Výčitka
Alba de Céspedes
Tuto výčitku vznáší vůči sobě i druhým dvacet let po osvobození ti, kdo do nové epochy vstupovali s takovými nadějemi. Po dvaceti letech vidí, že nezměnili svět, naopak svět změnil je. Zradili, zapomněli, zlenivěli, jsou bohatí, nebo aspoň zámožní, žijí si dobře, ba sladce, až na to, že občas jsou nuceni si připustit jakýsi pocit prázdnoty. Jen málokteří se pokusí vytrhnout ze svého prostředí a z jeho konvencí a hledat novou, upřímnější existenci. Guglielmo, někdejší předák rezistence, nyní mocný ředitel velkého římského deníku, cítí, že k tomu nemá sil, zdá se mu, že zkaženost lze nanejvýš milosrdně zakrýt, ironicky politovat. Za dvojí hradbou náboženství a morálky je nezasažitelný, zdánlivě dokonalý, studeně laskavý, neproniknutelný: jeho protihráči jsou dva - jeho vlastní žena Francesca a jeho nejtalentovanější redaktor Gerardo. Oba se od něho odtrhávají velmi bolestivě a na svůj úkor, nevědouce o sobě. Každý má svého svědka: Gerardo deník, do něhož den po dni zaznamenává své porážky, svou tápavou cestu mezi ženami a kamarády, své pokusy napsat román generace. Francesca Isabellu, někdejší přítelkyni z mládí, které ve chvílích krize píše dopis za dopisem. Staré i nové se v těch dopisech kříží a vrství, zasuté vzpomínky ožívají, vztahy nabývají nové, nečekané podoby. Autorce se znamenitě daří stupňovat napětí, dramaticky zaplétat děj, kupit epizodu na epizodu v zdánlivém zmatku, nahodilosti nečekaných konfrontací. Zná prostředí, o kterém píše, dlouhé římské noci u kavárenských stolků a v trattoriích, večírky způsobné i ne, maloměstskou honoraci, prostitutky i kněze, a umí je zachytit v živé zkratce, s ženskou citlivostí a jízlivostí.... celý text
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 1984 , OdeonOriginální název:
Il rimorso , 1963
více info...
Přidat komentář
Hm, buď jsem nepochopila nebo jsme se s autorkou těžce minuly, ale osudy těchto bohatých, zpovykaných a nepochopitelně jednajících lidí mě nechaly zcela chladnou. Přišlo mi, že se v životě těžce nudí, tak si vymýšlí problémy.
Zajímavá kniha, forma dopisů a deníků taky dobrá, díky tomu bylo dílo vcelku rychle a dobře čtivè, i když je to poměrné náročná kniha. Takový psychologický román, řekla bych. Dlouhé (vnitřní) monology, popisování všech myšlenek, citů, pocitů a pohnutek. Bohužel, někdy to bylo až moc dlouhé a já jsem se v tom trochu pak ztrácela. Děj pěkně stupňovaný, a nakonec nečekaný zvrat (aspoň pro mě). Všechny postavy mi byly svým způsobem sympatické, obyčejní lidé se svými starostmi a radostmi.
Zdálo by se, že má knížka jednoduchý příběh, vlastně kdyby mi někdo řekl obsah, tedy že je to o manželce, která plánuje opustit svého manžela kvůli milenci, a mezitím váhá a hodnotí svůj život a celý ho převrací, asi bych si nechala zajít chuť. Takže bylo jen dobře, že na obalu žádný děj napsaný nebyl, protože bych udělala chybu. Kniha je psána formou korespondence nejprve mezi Isabelou a Francescou. Franceska je velmi silná osobnost, jejíž názory a myšlenkové pochody vás dokážou strhnout, tedy mě určitě. Tuhle postavu jsem si prostě zamilovala. Není divu, že ji Isabela tolik obdivuje a přitom ji dokáže vyvrátit všechny její myšlenky. Kniha má ale víc postav a všechny vyprávějí velmi poetickým jazykem, jenž autorka vlastní. Možná se vám v půlce knihy bude zdát těch názorů a úvah až příliš, zvláště pak když se děj sotva hne z místa, ale při druhém čtení, když už nemáte, kam chvátat, abyste už zvěděli, jak to skončí, ty úvahy prostě musíte ocenit, protože jednoduše stojí za to.
Štítky knihy
nevěra korespondence úspěch milostné vztahy
Autorovy další knížky
| 1984 |  Výčitka |
| 1979 | V noční tmě |
| 1971 | Bábika |
| 1958 |  Předtím a potom |
| 1942 |  Nikdo se nevrací |
Pět hlavních postav v megalomanském dialogu, který je vlastně pěti izolovanými monology, předávanými formou korespondence či deníkových záznamů. Ne každému může tato podoba románu vyhovovat, a zpočátku není jednoduché všechno to vylévání citů a frustrací akceptovat. Je nicméně překvapivé, jak Alba de Céspedes dokáže zaujmout a své čtenáře připoutat k tématům o kterých vypráví. Najednou cítíte spříznění se všemi těmi de facto odtažitými problémy pětice aktérů, které vám zpočátku byly lhostejné. Stojíte jím po boku, přestože jsou vám možná nesympatičtí, nebo nechápete jejich činy a postoje. Citová odtažitost na straně jedné a podivné milostné vzplanutí na straně druhé je v obou případech jakýmsi útěkem od reality, strachem před druhými i sebou samými. I když se to nezdá, pomalu se stupňuje i napětí až k finálovému rozmítání, které sice možná neodpoví na jedinou z otázek, zato nenechá kámen na kameni. Výčitka je čtení tiché, nenápadné, ale zajímavé.