alliet
komentáře u knih
Zápisník alkoholičky
Michaela Duffková
Zaprvé oceňuji autorčinu upřímnost. Závislost je nemoc, ničí životy, vztahy, kariéry, zdraví i vlastní mysl a pohled sama na sebe. To je tu vykreslené živě, a přitom organicky, je to jako opravdu jako číst deník - nedělám si iluze, že je zde opravdu všechno, ale není to potřeba, obrázek si uděláme dobrý. Celá problematika je zde velice lidsky pojatá, stejně jako aktéři děje.
K oněm aktérům - o autorce se vesměs nedozvíme dost na to, abychom ji mohli soudit jako osobu - závislost se může dotknout téměř kohokoliv, a to je také to, co se tu nejvíc řeší (nepřekvapivě), ale mně osobně tu chybí trochu hlubší vhled do duše autorky - co má ráda, jaké má názory, jak jinak trávila svůj čas, kdo vlastně je? Možná je to tak správně, protože jediné, co může člověk odsoudit, i když by neměl, je její chování pod vlivem, a je to způsob ochrany sebe sama a zachování aspoň nějaké anonymity, což chápu.
Přes co se ale nedostanu, a za tím si stojím, je chování jejího manžela. Citové vydírání, nadávky, používání dítěte jako rukojmí, manipulace, narušování soukromí, stalkerství, pokrtytectví, zanedbávání manželky a neschopnost dospělého muže se postavit mamince a tatínkovi, neustálé změny přístupu ("chci tě zpátky", hned po tom urážky a výhružky?), fyzické násilí (očividně opakovaně?). Chci říct, já vím, že s alkoholikem je to těžké. Já chápu, že autorčino chování nebylo vždycky košer. Ale autorka není jediná, kdo by měl vyhledat odbornou pomoc, protože pan manžel je jak z příručky o poruchách osobnosti, a jejímu problému dle mého pohledu zvenčí na všechno, co je nám tu prezentováno, přispěl obrovskou měrou. Takto to na mě působí z knihy - co já vím, jak to vážně bylo, ale nemůžu snad být jediná, koho to fakt zarazilo. Jednat s agresivním alkoholikem po dobrým dost dobře nejde, na druhou stranu - jestli se chlap "nechá vyprovokovat" k tomu uhodit ženu, i když opilou, sprostou a jinak agresivní, není pro něho slušný výraz. Samozřejmě, ano, autorka ho také neměla fyzicky napadat, to nezpochybňuji, je to nepřijatelné - jen chci podotknout, že vracet násilí (nebo ho spíš začít - v několika případech je zmíněno, že dostala facku nejspíš jen proto, že ho urazila, což absolutně není důvod někoho být, tím spíš ne ženu, tím spíš ne pod vlivem) absolutně není řešení, jen víc traumat pro oba. Za svoje reakce na chování druhých si každý neseme zodpovědnost sám. Když pominu tohle, pořád je tu všechno to manipulativní narcistní chování, které pro mě vyvrcholilo v jeho části knihy, kde si stěžuje, co si to klinika dovoluje, že dává jeho ženě podepsat mlčenlivost a dostatečně s ním nekomunikuje, ale ke svým chybám a jeho jednání se vlastně nevyjadřuje.
Celkově mě popis jejich manželství neuvěřitelně vyčerpával. Stránky a stránky krize, smutku, zoufalství, nejistoty, a naprosto nepřijatelného chování obou stran. Já vím, že se pořád mluví o tom, jak se dnes vztahy nahrazují, nenapravují, ale možná je to spíš tím, že dneska se lidi už tolik nebojí stigmatu a když jsou dlouhodobě (tady mluvíme o řádu LET) nešťastní a mají tu možnost, dokáží odejít. Neznám nikoho (včetně sebe), komu by prospělo, že spolu rodiče zůstávají jen kvůli němu, případně si jako náplast pořídí další dítě (z toho jsem popravdě trochu v šoku). No, můj život to není, ale rozhodnutí se zase vrátit k sobě mě docela překvapilo. Každopádně přeji manželům Duffkovým jenom to nejlepší, paní Michaela si po tom všem zaslouží být šťastná.
Nemůžu nezmínit pár gramatických chyb - chápu to u úryvků z blogu, ale nechce se mi to akceptovat v "knižní" části, která jistě prošla editem. Není to pro mě překážka v tom si knížku užít, to vůbec, ani toho nebylo dost na to, aby mě to rušilo, jen jsem si toho všimla.
Hodně soucítím s příběhem paní Michaely a obdivuji ji. V tolika situacích by byl relaps pochopitelný, ale nevzdala to, za to klobouček. Čtení mě přimělo trochu přehodnotit vlastní vztah k alkoholu, respektive k jeho úloze v nejenom mém životě - neměl by to být únik, to je dost šikmá plocha. Věřím, že tato kniha může spoustě lidí pomoct, ať už protože jim dodá naději, že se to dá zvládnout, ubezpečí je, že v tom nejsou sami, nebo jim pomůže uvědomit si, že některé věci už jsou za hranou a je vhodné začít s nimi něco dělat.
Těším se na Zápisník abstinentky!
