Žena z horního patra

Nedobrovolná samota, pocit životního nenaplnění, pocit celoživotní druhořadosti - nebo jak to nazvat: "Vždycky jsem si myslela, že to dotáhnu dál", ale zároveň i naivita: "Kdybyste se mě po maturitě zeptali, kde budu, až mi bude čtyřicet - asi bych začala básnit o rozevláté umělkyni pracující ve svém vzdušném ateliéru, dětech, skotačících v zahradě zalité sluncem spolu s jedním nebo dvěma velkými psy. Nedokázala bych vám popsat zdroj příjmů, který by tuhle představu financoval, ani otce těch dětí: muži mi v té době připadali v porovnání s dalšími věcmi vedlejší. "
Fantastická, hluboká kniha. Zároveň to bylo pro mě znepokojující čtení - pořád jsem si říkala, tohle já přece znám, tyle pocity jsem někdy cítila, tohle jsem prožívala, není to o mně? Kdo to byl v mém životě, kdo tam hrál roli Šahídových? Hlavní hrdinka je nešťastná povaha, možná ještě posílená projekcí nešťastné matky, a možná je navzdory svému věku vlastně nedospělá, a tahle kombinace jí působí niterné peklo.
Líčí svoje pocity uvnitř tak upřímně, odkrývá je čtenáři, ale přitom před celým světem je uzavírá, dokonce i před svými nejbližšími, ani těm zatraceným Šahídovým nikdy vlastně neřekla, co prožívá, neřekne nic ani nejlepší kamarádce, přestože jí tak krásně nahrála: "Znám tě moc dobře a vím, že ráda hromadíš věci, kterýma se pak o samotě užíráš. Takže se ptám, a bez keců, je to pořád to samý?" Milovala jsem ji za to, že se zeptala. Chovala se jako pravá kamarádka, kterých člověk v životě moc nemá. Zasmála jsem se ale tak bezstarostně, že mě samotnou ten herecký výkon překvapil, a řekla: "Ty jsi teda dobrá. Vůbec nevím, o čem to mluvíš."
Přes tu všechnu vážnost je ta kniha ale fakt vtipně napsaná, včetně brnknutí na genderovou notu: "Muži v tom mají celé generace praxe. Přišli na to, jak zplodit děti a nechat jejich výchovu na ostatních, jak uklidnit jejich matky pouhým telefonátem odněkud zdaleka, jak trvat na tom (se stejným klidem, jako by tvrdili, že na obloze svítí slunce a myslet si cokoli jiného je šílenost), že jejich práce je ze všeho nejdůležitější a musí být odvedena přednostně. Taková síla nemá ve svých mladických vizích žádné zahrady, psy ani pikniky, žádné děti a žádnou oblohu: zaměřuje se jenom na jednu věc, ať to jsou peníze, moc nebo malířský štětec a plátno. Vlastně je to spíš porucha vidění, to přece musí být jasné úplně každému. Je to krátkozrakost. Ale o to jde. Všechno - a všechny - ostatní musíte brát jako postradatelné, jako něco míň, než jste vy." (Proč, když tohle čtu, vybaví se mi můj otec? Jeho práce byla v naší rodině vždycky to nejdůležitější, co mělo před vším ostatním přednost…)
A co je to to horní patro? Symbolizuje "hodné holky" - ty poslušné, spolehlivé, vždycky připravené pomoct, ty, které vždy ustupují a přenechávají prostor ostatním, bez uznání, obdivu nebo poděkování: "My jsme ty tiché ženy z posledních dveří ve třetím patře, jejichž odpadky jsou vždy vynesené, ty, které vás s radostným úsměvem vesele pozdraví na schodech a které za zavřenými dveřmi není nikdy slyšet. Žijeme životy tichého zoufalství, my ženy z horního patra, a absolutně nikdo si nevšimne, že máme vztek. Jsme naprosto neviditelné."
Co se stane s ženou která si připadá, že "není nikdo", při "nárazu" zvnějšku v podobě "vztahu" s úžasnou rodinou - vkládá do nich nereálné naděje, promítá si do vztahu s nimi své niterné touhy, ale zároveň to zůstává v rovině snění - nic z toho není vyslovené a vyjevené. Ti lidé by se mohli jevit jako pijavice, ale nejsou, nejsou ani manipulátoři, jenom výsledek tak nakonec vlastně dopadne. Protože Nora zůstala uvnitř sebe, zakuklená, v zajetí svých představ, možná iluzí, od začátku do samého konce. Kdo ví, co s ní po konci knihy pak udělá "vztek", do kterého její životní pocit vyústil. Takže úplně všechno - její talenty, touhy, představy o životě, názory, její osobnost, všechno je a zůstává pevně uzavřeno v její ulitě. Je tohle ten problém? Nebo opravdu nemá osobnost, není kde vzít autenticitu, protože žádná není, vše "její" ve skutečnosti pochází od ostatních? "Moje motivace vždycky vycházela z ostatních. Žena sice může ze svého horního patra odejít, stejně to v ní ale pořád zůstane."
Zajímavou symboliku představuje v knize i "umění", které Nora tvoří: miniaturní pokojíčky, přesné zmenšeniny skutečných pokojů skutečných umělkyň, které ji inspirovaly. Pokojíčky jako klece před svobodou, zmenšeniny života, nekreativní umění, které pouze napodobuje?
Moc se mi líbí, jaký kruh kniha tvoří - že když dočtete do konce, přiměje vás to přečíst si ještě jednou první kapitolu, a teď ji čtete jinýma očima, po odvyprávění celého příběhu.
Jediné zklamání pro mě bylo rozuzlení knihy - není pro mě přesvědčivé, nějak mi do toho nepasuje, bylo to jak facka, která nepasuje do tak delikátního příběhu.

Kniha bavila veľmi- popisy postavy, ktorej sa v podstate nič také neudeje, ale to je len zdanie- každý má svoj vlastný život a to, čo sa niekomu môže zdať ako fádny, nudný život učiteľky, môže byť pre tú učiteľku jediným životom. Veľmi sa mi páčilo ako Mesudová porovnáva perspektívu Nory a rodiny Šahídovcov- to, čo pre Noru bol obrat v živote, tak bol napríklad pre iné postavy ničím výnimočné obdobie. (Nechcem vyzradzovať viac, aby som nespoilerovala.)

"V živote môžeme občas cestovať naprieč svetmi či storočiami a pritom nespraviť ani krok. A niekedy tých krokov urobíš nespočetné množstvo, a svet je stále rovnaký."

"Určite poznáte zo školy alebo z univerzity tie chvíle, keď sa človeku zdá celý vesmír ako jeden obrovský plán usporiadaný tak, že román, ktorý si čítate večer v posteli, je prepojený s vašou prednáškou astronómie, s tým, čo ste počuli v rádiu, s tým, o čom hovoril kamarát v jedálni počas obeda- a potom, je to len na chvíľku, ale akoby sa nadvihlo viečko zo sveta, ako strecha domčeka pre bábiky a vy môžete nahliadnuť, aké by to bolo vidieť ho zhora celý- nádhera, ktorá priam pôsobí závrat. A potom to viečko zapadne späť a vy spadnete s ním a opäť je nastolená vláda všednosti."

zpočátku jsem čekal, že se příběh bude vyvíjet úplně jinak (téma islámského světa, nebo střet pedagogických názorů apod.), pointa mě skutečně překvapila

oddychová četba na léto s kapkou zamyšlení

Příběh lásky a zrady mě chytil za srdce. Jde o psychologický příběh ženy, která si připadá osamělá. Žije sama bez přítele, nemá děti, jen své povolání a pokouší se stát se umělkyní. Nad knihou se musí přemýšlet. Rozhodně nejde jen o ženský románek, ale naopak o velmi důvěrný pohled do nitra obyčejné ženy, jejích snů, představ o životě, ale i vášně a touhy. Nora se upne na rodinu, ve které nachází vše, o čem dosud snila. Konečně doufá, že našla smysl života, když kruté zklamání v ní probudí vztek a zároveň jí pomůže najít sílu a překonat sama sebe.

Vím, že jeden můj komentář zde leží o pár řádků níže, já se ale nemohu ubránit potřebě napsat další, ještě jeden.
Po druhém přečtení vím, že to navždy zůstane jedna z mých nejmilejších knih. Všechno je to tak strašně živé, tak moc uvěřitelné a skutečné. V knize byly myšlenky, které jsem si musela zapsat, protože byly v podstatě jakousi "parafrází" mých vlastních myšlenek. Věřím autorce každé slovo a za každé slovo jsem ji vděčná.
Možná si kniha až takovou chválu a rozplývání nezaslouží, nevím. Mé srdce si nezískala svou literární kvalitou nebo vybroušeným příběhem, ale svou upřímností a čistotou těch pocitů. Opět ve mně zanechala obrovské množství emocí a myšlenek.

Je mi moc líto těch negativních komentářů, které si tak dobrá kniha rozhodně nezaslouží. Děj je v podstatě jednoduchý a k žádným extra zvratům nedojde. Jedná se spíš o to, jak autorka popisuje pocity hlavní hrdinky a možná i tak nějak celkové vyznění současného světa, v němž se lidé jako Nora mohou cítit osamělí. Už velmi dlouho se mi nedostala do ruky kniha, která by tak umně popisovala pocity, které občas může mít každý z nás. Pocity, o nichž často pochybujeme, zda je nemáme jako jediní na světě. Pokud hledáte dějově nabitý román, nebo přihlouplou prózu, kterou přežvýkáte, vyplivnete, v podstatě vám nic nedá, ale odpočinete si u ní, tak tuhle knihu rozhodně nečtěte. Sobě ušetříte zklamání a knize další negativní komentář. Pokud hledáte knihu, u které nebudete líní vytrvat a přemýšlet, pak jste našli surový diamant, který obrousí míra vašich dosavadních zkušeností se světem, v němž žijeme. Pro zájemce více zde - http://knizirna.blogspot.cz/2017/02/setkani-se-zenou-z-horniho-patra.html

Ze začátku to vypadalo zajímavě, ale bohužel jsem nedočetla, zbytek knihy jen tak prolistován a myslím, že jsem o nic vlastně nepřišla.

... zvláštním stylem psaná, asi ne každý se dokáže vžít do života hlavní postavy. I takový život může být. Dočetla jsem do konce asi jenom ze zvyku (***)

Tak jo, vzdávám tuhle knihu, asi opravdu není pro mě... Nechala jsem se zlákat na pěknou obálku a zajímavou anotaci, která slibovala něco, co jsem uvnitř na stránkách nenašla. Hlavní hrdinka je ukňouraná sebestředná téměř čtyřicetiletá svobodná učitelka, která neřeší nic než sebe a svoje pocity a bolístky, což se víc jak dvě stě stran vydržet nedá. Přečetla jsem si ještě poslední tři, takže myslím, že mám z knihy naprosto celistvý dojem.

Chtěla bych okomentovat názor uživatele Ethela: V knize se jedná o město Brookline v Massachusetts nedaleko Bostonu. Takže nejde o hrubky! Také jsem si vůbec nevšimla nějakého iritujícího množství vulgarit. Objeví se tam občas nějaké zaklení, ale to je v mnoha knihách a připadá mi to naprosto normální, protože kdo z nás si občas neuleví, že ano?

A k obsahu: málo děje, spousta vnitřního světa Nory, která je mi sympatická možná proto, že máme tolik společného a mnohé její myšlenky jsou i moje myšlenky. Ono je dost těžké žít mimo tu běžnou šablonu. Člověk by tak rád, ale z nějakého důvodu to nejde a proto Noře tak dobře rozumím. Byly tam kratší pasáže, které mi tam přišly trochu zbytečné, ale jinak jsem si čtení užila a musím hodnotit vysoko.

Člověk, který nikdy netoužil jako Nora, a který nechápe umění a svět kolem něj, tuto knihu neocení. Knížka není o ději, o tom předat čtenářům nějaké poselství. Kniha jednoduchým a nádherným způsobem popisuje pocity, které člověk, jenž je nikdy nepocítil na vlastní kůži, nepochopí. Ženu z horního patra nemůžete číst očima. Úplně jsem se v tom našla a obdivovala autorku za to, že všechny ty pocity, které se tak zoufale snažím pojmenovat, dokáže tak poeticky a krásně popsat. A navíc ten umělecký svět, to krásné prostředí ateliéru - opravdu, kniha není pro každého.

Uznávám, že se tam dalo najít pár dobrých pasáží. Ty ale byly podány tak špatně, že to vyznělo jako klišé, které se nám autorka snažila mermomocí podsunout. Ale to bych ještě překousla. Nic neříkající děj bych Messudové taky odpustila. Ale co nepřekousnu je ta vulgárnost. Nejsem úzkoprsej člověk a sprosťárny mi nevaděj, ale ve spojení se spoustou gramatických chyb a tím "duchovnem" to úplně bilo do očí!
Pro mě to bylo akorát jedno velké zklamání a určitě bych to nikomu nedoporučila.

"Nakonec jsem pochopila, že takovým domem smíchu je i život. Jediné, co chcete, je najít dveře s nápisem VÝCHOD a utéct tam, kde budete žít doopravdy, ale nenajdete je nikdy."
Příběh o tom, že je lepší najít si své vlastní místo v životě a ne se spoléhat na druhé, že frustrace z nenaplněného života nakonec někdo vyřeší za vás. Geniální román o zradě, jehož pointu se dozvíte až na samém konci.

Mam rad lasky ve vsech moznych i nemoznych podobach, tohle milostne vzplanuti k cele jedne rodine (!) mi prislo ovsem trochu neuveritelne a tim padem i nudne. Celkovy dojem z knihy zachranil az ponekud necekany zaver. Po vybornem romanu Cisarovi nemaji saty je pro mne toto dilo zklamanim.

Celou dobu byla knížka v podstatě nudná, hrdinka mi byla nesympatická, spíš tak na profackování, aby se konečně probrala :-/ To celé trvalo až do poslední stránky, možná spíše posledního odstavce, či věty.... to jediné "Uvidíte!" na úplném závěru mě uklidnilo a potěšilo a v tu chvíli to začalo být zajímavé. Dovedu si představit, že bych si přečetla pokračování.