Cesta do neznáma
Nathaniel Wonderful , Theodora Stonewall
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/477031/bmid_cesta-do-neznama-g6y-477031.png
4
16
10
Ztracen v čase série
< 2. díl
Drahý čtenáři, neklamal jsem Tě potud a nebudu Ti lhát ani nyní. Toto je příběh Zakhara. Čaroděje, jenž uzřel mnoho světů, a přec jediné peklo si nesl pouze sám v sobě. Jeho putování bylo zdlouhavé, sny černé a život jedna nekonečná bolest. Byl to tvor sečtělý, dychtící po vědomostech i vysmívající se báchorkám, přesto jako by se snad zrodil pod špatnou hvězdou. V žádném čase nebyl jako ostatní a navzdory všemu, co v životě učinil, měl stále své zásady. Jeho paměti jsem proto, slovo po slovu, písmeno po písmenu, přepsal pouze na nový list. Neboť to byl on sám, kdo nepodlehl přání většiny a zaznamenal svůj příběh takový, jaký se skutečně stal. Bez příkras, bez cenzury i beze snahy zalíbit se. Namáhej tedy svou mysl, smrtelníku, jsem přesvědčen, že Ti to prospěje, anebo se vzdej jako slaboch a knihu odlož. Vždyť vítězové i poražení nakonec stejně spočinou bok po boku. Po smrti, v tichém a neoznačeném hrobě.... celý text
Přidat komentář
Jsem ráda, že jsem si opět našla chvilku na Zakharův příběh. Relativně volně navazuje na předchozí díl (asi by se tenhle dal číst i samostatna, ale s ním je to lepší), a zatímco první knížka popisovala spíš cestu Zakhara k Zakharovi, v téhle se milý čaroděj vydává na cestu do rodné země svého otce.
Zakhar není jednoduchou prvoplánovou postavou a jeho propracování se mi líbí mnohem víc než zábavné trio Eiri, Pipina a Sebase z Božské tragikomedie. Navíc svět, ve kterém se příběh odehrává, je opravdu poctivě zpracovaný, a to včetně nenápadných historických detailů vycházejících ze starého Mongolska. Místy je vyprávění sice nechutné, ale zvykla jsem si, takže od autorů mě už asi nic extra nešokuje. K celkovému vyznění příběhu to však sedí.
Jazykově se mi knížka také líbila, protože je mi příjemný Nathanielův vzletný styl v kombinaci s deníkovou formou příběhu.
Knížka je opět tenká a působí jako jednohubka. Hlavním hrdinou je opět Zakhar, čaroděj, který je snad tou nejvíc negativistickou postavou, jsou jsem kdy poznala. Není se čemu divit, jeho život nebyl jednoduchý a tak se to na něm podepsalo. Ale někdy toho bylo opravdu moc. Zvlášť, když jako čtenáři sledujeme všechny ty jeho temné myšlenky a názory.
Jelikož děj plyne hodně pomalu a ze zásadních zvratů se stane málo, sleduje se především postup hrdiny na výpravě, tak Zakhar nedostal ani moc prostoru k nějakým změnám či vývoji. Stále se uvnitř cítí jako velký a silný čaroděj, přestože se každého bojí. Co se týče samotného obsahu, tak je to opravdu vleklé a pomalé. A musím říct, že tentokrát mi to moc nesedlo. Asi na tuto knihu pro mě neuzrál ten správný čas...
Ale přestože bych si raději přečetla něco jiného, více dějového než ukecaného, spoustě čtenářů se to bude zamlouvat. Na naše české poměry v žánru fantasy jde o povedený počin. Autoři mají bohatou slovní zásobu, velkou představivost a nebojí se psát o všem...
Fantasy jsou obvykle příběhy vyprávějící o hrdinných válečnících zachraňující spanilé děvy. Fantasy jsou obvykle příběhem rytířů, mágů bojujících proti zlu. Fantasy jsou bojem dobra se zlem. Ač jsem rád, když ve skutečnosti vyhraje spravedlnost a dobro tak porazí zlo, ve světě fikce, ve světě knih, filmů či komiksů jsem velice rád za každou chvíli, za každou jednu knihu, která vypráví jiný příběh… příběh kdy dobro je relativní, příběh, který vám dá ochutnat agónie, pomsty a nenávisti a přesně takový je příběh našeho hrdiny Zakhara.
Zakhar by vlastně mohl být i kladným hrdinou, ale to by k němu život nesměl být až tak krutý. Pod tíhou všech událostí, všech křivd, každého okamžiku kdy jej někdo ranil, se nemůžeme ničemu divit. Zakhar se tedy naučil spoléhat jen sám na sebe, na svůj vlastní instikt a především sleduje jen a pouze své cíle. Je tedy vlastně záporná postava? Je hrdinou jež sleduje vlastní cíl nebo je ukázkovým záporákem?
Cesta do neznáma začíná přesně tam, kde končí Na hraně temnoty, tedy na počátku dlouhé cesty k nejtemnější knize, jež spatřila světlo světa. Společně s karavanou, jejíž hlavou je kupec Božidar, v níž třímá roli čaroděje, se vydáváme na dlouhou cestu. Jak jistě tušíte, nebude se jednat o procházku rozkvetlou zahradou plnou nádherných květin rozličných vůní, udržovaného trávníku a vzrostlých stromů poskytujících útočiště před slunečními paprsky. Namísto vůně květin a zpěvu ptáků je Zakhar mučen a trýzněn vlastními myšlenkami, které jej přivádějí k hranici šílenství. V jednu chvíli vnímáte okamžiky nekončící agónie, v jinou pak směsici psychedelického šílenství. Místy jsem se divil, že Zakhar nebyl zavřený v příslušném ústavu. Jenže…
Jenže každou další stránku čtete rychleji, dychtivěji a pak… a pak se začnete smát nad fantastickým humorem, který je pod tíhu temnoty umně a naprosto nenásilně vložen. Tyto vtipné prvky vůbec neruší celý ráz knihy a pouze mají čtenáře, aspoň na chvíli, příjemně naladit.
Musím říci, že díky vhodně dávkované akci, tedy přesněji řečeno preferenci spíše psychologické roviny vyprávění, je kniha neuvěřitelně čtivá a chytlavá. Velkým přínosem jsou rovněž ilustrace, které mi vyhovují svým konceptem mnohem více než předchozí černo-červené fotografie. Jejich zpracování vás donutí jen tak sedět a vychutnávat si jejich provedení.
Přemýšlel jsem jak vhodně uzavřít hodnocení, ale jediné co mne napadá je, že Cesta do neznáma je tím příslovečným větrem do plachet fantasy. Cesta do neznáma je přesně tím, co u všech hrdinů potřebuji. Cesta do neznáma je výjimkou, jež si zaslouží vaši pozornost.
Druhý díl série ztracen v čase se ke mě dostal opět přímo od autorů, kterým tímto děkuji, že ve mě zase probudili závislost na temném fantasy. Dalo by se říct, že první díl byl takovým seznámením se se Zakharem - čarodějem, kouzelníkem, mágem (ostatně říkejte mu jak chcete, protože jemu to stejně bude jedno), který se přidává k družině Božidara Stachanova, aby se dostal do hor mrtvých, kde se ukrývá bájná kniha Necronomicon, kterou chce samozřejmě získat sám pro sebe.
Ve druhém díle se ale příběh rozjíždí na plné obrátky a vyprávění je tak barvité, že jsem místy měla pocit, že ve voze vedle Zakhara doopravdy sedím. Jeho myšlenky, jeho poznávání jiných světů, starosti, odhodlání, a neustálá společnost Danila - půlelfa, kterého nenávidí, ale postupně si v něm najde přítele je dokonalou formou fantasy ve své nejčistší a zároveň nejšpinavější podobě. Ano, kniha je místy zvrhlá, nechutná a Zakhara byste nejradši propleskli, ale svým způsobem Vám ho bude líto.
A Chrám knihy života? Dokonalost.
Můžu říct jen jedno - je škoda, že takhle kvalitní fantasy si musejí autoři vydávat sami a nemá ji tak možnost číst více lidí, než my vyvolení, ke kterým se dostal výtisk. Protože v moři fantasy braků, které se vydávají jako na běžícím páse je tohle skvost. A já nutně potřebuju další díl! :)
Tato kniha, tento příběh je naprostý originál, nečekejte žádné klasické fantasy. Nehledejte zde příběhy o lásce, zachráně světa a mocných hrdinech, to tady nenajdete. V této knize se autoři noří do vašeho nitra. Slovy a činy hlavního hrdiny do vás zasejí semínka reálnosti, semínka nejzvracenější představivosti, tím, že tuto knihu čtete dostáváte nálož života, tak jak ho vnímá jedna ztracená duše, tak jak život může vypadat. Mě osobně se ono promlouvání hlavní postavy/autorů k čtenáři líbí a motivovalo mě to ještě víc nad tímto počinem hloubat. Na druhou stranu, vám příběh dovolí se vnořit do duše jednoho kouzelníka, jenž cestuje za svou pravdou za svým novým životem, za knihou, která mu pomůže najít to co mu v jeho krví, blátem a výkaly potřísněném životě chybí. Cestuje za bájným " Necronomiconem". Kniha je jedna velká psychologická studie a mě to bavilo. Navíc je to studie, za kterou by se nemusel stydět Skinner či Freud tato studie je nabalená na impozantní příběh. Ten je osobní, uvěřitelný a já jsem ho velmi prožíval. Co se týká technické stránky nemám co vytknout, kniha se četla sama a já jsem ještě dlouhé hodiny nad textem tohoto klenotu přemýšlel. Jsem rád, že zde máme autory, jenž jdou proti proudu a nebojí se vydat do bitvy i se samotným čtenářem. Teď už záleží jen na vás, na jakou stranu se v této bitvě postavíte.
Na pokračování Na hraně temnoty jsem se fakt hrozně moc těšil a zase můžu kliďánko říct, že ani na počtvrtý mě autoři nezklamali! Začátek není na čtení zrovna lehkej, ale to asi nikdo, kdo má v hlavě aspoň půlku mozku, nemohl od týhle knížky čekat.
Nathan a Thea znova dokázali, že psát se opravdu nebojej a taky, že rozhodně neplavou s proudem. Maj svůj vlastní osobitej styl, vydávají to jako samizdat, a nevyhejbaj se ani otevřený kritice společnosti i čtenářů.
Jsem si jistej, že spousta lidí se v týhle knížce najde a budou vykřikovat, že autoři nemaj soudnost a jsou to jen arogatní hovada, který si léčej mindráky na papíře. Ale víte, co se říká, ne? Potrefená husa, nejvíc kejhá.
Cesta do neznáma rozhodně není jen o vulgaritách a házení hnoje na idioty. Zakhar nám tady všem nastavuje zrcadlo a zatraceně dobře ukazuje, jakej hnus a pokrytectví v sobě každej máme. Tohle jde mimochodem najít v menší míře i v Božský tragikomedii (druhý sérii autorů), ale tam to chce hledat víc mezi řádky. Zatímco v Zakharovi je to všechno mnohem víc syrovější.
Moc se mi líbí, jak autoři uměj říct na plnou hubu různý věci a přitom nesnižujou kvalitu textu tím, že by celej příběh byl jen o hektolitrech rozcákaný krve, sračkách a mrdání. Psychologie nehrdinský hlavní postavy je taky výborně propracovaná - Zakharovi se střídaj nálady (je protivnej, má depku, radost, strach...) přemejšlí a pomalu se vyvíjí, i když vůbec ne kladným směrem.
Jinak je to napsaný stejně jako jednička. Takže v první osobě a formou zápisků, který Zakhar sepisuje kdoví kdy a kde. Koho sejří předjímání a nezvládá příběh naplno prožívat, když je předem jasný, že hrdina všechno už dávno prožil a přežil, ten ať to radši ani nečte. Protože se mu to nebude líbit a nejspíš mu to ani nic nedá.
To stejný platí i v případě těch, kteří očekávaj, že se Zakhar od posledně polepšil a vykročil do novýho, lepšího života, ve kterým už nebude chybovat, a možná bude konat i dobro. Smůla, hoši a děvčata, v týhle knížce se nic takovýho nekoná a stejně tak v ní nenajdete ani hurikány abrakadabra, hordy nemrtvejch a záporákův pád v poslední vteřině před zničením celýho světa.
Co se mě konkrétně na týhle knížce líbí je styl, kterým je psaná a pak vykreslení hlavního hrdiny. Zakhar totiž nevypráví jen svoje velký "dobrodružování" ve stepi, ale taky se retrospektivně dívá na svý starý přešlapy, naivitu a neschopnost posunout se v životě dál. A čtenář díky tomu může bejt u těch vzácnejch chvilek, kdy se mu podaří se přes něco přenýst, nebo se naopak sveze jako fetka do starejch známejch kolejí.
Hlavní hrdina se vám sám od první stránky prezentuje jako sebestřednej zmrd, kterej ví všechno nejlíp a současně poukazuje na to, že sám bejval stejnej trouba jako ti, kterejm se teď směje. Hrozně se mi líbilo zpodobnění různě se prolínajících časovejch rovin a promlouvání přímo k čtenáři, jehož Zakhar vidí číst, co píše. Když jsem si to představil, úplně mě mrazilo. Ale nejlepší bylo, jak mluvil o tom, že nebude přepisovat minulost a dělat se lepším, jen proto aby se jeho život všem líbil.
Zakhar rozhodně není ztělesněním dobra ani rytířem ve zlatý zbroji, ze kterýho bysme si měli brát příklad. Jeho myšlenky jsou ošklivý, nikomu nepřeje nic dobrýho a s velkou oblibou se šťourá ve vlastních ranách. O to lidštější a opravdovější mi ale přišel. Stačí se rozhlídnout okolo sebe a člověk si najednou uvědomí, kolik takovejch malejch Zakharů potkává každej den na ulici, v práci, ve škole a nebo je má mezi příbuznejma.
P.S. Pomalý šípy a klan Psích pracek mě upřímně rozesmály.
Zakhar, čaroděj, který touží po knize s názvem Necronomicon se vydá na daleké cesty, kdy musí překonat spousty úskalí. Chvílemi je čtení nechutné, jako například detailní popis zvracejícího Zakhara. Chvílemi děsivé, ale i smutné. A hlavně máte pocit, jako kdybyste se do příběhu zcela přenesli.
Jo, prostě opět skvělá fantasy. Děj propracovaný, postavy promyšlené, a celkově z děje dýchá tajemno, temnota, strach. Vpodstatě kdybych si odmyslela kouzla, která Zakhar používá, tak dostanu hodně slušný historický příběh. Takový temný středověk a to mě baví.
Ilustrace v knížce jsou krásné a ač se knížka v paperbacku tváří jako malá, tak zdání klame. Stránky jsou nahuštěné a písmo drobné.
Pokracovani Zakhara,misence na ceste za...ne,za duhou ne.Prvni knizka byla tenoucka,zvladla sem ji precist za jeden den.A pak si precetla znovu.Druha kniha je vyrazne objemnejsi,ale ctiva stejne.Z nekterych veci v knize mi bylo trochu spatne,nebot sem je predstavila.Jeste ze knizku necetl muj muz,protoze kdyby mi potom rekl v nejake romanticke chvili Zabec!,asi bych ho zabila....
Kazdopadne me zaujala kultura popisovana v knize,to se malokdy ve fantasy vidi.
Tenhle ze Zakharových příběhů je pro mě celkem speciální, protože jsem byla u toho, jak vznikal, a také jsem měla příležitost účastnit se jednoho krátkého dračákového dobrodružství s Theou a Nathanem, a tak si dovedu představit, jaké asi muselo být u jeho úplného zrodu.
Je psaný z pohledu Zakhara, což je sociopatický a arogantní kouzelník, který ze všeho nejvíc touží po získání bájné knihy, jak možná někteří z vás po přečtení prvního dílu tuší. Charakter hlavního hrdiny nicméně rozhodně nekončí u jeho sociopatie a arogance, ale je výjimečně propracovaný a autoři se nebojí si s ním ušpinit ruce.
Místy je jeho příběh dosti nechutný a zvláště některé scény jsou velmi naturalistické, to k tomuhle vyprávění ale patří, i když jsem milé Zakharovy stvořitele občas proklínala za jejich úchylné nápady. Pokud znáte knížky, které této předcházely, určitě vás potěší setkání s jednou starou známou, a to na místě, které byste opravdu nečekali. Hodně se mi taky líbilo, jak byla země Moggulů inspirovaná starým Mongolskem, a to včetně mnoha velmi zajímavých detailů.
Styl knížky je stejně jako v prvním díle celkem vzletný, místy patetický, což je něco, na co je někdy potřeba si zvyknout, ale mně to prostě k temnému kouzelníkovi sedí a líbí se mi to na něm; navíc Nathan dokáže psát tak poutavě a poeticky, až jsem se na některých místech musela i nadšeně usmívat.
P.S.: No, a tak jsem se chystala na to, až se zmíním ještě o super působivých ilustracích Adama Windsora, až jsem na to úplně zapomněla - jen je jich tedy na můj vkus trochu málo, ale chápu, že padesát jich asi být nemůže. :-)
Štítky knihy
homosexualita filozofie magie česká literatura zneužívání čarodějové česká fantasy démoni sociopatie temnota
Kniha Cesta do neznáma je v
| Přečtených | 16x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 7x |
| Chystám se číst | 1x |
| Chci si koupit | 3x |
Po přečtení prvního dílu, jsem se byla zvědavá, jak to dopadne s druhým dílem. Jestli se děj už konečně rozjede. A celkově, co z celého příběhu bude. Ale po přečtení jsem velmi zklamaná. Jestli jsem si stěžovala, že v prvním díle se nic nedělo. Tak tady se už vůbec nic nedělo. Chvílemi to bylo matoucí. Stále se opakovali stejné problémy. Vlastně bych řekla, že celá kniha byla jen o vztahu Zakhara a Danila.
Po mém zklamání z knihy, jsem si řekla, že možná v knize nejde ani tak moc o příběh, jako o pocity a psychické stavy hlavní postavy. Protože tím se příběh zabývá především.
Každopádně i tak se pustím do dalšího dílu. I přes mé zklamání... Je to totiž úplně jiné fantasy, než jsem zvyklá. A mě opravdu zajímá, kam až to autoři dotáhnou. :)