost. K tomu je třeba ještě přidat zdůraznění skautských zásad: na více místech působí kniha jako náborový prospekt pro americkou skautskou organizaci. Heinlein se zde ani v nejmenším nesnažil maskovat své výchovné tendence. Na druhou stranu byl natolik dobrý spisovatel, že svůj záměr dokázal velmi umně obalit celkem zajímavým dějem, obdivuhodně systematickým líčením kolonizace a naprostou absencí bojových scén (pokud si uvědomíme, že se jedná o autora Hvězdné pěchoty, pak to je celkem pozoruhodné zjištění). Ale sic: na jedné straně hrdinové románu létají do kosmu a osidlují planety či měsíce, na straně druhé používají logaritmická pravítka, výpočty psané na papír. V tomto smyslu je nejúžasnější okamžik, kdy cosi poletující vesmírem velmi snadno a bez námahy prorazí plášť kosmické lodi, a hlavní hrdina díru ucpe - skautským krojem. Kdo chce blíže poznat Heinleinovy autorské postupy nebo kdo hledá milníky sci-fi, měl by román znát, pro běžné čtenáře to ovšem bude převážně jen nestravitelná nuda. Ale právě tento román má docela značný význam v Heinleinově literárním vývoji, kdo tohoto komplikovaného a kontroverzního autora obdivuje, musí knihu znát,

16.06.2015

Rozhodně to není špatná kniha, ale čekal jsem přece jen o něco víc. Celkově velice zajímavý motiv, místy hodně nápadité (třeba způsob zkoumání minulosti, dvojí ovlivnění osudu Kryštofa Kolumba) a dobře promyšlené a propracované. Exkurzy do osudů otroků, do starověkých dějin nebo přiblížení některých motivů indiánských pověstí byly působivé, a způsob, jakým Card líčí Kolumbovu výpravu a vzájemné vztahy, je výborný, autor určitě musel nastudovat hodně odborné literatury. Také příchod z budoucnosti a začlenění obou "učitelů" do soudobé společnosti je bezvadný. Na druhou stranu je kniha místy až příliš rozvláčná, a vize takřka dokonalé společnosti naplněné láskou a tolerancí bez pokrytectví a sobeckých zájmů - to už bylo poněkud příliš. Zařazení knihy do kategorie mistrovských děl je ovšem v tomto případě plně oprávněné, jen jsem tady postrádal něco, co by mě úplně vtáhlo do děje.

20.05.2015

Je znát, že knihu nenapsal profesionální historik, ale lékař, byť se jedná bezesporu o velmi poučeného autora. Portrét Jana Smila z Křemže zdobí pečlivost a maximální zaujetí tématem, některé soudy je však třeba brát s jistým odstupem jako příliš vyhrocené nebo nezaložené na řeči pramenů. Také poznámkový aparát by potřeboval upravit redaktorem, který by se nebál provést rázné změny. Ale špatná kniha to rozhodně není, nakladatelství Veduta si drží celkem dobrý standart.

13.04.2015