Vůně mandlí

1 01. ledna

Osm krátkých povídek. Je to osm zastavení na strastiplné cestě životem. Každý čtenář si vybere tu svou, která ho nejvíce zasáhla u srdce. Jak níže uvádí Miroslav Škraba: Některé z povídek na mě působí nesmírně lehce, jakoby autorka po špičkách tančila papírem, ale nikde ho nepomuchlala a nikde nenechala šmouhu. Kniha: velké utrpení má být tajemstvím, stejně jako velká radost. Nenávist je k ničemu, jen zhoršuje život. Smutek nedokáže nenávidět, ani prominout, je tichý a hluboký. Díky němu lze možná někdy i vytěžit více ze života. Víme příliš málo o sobě. O měsíci budeme vědět daleko více, než o lidech vedle sebe. Lenka Reinerová je pro ty čtenáře, kteří mají rádi dobré cappuccino. Kdo má ale rád silnější kávu, ať si raději vybere kteroukoliv z dvanácti u nás přeložených knih Chaima Potoka.

1 08.09.2020

Příběhy z období 2. světové války napsané z perspektivy "obyčejného člověka" - osoby, které se sice ty události blízce dotkly, ale sama v nich příliš roli nehrála. Pro mě neobvyklý způsob, a po spoustě knih popisujících koncentrákové hrůzy příjemná změna.

Povídky židovské Němky žijící v Praze. Různé časy- válka, 70. a 90. léta.
Velmi dobře napsané.
(2006)

1 16.07.2020

Povídky, které vezmou za srdce. Sklo a porcelán a Na ulici ani noha. Tyhle dvě mě dostaly asi nejvíc.
"„Ten Hurvínek,“ řekla holčička s trochou zajíkání, „tak on je teď u nich?“„Já nevím, co tím myslíš,“ znejistěl muž na jevišti, „u koho má jako být?“„No, na komandatuře a tak.“„Hurvínek? Jak vás něco takového mohlo vůbec napadnout?“„Protože nemá žlutou hvězdu. Tu musíme mít přece všichni...“

1 21.01.2020

Obzvlaste me oslovily povidky Sede vlce a Sklo a porcelan, ktere jsem, na rozdil od zbytku knihy, hluboce procitil. Sede vlce zustane se mnou asi navzdy. Uvidim jej tlapkat po strechach, az se budu prochazet mestem, zrana bude mlecne prosakovat oknem a prosevat svetlo noveho dne, a kdyz se v poledne ohlednu za rameno, tu bude prede mnou, lec jeho ohon zableskne se odrazem v zrcadle vzduchu.
Nektere z povidek na me pusobi nesmirne lehce, jakoby autorka po spickach tancila papirem, ale nikde ho nepomuchla, nikde nenecha smouhu. Byvaji ale take protkane studenymi jehlicemi - osameni, smutek, odcizeni. Avsak neztraci se nadhled, jakasi jiskricka raraskovstvi, a preze vse na horizontu nebouri mracne chuchvalce tmy, ale jitro, "ktere v nas dokaze jako udery zvonu dlouho doznivat".

3 08.11.2019

Něco fantastického, co se nedá popsat, ale musí přečíst. Narazil jsem na tuto autorku náhodou, ale musím to dohnat. Krásná paralela první a poslední "vlakové" povídky. Ta úvodní plná skepse a ta poslední naopak optimismu.

1 28.08.2019

Její pro mě jedna z nejlepších... píše o mém rodném městě přesně tak jak vypadalo a jak jsem to cítila i já. Tato autorka pro mne hodně znamená.