borama komentáře u knih
Knihu jsem přečetl střídavě s otevřenou pusou a se skřípajícími zuby, místy až s odporem (který současná šílená ruská agrese jen prohlubovala). Silný katarzní prožitek. Až s odstupem pár dní a přečteným doslovem mi plněji dochází, jak brilantní, trefná a důsledná antiutopie to je, nejen proti komunismu, ale proti jakýmkoliv ideologiím, které zároveň potlačují reflexi reality, a minimálně v tomto smyslu je kniha velmi současná.
Ač se mi druhý díl četl hůř a o dost pomaleji než ten první (asi kvůli obecně složitějším teoriím modernějších filosofů), stále to šlo dobře. Zejména některé pasáže z rozboru Marxova odkazu mě bavily, zajímavým způsobem pro mě vyvažovaly jeho nekritické vzývání, které si stále pamatuju z dob mého dětství, a naprosté porevoluční odmítnutí. Z textu je zřejmé, že zatímco Marxe Popper uznává jako humanistu, který ovšem fatálně neodolal svým historicistickým pohnutkám (a tuto svoji náklonnost k němu pod tíhou nových faktů zmírňuje až v závěrečném dodatku), tak pro Hegela nemá jediné soucitné slovo a dělá si z něj vyloženě legraci. Přínosná pro mě byla taky obhajoba racionalismu a rozbor institucionální povahy vědecké práce (tj. budování procesů a institucí, které podporují svobodu myšlení a testování hypotéz).
Moje asi první „pořádná“ filozofická kniha. Překvapivě čtivá. Víc než o rozbor starořecké politiky mně - a určitě i autorovi - šlo o přesahy a ponaučení pro dnešek, kterých si z knihy odnáším celou řadu. Popperova kritika Platóna coby totalitně snícího, čistotou a mocí posedlého propagandisty je ovšem od první stránky nesmiřitelná až krutá a velmi přesvědčivá. Rozuměl jsem Popperově kritice historicismu a hledání falešných nadějí na předem stanovený ideální svět. V jeho ne chladně, ale naopak vášnivě racionální analýze principů otevřené společnosti jsem pro sebe rozpoznával smysl pro praktičnost, uměřenost a respekt k základním lidským potřebám. A taky neuvěřitelně precizní mysl matematika / fyzika, což mi je blízké. Hlavní text tvoří jen necelou půlku knihy, zbytek jsou podrobné poznámky a přílohy, které jsem, podle pokynu autora, jako laik pročetl ani ne z deseti procent. Těším se na druhý díl!
Bavilo mě to ještě o trochu víc než rozhovor Odvaha ke svobodě s Janem Sokolem. Pithart umí mluvit (nebo občas v dobrém smyslu přednášet), navíc s poctivou snahou o reflexi doby, lidí kolem i sebe sama. Jeho svěžest, otevřenost, empatie a přitom schopnost jasně vyložit své postoje mě fascinovaly. Nejvíc mě ale bavily jeho niterné výpovědi o tom, co se mu povedlo, co pokazil, čeho lituje, kde tápal a proč. A taky pasáže o tom, co je to konzervativismus nebo liberální demokracie. Mám chuť si přečíst něco od Poppera, na kterého se, mezi dlouhou řadou jiných, odkazuje.
Přišlo mi, že autorka zraje spolu s tím, jak se v rozhovoru dostávají blíže přítomnosti a její vlastní zkušenosti a víc se stává tázanému partnerkou, což byla další nit, která mě u knihy držela.
Co mi ale celou dobu vadilo byl formát knihy - je nesmyslně těžká, tištěná na křídovém papíře, proboha proč? Je to rozhovor s pár černobílými fotkami, ne výpravná publikace o umění.
Zajímavé informace o receptorech, peptidech - "informačních látkách", jak byly objeveny a co tyto objevy asi znamenají. Užil jsem si z velké části i tu osobně-feministickou linku, která vlastně tvoří většinu knihy. Akorát po 2/3 už mi to vše přišlo zdlouhavé a až příliš autobiografické.