Ženy z Bohnic
Edna Nová
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/450721/bmid_zeny-z-bohnic-qw4-450721.jpg
3
288
93
Autorka strávila pět měsíců v léčebně v Bohnicích, kde si prošla elektrošokovou terapií, spolykala tunu léčiv a zažila nekonečno hodin psycho sezení. Kniha Ženy z Bohnic těží z této tristní zkušenosti a líčí příběhy dvanácti žen, jež se také octly za hranou „normálního světa“. Nebere si servítky a ukazuje lehkost i tíži reality za mřížemi nemocnice.... celý text
Přidat komentář
Námět knihy se mi zalíbil a z tohoto důvodu jsem do přečtení šla, ale bohužel autorčin styl mě moc nezaujal. Asi jsem trochu čekala i něco jiného, každopádně kniha k zahození to rozhodně není. Příběhy jsou vtipné, ale zároveň velmi smutné. Moc se mi líbily dodatky na konci knihy.
Zajímavý styl psaní, příběhy vás za srdce nejspíš úplně nechytí, ale i tak to není četba k zahození. Cením dodatky na konci knížky o psychickém zdraví!
Kniha byla námětem určitě velmi zajímavá, nicméně jsem celkově očekávala asi něco víc.
Tahle kniha je podle mě prostě skvělá. Příběhy jsou vtipné i smutné. Určitě se k ní ještě vrátím.
Jelikož mám s prostředím psychiatrické léčebny zkušenosti, musím říci, že tato kniha za mě bohužel ne. Nesedl mi styl psaní, nezapůsobily na mě příběhy jednotlivých pacientek, sdělení/poselství, které nám snad měly přinést mě minuly.
Od autorky bylo poměrně odvážné s tímto tématem vyjít na světlo. Projekt mě oslovil, proto jsem jej podpořila. Přiznám se, že mě zprvu zaskočilo, když mi přišla tak útlá malá knížečka, také jsem doufala v podrobnější vhled do problematiky. Pro mnohé z nás je to první setkání s danými diagnózami a jistě by pro nás bylo zajímavé nahlédnout pod pokličku víc. Ale autorka se nestaví do takové role, její postřehy jsou přiznané jako subjektivní a jako takové je i přijímám. Styl mi vyhovoval, byl autentický a místy jsem měla pocit, že to nescafé z teplé kohoutkové vody na té záchodové podlaze piji s nimi. Větší péči bych přála provedení knihy - ta lepená sazba nevydržela ani do poloviny, dočítala jsem kompletní salát. Ale kromě rozsahu musím říct, že jsem dostala, co jsem od knihy očekávala, a autorce fandím.
12 tragikomických minipříběhů o ženách, které se na delší či kratší čas ocitly za zdmi Bohnic. Chvíli se smějete (např. Záchodová lejdy je moje oblíbená), ale hned Vám dojde, že byste se smát neměli. Autorka jednotlivé postavy nezesměšňuje, jen se na svůj pobyt snaží dívat s humorem a trochou ironií - protože jinak to snad ani nejde, jinak by se z toho zbláznila :)
A jestli Vám kniha přišla přitažená za vlasy, tak si buďte jistí, že není. Při čtení jsem velmi vzpomínala na své studijní praxe v psychiatrických léčebnách a byla jsem až překvapená, jak realisticky se autorce podařilo vystihnout "typické" pacienty takového místa. Protože při čtení Vám dojde, že Fajnovku, Éterickou dívku nebo třeba NejsemBlázen potkáte po celé republice.
A kdybyste z celé krátké knížky měli přečíst jen kousek, vyberte si prosím závěrečné slovo autorky a Terezy Slané, protože tam je řečeno to nejdůležitější. Taková slova tesat do kamene.
Pěkné, ale nechápu, proč každou kapitolu autorka více nerozvedla. Jde o jen o takové skromné nastínění, a to je škoda.
Nic moc taková prvotina. O tomhle místě. Teda Bohnicích se dá psát daleko víc a líp.
Sledovala jsem autorčiny blogy, které mě velmi bavily. I když nebyly zrovna o lehkých věcech, byly vtipné, otevřené. Moc ráda jsem knihu podpořila přes nakladatelství Pointa. Je to útlá kniha se zajímavými ilustracemi, které k ní opravdu sedí.
Příběhy a popisy pacientek jsou jiné než blog, který byl více osobní. Dozvídáme se o příbězích a osudech žen, které život zavál do Bohnic.
Je to syrové, krátké, výstižné, ale naštěstí ne srdcervoucí, netlačí se na pilu. Na druhou stranu moc optimismu se čtenář také nedočká.
Prostě život, takový, jaký je.
Doufám, že bude autorka psát i nadále, moc jí fandím.
Na tuto knihu jsem se celkem těšila. Doufala jsem, že se dozvím něco víc o tomto zvláštním prostředí. A také, že nám sama autorka poví něco o sobě samé, o svých pocitech.
Bohužel, čekala jsem asi něco jiného. Kromě toho, že mě čtení vlastně ani moc nebavilo, nedozvěděla jsem se nic nového.
Samotné ženy byly popsány tak nějak arogantně a povrchně. Vyjadřování autorky mi nesedlo snad vůbec. A přitom ta kniha měla takový potenciál... až mě to mrzí.
Co se týče mého hodnocení, váhala jsem. Nerada dávám nízký počet hvězd. Když už, tak aspoň za snahu si každá kniha zaslouží více jak jednu. Tady dávám dvě. A to hlavně za závěrečné slovo Terezy Slané, které řeklo mnohem víc než celá "kniha".
Škoda...
Knížka je velmi krátká, příběhy jednotlivých žen vypráví zvláštním stylem, nezúčastněně, až bych řekla surově. Za přečtení určitě stojí, ale také jsem čekala něco víc. Ilustrace jsou krásné.
Veľmi dobre napísaná kniha...stručne,výstižne,vtipne a zároveň mrazivo. Som zvedavý na další autorkin kus. Dúfam,že to už bude dlhší a komplexnejší príbeh, lebo talent na to má.
Krásně srozumitelně napsáno, líbil se mi sloh a výrazy. Až si budu myslet, že jsem na tom špatně, zaručeně po této knize opět sáhnu.
Jako "taky pacient" dávám 5/5. Věcný, lehce sarkastický medailonek 12 "typických" postaviček z blázinců. Z příběhů si taky každý udělá realistický obrázek o tom, jak to na takových odděleních mezi pacienty chodí.
Kniha vypovídá o známé pravdě: "Když bolí duše, je to mnohem horší, než když bolí tělo."
Autorka v jednotlivých příbězích popisuje dlouhou, a ne vždy úspěšnou, cestu od psychických problémů k tzv. "normálnosti". Oceňuji autorčinu odvahu přiznat a popsat svou nemoc a pobyt v psychiatrické léčebně.
Hodnotila bych stejně jako níže Šebestová3. Pro mě ještě depresivní, ale moc hezké ilustrace a napsané taky dobře.
Štítky knihy
psychiatrické léčebny deprese osudy žen
Část díla
Ženy z Bohnic
Kniha Ženy z Bohnic je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 380x |
| Čtenářské výzvě | 145x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 147x |
| Chystám se číst | 203x |
| Chci si koupit | 59x |
| dalších seznamech | 3x |
Knihu jsem si pořídila na doporučení. Nebyla špatná, ale uvítala bych, kdyby jednotlivé příběhy byly více rozpracované i za cenu toho, že by jich v knížce bylo míň nebo kniha byla delší. I příběh samotné vypravěčky by zasloužil více prostoru. Na toto téma se mi líbily knihy Jmenuji se Ester či Jmenuji se Martina, které se řadí spíš do young-adult kategorie, ale zachycují problematiku víc do detailu.