Feredir komentáře u knih

Eugen Oněgin je rozhodně impozantní dílo plné dynamického prostředí Evženova života, jeho mladických peripetií a zejména jeho myšlenek a citů, které prožíval. Přestože se jedná o poesii, také děj je velmi jasný a zajímavý. Představuje problémy, se kterými se běžně v mládí setkáváme. Romantická zápletka mě, kupodivu, zaujala a překvapivě jsem se výjimečně dobře vcítil do hrdiny v jeho krizi osobnosti.
Potěšilo mě rozuzlení knihy, tj. Tatiánu ani nenapadne, že by se měla kvůli Oněginovi rozvést, protože pro ni manželská věrnost představuje (dle jejího chování) důležitou životní hodnotu, což se v (nejen literárním) umění často nevyskytuje.
Zpracování v poesii je úžasné. O to více člověk uvažuje, jak dílo musí znít v původním ruském jazyce.

Kniha líčí úžasným způsobem složitost a tajemnost člověka i světa, jestli se nám někdy zdá, že lidé jsou bídné materialistické bytosti, tato kniha vás přesvědčí o opaku. Přinejmenším mně přesvědčila. Neobyčejnost způsobu, jakým Nick knihu píše, je uchvacující. Všímá si detailů i celku a barvitým způsobem to popisuje v naprosto neotřepaných frázích, což na mne působilo velmi umělecky.
Meziválečná jazzová generace je zde zachycena ve své velikosti i povrchnosti. Jeden z nejdůležitějších motivů knihy představuje cílevědomost či silnou touhu jít si za svým snem – přestože „Tak se potácíme kupředu, jako lodě proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti.“
Doporučil bych ji jako čtivou, zajímavou a komplikovanou knihu, která dokáže skutečně povzbudit i ve dnech vysilující každodennosti.

Slyšel jsem, že Mrštíkové Maryšu napsali podle reálné osoby, která ale s manželem zůstala a byla snad i šťastná. Neví někdo něco?
Každopádně převod životního příběhu na napínavé a neobyčejné umění skvělý.
Celé dílo je prodchnuto nespravedlností, němým vzepřením se, sňatku navzdory. Dodává to emoční napětí, pocit křivdy napříč celým dramatem. Každé „ale dyť budeš nakonec, děvčico, ráda“ nás ubíjí jako Maryšu a je k nevíře, že se nenajde vůbec nikdo, kdo by jí řekl „NE, hlópost je to, budeš po zbytek života neščastná“.
Maryšu chápeme snad všichni. Její dlouhý zoufalý odpor i její svolení, zoufalství. Velmi zajímavý je ale také její nesouhlas s Franckem, když se vrátí a chce s ní prchnout, kladoucí důraz na její mravní založení, které pak ale vede jen k dalšímu vyhrocení situace.
Mnohem více než, jak se říká,„bohaté hanák“ Vávra mě zaujala, vlastně překvapila krása hanáckého nářečí.

Dcera královská je historický román napsaný v letech 1939-1940 a Křelina v něm tedy akcentuje velikost svaté Anežky a její význam pro český národ, jenž byl tenkrát ve zvláště tíživé situaci. Tím nechci ubírat na pravdivosti historických faktů, které byly v knize použity, nemám k tomu potřebné vědomosti a prameny.
Kniha vynikajícím způsobem přibližuje starosti českého království ve 13. století, zejména tedy POI. v podobě rozvodu a zapuzení Adléty Míšeňské a dalších mocenských potíží. Dílo je tedy napsáno ve velmi barvité a emotivní podobě, navzdory strohosti klášterních cel, kterou je Anežský klášter proslulý. Tyto pasáže jsou zajímavé, ale jejich hodnotu (u mě) snižuje to, že působí spíše jako subjektivně zabarvený popis - líčení. V knize jsou také velmi dobře obsaženy myšlenky, které mohly daným osobnostem historie probíhat hlavou.

1 05.12.2019

Její pastorkyňa je velmi povedené drama z venkovského života doby za Habsburků. V překvapivě krátkém rozsahu zobrazuje krásný příběh lásky s prudce kontrastním zločinem místní kostelničky.
Na knize se mi hodně líbil její konec, který byl navzdory celičkému průběhu knihy šťastný. Mimo Štefův osud tedy, samozřejmě. Když se čtenář vžije do Števovy dominantní pozice v díle, je velmi překvapen jejím náhlým koncem, když ho jeho budoucí nevěsta odmítne a říká mu, že si ho nikdy nevezme, když něco takového zapříčinil. Naopak Lacův konec působí poměrně romanticky navzdory všemu - zdá se, že ke štěstí mu bude stačit jedna jediná osoba, tedy Jenůfa.
Drama vystihuje s vynikající barvitostí také sílu okamžiků jako bylo pořezání tváře Jenůfě, moment před svatbou či chvíle, kdy kovářka vhazuje dítě do řeky. Na konci knihy jsem měl obrovskou chuť si některou z rolí zahrát sám a také mi bylo líto, že už končí, protože byla úžasný.