AlžbětaR. komentáře u knih

Mám ten zlozvyk, že si čtu poslední stránku v knize jako první. Tentokrát jsem slíbila samotné autorce, že to neudělám. Abych to zvládla dodržet, musela jsem Podivno přečíst na jeden zátah.
Ačkoliv o sobě vykládám, že miluji fantasy a pohádky, je můj mozek naprogramován na jasné a jednoduché situace a řešení. Nutně potřebuje mít pocit, že má nad vším přehled a kontrolu. To u Martininých knížek nejde. Z jednoduchého a jasného světa se dostanete pomalu a nenápadně do situace, že krčíte čelo a snažíte se ten uzel rozmotat a rozšifrovat. Přestáváte číst, nebo lépe řečeno čtete jednotlivé odstavce opakovaně a hledáte ten jeden jediný pevný bod o který se můžete opřít. Když už jsem si nevěděla rady, vzpomněla jsem na Marti první knížku Tvůrčí restart – Lázně pro spisovatele v krizi. Tam to bylo stejné. Rozhodla jsem se tedy netlačit na pilu a nechat se unášet slovy. Dobře jsem udělala. Marti příběhy jsou jako světlo procházející hranolem. Obyčejné bílé světlo se najednou roztříští do jednotlivých barevných vláken, která se po nějakém čase zase složí v prosté bílé světlo. Jediný rozdíl je v tom, že po průchodu krystalem, který se jmenuje Martina je to světlo nejen bílé, ale i lidsky milé a teplé. Na knížku Po hlavě do podivna doporučuji vrhnout se po hlavě. Slibuji, že nebudete litovat a že se v něm (pravděpodobně hlavně dámy) nejdete a pochopíte. Po hlavě do podivna není knížka, kterou odložíte se zavřením poslední stránky. Zůstane ve vás, jako skrytá duha...

1 11.12.2023