elfos komentáře u knih

Jiří Kolář




Ptejte se, co ještě umím!


- Umíš jíst hvězdy?

Tolik hvězd jsem už snědl
a tma v srdci dřepí jak olověné tele.
Ptejte se, co ještě umím!


- Umíš vypít moře?

Tolik slz jsem už vypil
a krev se mi zastavuje žízní.
Ptejte se, co ještě umím!


- Umíš hádat z prachu?
pověz, čím urazila hlína
tu starou paní z přízemí,
že odešla žehem?

Byla kdysi myška malá,
za kocoura ta se vdala,
po svatební noci hned
kocour malou myšku sněd.
Ptejte se, co ještě umím!

Pokud si tuto knihu chcete koupit a zařadit do své knihovny, můžete tím - vedle zážitku z četby - ještě navíc pomoct jednomu dítěti:

http://www.fismeister.eu/930694-prosba-o-pomoc-dobre-veci.php

Mám jen jeden papír, dnes píšu bratrovi, příští dopis, za čtrnáct dní, pošlu asi Evě. Mohl bych opsat verše z Ovidia, jen místo slov: má choti bych měl napsat: má Evo, nebo: má milá.


Nemocí zkrušen tu ležím
kdes v zapadlých končinách světa,
v zármutku často si myslím
na vše, co vzdáleno je.
Na vše ač vzpomínám často,
přec na tebe nejvíc, má choti,
místečka není v mém srdci,
v kterém bys netkvěla ty!
Jméno tvé šeptá můj ret,
ač nejsi tu, hovořím s tebou,
vzpomínka na tebe krášlí
všechny mé noci i dny --


Josef Strnadel

Ivan Blatný
Probuzení



Zlatá vypouklá vlna naráží měkce na okno pokoje,
mým lůžkem stoupá sladkost jak míza mezi pelestmi,
šálek čaje, cinknutí lžičky, vaše ruka,

vaše zcela malé, mělké studánky,
roztroušené po těle,
jen co by se napil zlatem ochmýřený pták. –

Psát básně znamená
všimnout si, jak zní kroky v parku po dešti
na cestách posypaných pískem,
všimnout si vody v důlcích starých říms,
listu a zrcadlení pěnkav.

Simon Richard Green
Hodný, zlý a nevyzpytatelný



Mlha změny vykypěla vpřed a zaplnila ulici, a já jsem rozpřáhl náruč a objal jsem tu trpkou, chvějící se páru, která mne vzápětí pohltila. Byla to zatraceně nezodpovědná pitomost, ale já jsem nezodpovědností zrovna překypoval a cítil jsem zoufalou potřebu něco udělat, cokoliv, co by se mi vůbec nepodobalo, jen abych si dokázal, že jsem pořád ještě pánem svého života. Že o něm pořád rozhoduji. Mlha byla horká a vlhká, jako pára v nemocničním pokoji, kde horečka spaluje jako šílenství a inspirace zároveň. Všude kolem mne se míhaly nezřetelné stíny jako žraloci kroužící v moři kolem oběti a někde v dáli odbíjel velký zvon vyrobený z ledu hodiny před úsvitem.

Ian Stephen
MENHIRY V CALLANISH


Dobrých deset let z pětadvaceti
jsem vodil poutníky za nos
a tvrdil jim, že kamení je nejživější
za vytrvalého mžení.

Až dnes, když znenadání
vysvitlo slunce jako na Majorce,
kameny odhalily svou pravou tvář.
Tu ohnivá spirála
jasných odstínů šedi v růžové.
Jinde zelená vrása,
lůno z malachitu.