Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu
Miloš Urban
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/330539/bmid_zaverka-aneb-ztizena-moznost-happy--oNd-330539.jpg
3
118
49
Závěrka aneb ztížená možnost happy-endu - o prokletí doby, kdy se každý může stát fotografem a udělat alespoň jednu dobrou fotku. Důležitá je motivace. Motivací Matěje Runda je Věra, půvabná mladá žena, která si neuvědomuje svou fotogeničnost – svou krásu „na druhý pohled“. Matěj tento její dar objeví, ale má zásadní problém: neumí fotit. Přesto začne Věru fotografovat. Jeho snímky jsou překvapivě dobré a čím dál lepší, vzbuzují pozornost, obdiv, ale i odsouzení. Jsou nepokrytě erotické, ale i sexistické. Nefotografa i jeho nemodelku dostihne internetové renomé, snad i sláva, ale čím větší je jejich úspěch, tím hůř k sobě nacházejí cestu. Profesionální vztah tak může skončit jen dvojím způsobem: buď láskou, anebo nenávistí. Závěrka je ilustrovaná autorovými fotografiemi. Díky ní se stává fotografem.... celý text
Přidat komentář
Zase jsem naletěla. Prý je to tentokrát "jiná" kniha. Jo, je jiná. Je příšerná. Fotokecy a žvásty o PR agenturách jako výplň tam, kde jaksi chybí děj. Tohle prostě literatura není...
Nový, opět jiný Miloš Urban. Milostný příběh o potlačované touze, vášni k fotografování i posedlosti snahou zachytit krásu. Příběh Matěje a Věrky je vlastně smutný, jejich vztah zprostředkovaný fotoaparátem je složitý, zvláštní, a přitom velmi silný. V pozadí jsou ovšem skryta další důležitá sdělení o sociálních sítích, možnostech internetu, PR společnostech i o technice focení. Knížka je doplněna vlastními Urbanovými fotografiemi, které jakoby přímo nesouvisejí s fotkami z novely, ale spojitost vidím v tom, že se i zde jedná o začínajícího fotografa a začínající modelku.
První setkání s tímto uznávaným autorem mi přineslo zklamání, čekala jsem od textu o dost více. Pokud by se jednalo o autorovu prvotinu, tak dejme tomu, ale povrchnost, dost jednoduchým jazykem vyprávěný relativně obyčejný příběh, do kterého jsou "vmontovány" sondy, jak to chodí v PR agentuře. Nic víc jsem tam nenašla. Možná můj pocit z této knihy byl ovlivněn i čerstvým srovnáním s tématicky podobnou Šlikovou novelou Den, kdy se potkali, která mě oslovila podstatně více. Abych nepsala jen negativní komentář, tak bych chtěla vyzvednout opravdu vydařené fotografie, které provázejí čtenáře celou knihou. Ty se opravdu povedly. Možná, že tento nápad vznikl díky Haklově Umině verzi? To asi není podstatné, jsou fakt parádní:-) 2/5
Toto FAKT není Urban. Sice až na dlouhé "fotoodbornosti" čtivé, ale nikoli "Urbanovské". Souhlasím ve všem s Jardou Konášem: 1url.cz/LtVVN
Nenadchne, neurazí. Od Urbana jsem zvyklá na o dost vyšší úroveň a na to "něco" navíc. Ale to už o něm vlastně nějakou dobu neplatí a jeho knihy čím dál tím víc sklouzávají do průměrnosti. Škoda.
Chtělo by se říct, že je to jen takový obyčejný příběh. Na Miloše Urbana až moc jednoduchý. Ale není to tak. Za nejlepší považuji popis vztahu hlavních protagonistů a všech jejich nejistot.
Jaké je největší potěšení, které vám může prozaik připravit? Když si po víc než deseti knihách myslíte, že ho máte prokouknutého, že víte, co od něj můžete očekávat... a on vás překvapí. Volbou námětu, stylem, rozuzlením. Pamatujete na Čechova a jeho poučku o pušce, která visí v prvním jednání nad krbem? Tak ta v Závěrce od Miloš Urban nakonec vystřelí, ale úplně jinak, než byste si mysleli.
Báječná kniha, protože nejednoznačná. A smutná, tak hezky hořkosladce.
Víte, jaká jsou nejsmutnější slova na světě? „Kdyby, kdyby, kdyby jen…“
Na Urbana netypická komorní záležitost. Příběh není bizarní ani příliš napínavý, ale vykreslení postav a vztahů mezi nimi je velmi uvěřitelné a zdařilé. Z hlediska stylu trochu podobné na Uminu verzi Emila Hakla, jen ilustrační fotky jsou úplně jiné, ateliérové. Příjemné čtení, i když místy i mrazivé, pokud jde o trefné analýzy současného mediálního světa.
Štítky knihy
pro ženy česká literatura modelky novely
Autorovy další knížky
| 2001 |  Hastrman |
| 1999 | Sedmikostelí |
| 2008 |  Lord Mord |
| 2005 | Santiniho jazyk |
| 2003 | Stín katedrály |
Jakmile vydá Miloš Urban novou knihu, nemohu jinak, než se do ní pustit. Nemohu říct, že by to pro mě pokaždé byl čtenářský zážitek roku, ale pokaždé je to naprosto žánrově čisté. Nevím, kdo jiný je schopný se pohybovat v tolika literárních útvarech a pokaždé má co říct, byť to nutně nemusí korespondovat s čtenářovým vkusem. V posledních dvou autorových knihách jsem nedokázala najít vztah k hlavní postavě, zejména v Urbo Kune mi vyloženě lezla na nervy a ne a ne s tím dokázat něco udělat. Závěrku jsem proto nakousla obezřetně a chvíli mi trvalo zbavit se ostražitosti. Je to zase nový Urban. Moderní, úplně na vlně, žánrově tradičně dokonalý, stylisticky vybroušený, zacházení s jazykem lehounké a suverénní, postavy naprosto famózní. Doba post-verbálně- komunikační, doba obrazů, doba vizuálna je tu. Jakoby to psal v přímém přenosu a člověk to přímo před sebou viděl, jako byste četli fotky…originální!