Zlověsti
Pavel Skořepa
Milý čtenáři, nenalhávej prosím sám sobě, že tvá iluze vlády nad vlastním životem, sny a touhami je tak neporušitelná, aby jí od základů nedokázalo otřást nic přicházejícího z vnějšku. Kupříkladu příběhy zachycené na stránkách knihy, již právě držíš v rukách. Příběhy pojednávají o lidských bestiích, démonech, prokletých místech i předmětech, zkrátka ve svědectvích o Zlu v jeho nejrůznějších podobách. Pokud dáš této knize svou důvěru, ona tě na oplátku obdaruje třinácti povídkovými příběhy a osmatřiceti básněmi, do nichž se autor nezalekl zaplést i nemalé množství humoru černého jako bezměsíčná noc, anebo i něco na zamyšlenou. Inu, odvážíš se?... celý text
Přidat komentář
...vzhľadom na skutočnosť , že " najstrašnejšia " kniha , ktorú som doteraz prečítala , bol Stokerov Dracula :-) a mala som o pekných pár rokov menej , netušila som , čo mám od Zlovestí očakávať ....ako čitateľský nováčik temnej literatúry som bola prekvapená , zaskočená , vysmiata , znechutená ... a na konci vlastne spokojná , že som dostala možnosť si malú knižku s čiernou obálkou , jemne blikajúcou do tmy , ako predzvesťou toho , čo ma čaká na jej stránkach , prečítať ..... pekne , postupne poviedku , za poviedkou , dať si čas , popremýšľať , precitnúť z úžasu , šoku, až po Básníkovo rekviem , pre mňa , tak veľmi emotívne , aby ma vzápätí zomlela v ďaľšom víre emócií báseň Královna Sukuba a preniesla ma do sveta poézie ....
Ako poviedky , tak básne zaujmú vyšperkovanou slovnou zásobou , či už autor opisuje postavy , pocity , alebo krvavé jatky , občas som mala dojem , že sa niektoré situácie , môžu prihodiť aj mne a teda , že, nechcela by som ich zažiť :-) :-)
Pokud jde o povídky, hned zkraje mě autor překvapil vytříbeným slohem. Sem tam jsem narazil na škobrnutí, místečko, které bych přeformuloval (asi moje profesionální, překladatelská deformace), ale v zásadě by stačilo pár menších redakčních zásahů a práci s jazykem by nebylo absolutně co vytknout. Styl má autor zvládnutý. Pak už jde jen o to, jestli vám vyhovuje, k čemu ho využívá. Nečekejte zadumané, tísnivé příběhy, z velké části se jedná o takové ty zábavné, rychle plynoucí historky. Vlastně nevím, jak se tenhle subžánr nazývá, ale kolikrát mi to připomnělo sešitovou řadu John Sinclair – na stopě hrůzy. Povídky stojí převážně na svižných, živých dialozích. Nejsou nijak zvlášť hloubavé, většinou tušíte, jak dopadnou, ale na cestě k tomuhle očekávanému konci se pořád něco děje, takže je slupnete jako malinu, jako takovou lehkou svačinku. Pokud nechcete, aby se vám přejedla, možná si mezi jednotlivými příběhy dejte menší rozestupy, protože při nepřetržitém čtení si asi všimnete místy se opakujícího vzorce, kdy protagonisté pijí alkohol, načež se něco neodvratně zvrtne. Nelze ale všechny povídky házet do jednoho pytle, rozhodně jsou tu kusy, které se vymykají silnější atmosférou, pointou, úderností. Sbírka je to pestrá. A co ji krásně osvěžilo, byla určitá slovenská stopa. Kniha vyšla u slovenského nakladatelství Art Floyd, v několika povídkách se postavy na Slovensko vypraví a i na nějakou tu slovenštinu v přímé řeči dojde.
Co se týče básní, některé jsou určitě působivé, ale ve větší koncentraci mi začaly trochu splývat. Je to samozřejmě velice subjektivní záležitost. Osobně bych asi ocenil, kdyby jich bylo míň a byly třeba roztroušené mezi povídkami, ale možná bude stačit, když projevíte určitou čtenářskou kázeň a nebudete je číst spotřebitelsky, jednu za druhou.
Sbírka je to ambiciózní a v mantinelech, které si autor vymezil, se jí tyhle ambice vesměs daří naplnit. Pavel Skořepa má jako spisovatel rozhodně potenciál, jsem zvědav, jak ho bude dál rozvíjet.
Mám z této knihy rozporuplné pocity. Na jednu stranu je vhodně poskládaná, názvy povídek jsou lákavé a z textu je evidentní bohatá slovní zásoba. Jenže samotné povídky, ačkoli jsou věcně správně a mají hlavu a patu, mně osobně nepřinesly nic zásadního, nad čím bych musel hlouběji dumat. (Výjimkou je povídka Pískoviště nejsou na hraní, kde jsem se až do konce nedozvěděl, co byl jistý záhadný předmět zač. Cením!) Navíc se zde v příbězích pije alkohol tak často, že většinu z protagonistů chtě nechtě podezřívám z alkoholismu. Zaměřím-li se tedy na samotné postavy, které mne zarážely svým nechytrým vyjadřováním a nevěrohodnými reakcemi (neříkám, že vždy, ovšem obojí často zabilo i jinak dobře rozjetou povídku), mohu jen bezradně lomit rukama.
Autor je však především znám jako básník a právě poezie v mých očích tuto knihu zachraňuje. Jak to chápu (a můžu se mýlit), texty se točí hlavně okolo problematiky dualismu, člověka a podob lásky. Je pravda, že ve větší koncentraci některé kusy trochu splývají a u jiných jsem se přistihl, že bych tu a tam nějaké slovo pocitově ubral. To je ovšem dáno mým osobním vkusem (mám raději stručnější a abstraktnější kusy) a samotná témata nemohu označit za plytká.
Tento horrorový debut zajisté ocení lyričtěji založení jedinci.
Spojení poesie a prózy je nepříliš časté, ale o to zajímavější, pokud umíte skloubit obě formy do jednoho díla, respektive pokud obě formy ovládáte. Jak je to v případě autora Pavla Skořepy, se pokusím rozebrat v následujících řádcích.
Pavlovy básně najdete na jeho facebookové stránce a zde, do této knihy, jich vysypal pořádný uzlíček. Jde o poesii prezentovanou nejčastěji volným veršem, což velice ubírá na atraktivitě, každý verš se (s nadsázkou) plazí na tři řádky, a než dojdete na konec, sotva si vybavíte, co chtěl autor říct na začátku. Ač jsou tedy myšlenky hluboké, nevyhnete se zklamání, že autor chtěl exponovat svou slovní zásobu a předvést, co všechno ještě do jednoho verše vtlačí, takže pro samou komplikovanost si tyto básně neužijete, jak by bylo žádoucí.
V povídkách se Pavel zaměřuje na jakousi kombinaci dark fantasy, urban fantasy, hororu a gotiky. Z textů jde cítit již mírná zkušenost s tvorbou, avšak rozhodně by neuškodila úprava stylistiky do čtivější podoby. Souvětí jsou dlouhá, leckdy neohrabaná, a není pochyb, že mnoho nadbytečných slov by se dalo vypustit nebo aspoň nahradit vhodnějšími.
Největší mínusy vidím v samotných postavách, které jako by vypadly z předobrazu homeless či Homera Simpsona (grkají, plivou, hulí, chlastají, potí se jak vrata od chlíva, chovají se jak v osmé cenové), a pak pointy, na které málokdy přijdete, ovšem autor vše ospravedlní tím, že nechápavý je čtenář.
Suma sumárum jsou Zlověsti debutem, který vás nijak nenadchne, ale současně třeba říci, že existují i horší knihy. Věřím, že se autor může zlepšit a časem vydat i obsáhlejší slohový útvar. Celkové hodnocení 48%
U téhle knihy jsem opravdu váhala mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Povídky mi všechny nesedly - na můj vkus je v nich příliš mnoho piva, cigaret a vykřičníků, ale básníkova duše toužící po lásce převážila misky vah na čtyřkovou stranu.
A je to. Mám přečteno a přiznám se, že jsem toto nečekala.
Kniha je plná povídek. Temných povídek. Žádné ňuňu ťuťu. Při čtení jsem opravdu měla nahnáno (poznámka, nikdy nečti večer, ještě když venku fouká vítr a k tomu burácí střecha )
Kniha Zlověsti je autorova prvotina a musím říct, že není až tak špatná. Jo přiznávám se, že některé povídky jsem si musela přečíst 2x (možná tím, že jsem byla unavená, možná něčím jiným)
I když jsem strašpytel, ano přiznávám horory a podobné věci jdou mimo mě, čtení jsem si užívala. Ráda vycházím se své čtecí komfortní zóny.
Kniha nejen, že obsahuje povídky, ale nakonci knihy najdeme i básně a i když jsem je cetla naposled jen ve škole, tyto se mi opravdu líbily. Autor má na tohle talent. Ja jsem opravdový antitalent, jsem romantička, takže píši jen romantiku (další přiznání jsem amatérský autor)
A které povídky se mi líbily?
- Panenkovská narozeninová čajová oslava
- Labyrint pod městem
- Královna eldů
- Magova cesta
- Noc vlka
Tyto se mi libily nejvíce.
Co mě dost pobavilo, byla poznámka pod čarou děkuji Pavle, tohle mě dostalo a doufám, že si to Mark někdy přečte.
Za mě, je kniha čitatená, ale není pro všechny. Takže pokud mate rádi temné povídky, neváhejte sahnout po této knize.
S prižmúreným okom tú štvrtú hviezdu udelím. V dobrom jednoduché a priamočiare, na nič sa to nehrá, ide si to za svojím tou asi najľahšou možnou cestou, ale nezabúdajme, že napísať ľahké veci je v skutočnosti veľmi ťažké a autori to často sami začnú nezmyselne kombinovať. Nie tak u Pavla Skořepu. Uňho dostanete plus mínus zrejme presne to, čo od toho budete očakávať. Určite potešia dobré dialógy, uveriteľné postavy, opisy prírody, lesov a „prekliatych“ miest a realistický, jasný štýl písania, ktorý ide priamo k veci. S Pavlom som sa stretol v decembri 2019, keď mi v Trashi (poviedková príloha časopisu Milk & Honey) vyšla folk hororová poviedka Obrogod pod patronátom editora Miroslava Pecha (Mainstream). Poviem na rovinu, že predtým, než som sa do Zlověstí začítal, som sa obával, či nepôjde o bizarné, čiernohumorné texty, čo nie je moja šálka kávy. Našťastie ma Pavel milo prekvapil a prišiel s vážnymi hororovými vecami. Temné hory, ešte temnejšie rituály, veľmi veľa mŕtvych, exotická návšteva temného a zlovestného Slovenska a stodoly, v ktorých niečo stále prebýva, lesy hlboké ako stratená ľudská duša. Poteší tiež úvodné slovo, záverečné slovo, imaginatívne názvy poviedok a obálka od Petra Cwokyho Murína, ktorý v r. 2019 robil aj obálku môjho románu Prasa (Artis Omnis). Za „problém“ považujem fakt, že Zlověsti okrem 13. poviedok obsahujú aj cca štyri desiatky básní. To je útvar, ktorý ma absolútne míňa, vôbec mu nerozumiem a nečítam ho. Z toho dôvodu zdôrazňujem, prízvukujem a trikrát podtrhujem, že hodnotenie 4* sa týka „len“ poviedok.
Část díla
- Básníkovo rekviem 2021
- Čarovná esence 2021
- Černý květ 2021
- Cesta domů 2021
- Ďábelská rozlučka se svobodou 2021
Zlověsti
Po přečtení krátkých hororů Jedno sto skořápek, jsem sáhla po autorově prvotině Zlověsti. Hororově laděné povídky se dobře četly nejenom pro jejich pestrost, ale také pro osobitý autorův styl, který mi hlavně na začátku učaroval. Později jsem zaznamenala trochu kostrbatosti a opakování podobných nebo dokonce stejných slov v jedné větě - to mě trochu tahalo za uši, naštěstí se to nedělo příliš často. Jednotlivé povídky jsou různorodé, ať už okultní, mystické, hororové až snové, a každá má něco do sebe, i když se v nich možná zbytečně často pije a kouří. Co se týče poezie souhlasím s Romanem Tilcerem a částečně s Tetanuraeem. Většina básní mi přijde spíše jako básně v próze a až na výjimky jsou velice rozvleklé s nahodilým rýmem, ale to je samozřejmě věc vkusu. Nejvíce se mi líbila báseň Zlomená křídla, která je přesný opak. Pavel Skořepa je začínající spisovatel a musí se mu přiznat jistá invence. Věřím, že nás od něj v budoucnu čekají další dobré a ještě propracovanější knihy.