6578
komentáře u knih
Ollo - Země sváru
Háta Kreisinger-Komňacká
Tuhle knihu není snadné zhodnotit. Má obrovské a nesporné kvality, ale celková koncepce dává vyniknout spíše těm méně příznivým stránkám.
Na počátku knihy je dříve samosprávný ostrov obsazen nájezdníky císařství (omlouvám se, ale jména si nepamatuju). Následně se děj soustřeďuje na celou plejádu postav (desítky), které tak či onak přispívají k tomu, aby se na trůn vrátila pravá dědička.
Autorka napsala baladický příběh ze země ne nepodobné Skandinávii s výraznou lyrickou stránkou a inspirovaný starými severskými baladami, které jsou teď v kurzu. V mnoha ohledech se jedná o podařený pokus. Kniha je silně lyrická a nejlepší pasáže jsou za mě určitě strhující popisy přírody.
Epická stránka ale bohužel strašlivě trpí. Ne snad proto, že by celkový příběh odehrávající se na pozadí knihy byl špatný, nedomyšlený, klišovitý. Není o nic horší než v jiných podobných knihách, cizích i domácích. Problém je v podání.
Knize zoufale chybí víc akce. Kapitoly jsou rozsekané do bloků o délce (v průměru) jedné strany či méně, každý blok má jinou postavu, z jejíhož úhlu pohledu se příběh vypráví. Typický blok vypadá tak, že se postava X prochází v přírodních exteriérech a dovídá se (spolu se čtenářem) o nějaké akční a dramatické události ex post a dumá nad ní.
To patrně řadu čtenářů konvenčnější fantasy odradí, protože: a) čtenář chce vidět ty zmiňované dramatické události teď a tady, prožít je, ne o nich dumat s postavou, která u nich nebyla (nebo v nich měla jen pasivní roli), b) kniha tím, že je tohle obcházení akce běžný postup, přichází o velkou část napětí, které by mohla mít.
Nedostatek napětí celkově vede k tomu, že čtenář přejíždí očima další a další meditativní a popisné pasáže a klíčová informace o ději, která je v nich zakódována, mu snadno unikne.
Kvůli tomu, že postavy "on stage" nic nedělají (i když off-stage jsou velmi akční), jsou nevýrazné a mdlé, pořád do sebe introvertně zahloubané - a rozlišit je od sebe při jejich nezvyklých, dlouhých jménech a deklamativnímu způsobu řeči je obtížné. Ještě hůř než kladné postavy ale dopadli záporáci, kteří jsou doslova papundekloví.
Jakákoliv možnost se s postavami sžít je komplikována tím, jak krátké jsou jednotlivé bloky, z jejichž pohledu vidíme scény - třeba dvouodstavcové -, a tím, že se děsivě rychle střídají. Tohle střídání vyvolává setrvalé zmatení čtenáře - čtenář potřebuje pár odstavců, aby se rozkoukal v čase a prostoru a ději. Když ale po každé stránce následuje "skok do jiné hlavy", dezorientace je příliš, čtení unavuje a zájem opadá.
Navzdory tomu všemu, ale příběh drží pohromadě, což je nepochybně dáno i talentem a schopnostmi autorky a promyšleností příběhu, a určitě si najde citlivé čtenářské duše, které budou okouzleny jazykem, jímž autorka vykresluje svůj svět. Rozhodně to ale není mainstreamové čtení.
Ještě pár poznámek na okraj:
Jazyk. Velice idiomatický. Ohníček vesele plápolá a leccos se stane jako mávnutím kouzelného proutku. Taky vám to připomíná dětství a knihy, které jste tehdy četli? Mně tedy ano. Ale po jisté době čtení idiomů vedle idionů mi přišlo, že je jich až příliš. Uvítal bych větší smělost v jazykovém popisu, ne používání osvědčených (i když už bohužel ne tolik užívaných) obratů. To je ale asi to jediné, co se dá jazyku vytknout, protože jazyk je jednou z nejsilnějších stránek knihy. Zaručeně tam najdete obraty, u kterých si budete říkat - znám ho (z dětství), ale jakživ bych ho už sám nepoužil.
Nešťastná reklama na obálce srovnávající knihu s Hrou o trůny. George Martin a Háta Kreisinger Komňacká jsou dvě nikde se neprotínající mimoběžky. Podobnost by člověk nenašel ani pod mikroskopem - naprosto odlišný přístup, koncepce, hodnoty, příběh atd. Je mi jasné, že cílem reklamy je přimět pár nepoučených babiček koupit knihu vnukům k Vánocům - ale tenhle drobný zisk pro nakladatelství je jako červený hadr na SF komunitu, která by se mohla stát věrným čtenářským publikem pro paní Komňackou. Halt poučení pro příště.
