Život smrtí nekončí

10.08.2019

Ani nevim, co ke knize napsat....to jestli je opravdu posmrtny zivot se dozvime az nastane nas cas....neco z knihy, co autorka lici jsem i ja sama prozila, ale nektere veci mi prijdou fakt uz pritazene za vlas...dost mi vadilo, ze jsem celkem casto narazela na vety typu Opravdu se to tak stalo!! Opravdu tomu tak je!! Verte mi...a v tu chvili jsou me pochybnosti jeste vetsi....

A posledni dobou mam problem s knihami, ktere jsou oznaceny jako bestseller....vetsinou je to bida...

02.06.2019

Je něco po "tom"? Je něco po smrti ?
Tuto otázku si asi položila někdy většina z nás.
Ateista by řekl, že život není nic než nesmyslná nahodilá směsice nicoty a nebo tak něco.
Jenže co teda znamenají všechny ty zážitky lidí....????
Bylo by příjemné věřit, že smrtí nic nekončí, ale i kdyby to tak bylo, opravdu by jsme se smrti přestali bát?
Knížka sama o sobě nic moc, zachránili to pouze příběhy lidí, kteří už se s něčím takovým setkali. Čekala jsem od toho něco trochu víc, ale určitě vede k zamyšlení.

"Smrt není zánikem světla - je jen zhášením lampy, protože svítá. "

09.03.2018

Fajn duchařská kniha, ale že by mě nějak zvlášť nadchla se nedá říct.

01.01.2018

Takové to duchovní mě vždycky zajímalo, ale kniha mě moc nenadchla,.Nevím co konkrétně ,ale čekala jsem trochu víc.

01.10.2017

Skvělé! Tohle téma mě hrozně zajímá a konečně jsem našla úžasnou knihu. Věřím, že ,,něco" po smrti opravdu existuje. Tohle je první kniha, u které jsem i brečela. Některé osudy lidí jsou opravdu smutné. Ale přeci, pak nakonec skončili tam, kde je krásně. I mně se něco podobného stalo. A jsem ráda, že nejsem jediná. Tuto knihu doporučuji.

06.05.2017

No,neřikejte,že tomu tak trochu nevěří i nevěřící. Nebo se občas nekoukneteTAM NAHORU a neřeknete někomu,koho jste milovali,ale už tady není,protože je právě tam nahoře... Poraď,co mám dělat, ty to vidiš.... Když jsem byla v porodnici,kde se mi ten den v deset dopoledne narodil syn,přišla za mnou ráno v šest jakoby ve snu babička,kterou jsem milovala a řekla...hlavně neplač,teď nesmíš plakat,pamatuj,iž jste dva...Měla jsem v tu chvíli strach o miminko a šílela jsem strachy,co se stane. Syn se narodil v deset dopoledne,kluk jak buk,dostal jméno Martin,ale ne po tátovi,ale po babičce,která je přece Marie,táta se pyšně skláněl nad postýlkou,naši přijeli z druhého konce republiky,mamka trochu bledá a smutná,ale zamluvili jsme to. Tenkrát nebyly mobily,babička bydlela na vesnici nedaloko od našich,když naši odjižděli,moc jsem babičku pozdravovala a zarazilo mě,ze si mamka tak dlouho zavazuje boty a protože jsem jim chtěla ještě zamávat z okna,zaslechla jsem tátu jak řiká mamce...jsi statečná,teď nemůžem,vždyť kojí...Nechápala jsem a pustila to z hlavy. Po třech měsicích jsem ale přemluvila mabžela,že naše překvapíme a musíme přece Martínka ukázat babičce. Manžel souhlasil,ale s podmínkou,že zavolám dom a řeknu,co chci
. Už to mi bylo divné,že šel se mnou k veřejnému telefonu,jindykdyž jsem šla dom volat to s ním ani nehlo. Maminka se rozplakala a já byla ráda,že je manžel vedle mě...věta...Ivanko,babi čka ale už odpočívá v miru v Dlouhé na hřbitově.Stav se tam,ale do baráku nechoďte...Stavili jsme se tam,kytičku na hrob jsem položila a pořád jsem slyšela...neplač,jste dva... Pořád jsem kojila a pro své dítě bych samozřejmě i dýchala. U našich jsem dostala parte a to už jsem jen plakala,maminky jsem se ptala...v kolik hodin? Odpověď je asi zřejmá,zněla ...ráno v šest. Martin volal ve čtyři,že tě odvezl,když zvonil telefon po druhé,mysleli jsme,že je to on a déda akorát řekl...tak to je dítě slunička,zrovna vychází,ale bylo to z nemocnice z Ústí,kde nám oznámili babiččino úmrtí a potvrdíi hodinu,šest ráno.A mně to došlo. Naše spojení s moji milovanou babičkou funguje dál. Po letech,když jsem začala dělat blbiny a chtěla se rozvést,mi stála babička u postele a hrozila,tak jak to dělala v mém dětství,nic neříkala,jen se mračila a hrozila. Sice jsme se po dalších letech opravdu rozvedli,ale to už jsme oba jeli po jiné koleji. Naposledy jsem ji viděla ustaranou u mé pistele,kdy jsem úplně fyzicky citila,jak mě objímá,pak se zarazila a začala se vzdalovat s větou...nenene,však se dočkáme,ale teď ne,máš spousta povinností,které za tebe nikdo neudělá. Druhý den jsem se totálně rozbila na zledovatělém sněhu a skončila na půl roku po nemocnicích,ze kterých jsem se vrátila sice o 25 kilo téžší,kulhající,ale s možností vychovat své dva milované kluky. Tak a teď mi ti,co nevěří objasní a nějak logicly vysvětlí,že nade mnou babička nedrží stráž. A já,čím jsem starší,tím víc ji ukazuji,že nemusí strážit,že si ten boj tady čestně dobojuji a třeba tu starostlivost ji jednou vrátím.

03.11.2016

Ze začátku jsem si myslela,že kniha nebude ničím zajímavá,moc mě to nějak nebavilo,ale až jsem se dostala k prvním příběhům,tak se mi velice zalíbila. Při čtení mi u některých příběhů běhal mráz po zádech a u některých jsem si i pobrečela..Možná to bylo i tím,že jsem to dočetla právě nyní,kdy si připomínáme památku zesnulých.. Velice to na mě zapůsobilo a alespoň mám o čem přemýšlet...

19.08.2016

najviac sa mi na knižke páči že je úplne odputana od jakeholvek náboženstva.Je tam určitý nadhlad. Knižka mi prišla do ruky práve včas pri prežívaní tazkeho obdobia.Konieckoncov komu nie? Určite doporučujem.

20.06.2016

Zase jsem si pobrečela,nádherná kniha.

13.02.2016

Kniha se mi líbila. Byla hezky napsaná a zajímavý nápad. Přesto jsem ji nedočetla. :( Nejdříve byla docela napínavá, ale pak byly příběhy lidí podobné a začaly mě nudit. Obdivuji autorku za to, jak dokázala sestavit jednotlivé příběhy lidí a uspořádat je do knihy.

MĚ SE KNIHA MOC LÍBILA, MÁM TENTO STYL RÁDA. TAK NE, ŽE BYCH TOMU ÚPLNĚ VĚŘILA - ALE CO KDYBY?

02.12.2015

Zvláštní kniha, která mě svým způsobem zároveň přitahovala, ale musela jsem ji současně odkládat, abych si všechno tak nějak porovnala v hlavě. Příběhy lidí, kteří prožili klinickou smrt nebo jiný hraniční prožitek, se překvapivě shodují v mnoha prvcích - tunel, světlo, příjemný pocit - to už popsáno bylo mnohokrát. V této knize se mně ale zdá, že je toto téma trochu zjednodušováno, možná až šablonizováno - chci tím říct, že není moc prostoru pro úvahy. I proto jsem si asi dopřávala pauzy a zvolna rozjímala, přemýšlela nad jednotlivými příběhy, které jsou popsány. Snad každý z nás někoho blízkého ztratil - a je pravdou, že kniha přináší naději, což hodnotím opravdu pozitivně. Nicméně čtenářské nebo filozofické uspokojení mně příliš velké nepřinesla, ale asi si ani tyto ambice nedávala. Proto hodnotím průměrně, ale za přečtení, nebo alespoň nahlédnutí, určitě stojí.

26.11.2015

Pro mě samozřejmě větší počet hvězdiček, nicméně si uvědomuji, že to může být, a asi i je, zavádějící, protože v podstatě tímto hodnotím i tématiku, jenže jak zde hodnotit, jak je kniha napsaná, tady nejde o žádnou důmyslnou propracovanost, schopnost zaujmout čtenáře. Jistě do jisté míry ano, ale není to jako s dějovou knihou. Ale knížka byla moc příjemná, sama jsem podobné situace zažila, takže jsem četla se zvědavostí a určitým napětím, občas i oči zaslzely a občas i slza stekla. Díkybohu jsem tuto knihu nečetla proto, že by mi někdo blízký zemřel a já hledala útěchu, četla jsem čistě pro rozšíření obzorů a pro ukojení zvědavosti, ovšem umím si velmi dobře představit, jak některým truchlícím výrazně ulehčí jejich smutek a dá jim novou naději do života. Moc pěkné čtení, četlo se krásně!

20.09.2015

Této tématice jsem se dlouho vyhýbala, jakožto naprostý bezvěrec v Něco, co nás čeká po smrti Nakonec mě ale k této knize dotáhla zvědavost a musím říct, že nelituji. Rozhodně se má "nevíra" jako zázrakem nepřetočila ve víru, ale minimálně mám o čem přemýšlet.....a kdo ví, třeba na tom vážně něco bude. Příběhy jsou zajímavé a chvílemi mě nejen mrazilo, ale měla jsem i slzy v očích. Doporučuji!!!