Všichni jsme z toho úplně na větvi
Karen Joy Fowler
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/245291/bmid_vsichni-jsme-z-toho-uplne-na-vetvi-F77-245291.jpg
4
188
188
Jako malá holka byla Rosemary pořádně upovídaná. Když chtěla rodičům něco vyprávět, prosili ji, ať začne raději rovnou uprostřed příběhu, aby se vůbec někdy dobrala jeho konce. Teď je Rosemary mladá vysokoškolačka, která toho moc nenamluví. A hlavně nemluví o své rodině. Ani my vám zatím příliš neprozradíme: snad je to, že ačkoli je Rosemary je dnes jedináček, dříve mívala sestru ve stejném věku, skoro dvojče, a staršího bratra. Oba sourozenci se ale z jejího života už dávno vytratili. Jak a proč k tomu došlo, představuje velké rodinné tajemství. Na její sestře Fern bylo totiž něco opravdu výjimečného a zvláštního. A Rosemary je odhodlaná vypovědět teď její příběh; začíná zprostředka a vrací k začátku. A ve třetině knihy na čtenáře čeká velké překvapení...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2015 , PlusOriginální název:
We Are All Completely Beside Ourselves, 2013
více info...
Přidat komentář
O knize jsem dopředu vůbec nic nevěděla a až skoro do tří čtvrtin jsem sama sebe přesvědčovala, že je text určitě psaný podle skutečných událostí! Tak přesvědčivě působí. Oceňuji i vypravěcí styl, je neotřelý, osvěžující, drží čtenáře v bdělosti a natěšeného. Téma je silné, hluboké, zasáhne dle mého názoru každého, kdo má rád zvířata, naše čisté a nezkažené předchůdce obzvláště. Autorce se mimořádně podařilo vykreslit úzký vztah jednotlivých postav, intenzivně a přitom přirozeně. Text obsahuje řadu hlubokých myšlenek na téma etika, chování, vztahy, ale i námětů k uvažování a budu jej doporučovat dále.
Úžasné, překvapivé, čtivé, téměř adept na to, stát se u mě stálicí v knihovně. Jen nevím, jestli najdu ještě někdy sílu se k příběhu vrátit. Ale slíbila jsem si, že ji budu doporučovat všem, kdo zrovna nebudou vědět, co číst. To je asi to jediné, co pro zlepšení života na tomhle světě mohu udělat. Naučit lidi pokoře asi nezvládnu.
"i zastavené hodiny ukazují dvakrát denně správný čas".
"Mluvené slovo mění individuální vědění ve sdílené.."
"Rasismus, sexismus, nevraživost vůči jinému druhu - to všechno jsou přirozené typy lidského chování. A dokáže je zaktivovat kdejaký bezohledný kretén, kdykoliv k tomu dostane příležitost. Zvládlo by to i děcko."
"Každý má ve svém životě lidi, kteří zůstávají, lidi, kteří odcházejí, a ty, co musí pryč proti své vůli."
Určitě pozoruhodná kniha. Svěží a vtipné čtení s velmi originálním námětem, poukazujícím na jeden z mnoha etických problémů moderní lidské civilizace – pokusy na zvířatech (a šířeji jejich životní podmínky v područí člověka). Autorka do knihy dokázala nenásilně zakomponovat i celou řadu zajímavých faktů k tématu či různé psychologické teorie. Jedinou problematickou stránkou knihy je podle mě věrohodnost chování a myšlení hlavní postavy – prostě se mi nechce věřit, že by na jinak racionálně jednající dospělého člověka (jak se jinak Rosemary – přes své občasné úlety - v knize jeví) měly takový vliv události, ke kterým došlo před patnácti lety, v době, kdy byla pětiletý prcek. Ale třeba mi jen chybí potřebná dávka citlivosti, abych to byl schopný pochopit.
Brilantně odvyprávěný příběh se zajímavým a hlavně nevšedním tématem.
Určitě se pak člověk nad mnoha věcmi zamyslí.
Kniha se četla skvěle,jelikož je skvěle napsaná.
Velice zajímavá kniha, rozhodně stojí za přečtení, nevšední a originální námět, nečtěte moc podrobné komentáře, některé zbytečně moc prozrazují
Tak tohle bylo něco, dlouho mě žádná kniha nedržela tak dlouho v nevědomí, o čem vlastně je :) Anotace popisovala, jak v ní rodinu poznamená jeden vědecký experiment, až do třetiny knihy jsem tedy čekala jakousi dystopii. Odhalení skutečných Ferniných superschopností mě opravdu překvapilo.
Kniha byla moc krásná a hlavně lidská. Bylo jednoduché věřit tomuto příběhu a ponořit se do něj. Autorka je mimořádná vypravěčka. Líbilo se mi, že nešla do klasického happyendu, ale že rozuzlení bylo takové, jaké mnohdy v životě je - hořkosladké. Knížku moc doporučuju.
Poslední dobou jsem tady několikrát psala, že kniha, kterou jsem si přečetla, mi připomíná jinou knihu. Tady to ale neplatí, nic takového jsem nikdy nečetla. Chvíli mi trvalo, než jsem do toho vplula, ale prakticky od třetiny knihy jsem byla tak zvědavá, jak to všechno vlastně je a jak to dopadne, že jsem četla, co to šlo. Kniha je zajímavá tématy i formou. Traumata, která zvířatům způsobují lidé, ať už kvůli experimentům na zvířetech, či jejich výzkumu, nebo prostě proto, že si je pořídí a pak se o ně z nějakého důvodu nemohou starat, to je téma, o kterém se nečte lehce. Zajímaly mě popisy psychologických experimentů, psychologické teorie i příklady, které Rosemary ve svých úvahách analyzuje a prostřednictvím kterých hodnotí svá rozhodnutí, postoje a chování. A zajímavé bylo i přemýšlet o tom, jak relativní naše vzpomínky jsou.
Zajímavé téma jistě, ale doznávám, že jsem se cítila trochu podvedená. Prostě u mě asi nenastal ten správný aha efekt, od půlky jsem se vyloženě nutila knihu dočíst a i přes její zjevné kvality mě prostě nebavila. Nicméně doporučuji, za přečtení přesto stojí.
Zajímavé téma, dojemný konec. Původně jsem čekala nějaký psychologický nebo dektektivní příběh o hledání ztracené sestry - takže jsem byla překvapena vývojem příběhu.
K této knize jsem se dostala tak, že mi ji doporučila má úžasná knihovnice, prosila jsem ji, že jsem v nějakém začarovaném kruhu a nemůžu si půjčit knihu která by mě pohltila. Wow, tak skvělý tip jsem nečekala.
První asi 80 stránek jsem moc nadšená nebyla a popravdě jsem ji četla hlavně proto, až se mě knihovnice zeptá :)
Posledních 150 stran jsem četla jedním dechem.
Je to úžasná kniha. Plná lásky (neromantické), ale takové té rodinné, úžasných myšlenek, ale i strašidelná ve smyslu toho, že jsou věci ( a je jich dost), před kterými zavíráme oči..
Nechci být konkrétnější a spoilerovat... přečtěte si to. Stojí za to :)
Co napsat k hodnocení této knihy? Asi neurazí, ale ani nenadchne... Upřímně čekala jsem úplně něco jiného. A navíc - knihu jsem si podle zdejších uživatelů zvolila do ČV 2019 pro téma: Kniha, která získala Man Bookerovu cenu, a teprve po dočtení jsem zjistila, že kniha cenu nezískala!!! Upřímně, kdybych to věděla předem, knihu bych určitě hned v začátku odložila a nedočetla. No, na druhou stranu nejde knize upřít, že jsem se dozvěděla dosti nového a zajímavého a z něčeho jsem byla i dost šokována. Jen to zkrátka asi není to pravé ořechové pro mou čtenářskou duši ;-)
Zase jednou něco z jiného soudku. Do poloviny knihy jsem se celkem nudila, ale po zásadním odhalení jsem ke knize již přistupovala úplně jinak a v myšlenkách se neustále vracela na začátek, který mi předtím připadal tak fádní...
Tak z téhle knihy jsem opravdu trochu na větvi ...
Knih na toto téma moc není - jsou tu zachyceny emoce dítěte - a rodinné tajemství - a překvapení - i když vnímavý čtenář by mohl něco vytušit ...
Víc nenapíšu - abych neprozradila - a doporučím.
Největší zajímavost během čtení bylo zjištění, kdo je Fern. Jinak mne kniha zásadně neoslovila. Neurazila, nenadchla.
Když jsem na přebálce viděla doporučení typu : ' Už jsou to roky kdy mě nějaká kniha takhle sebrala .......' maličko s nedůvěrou jsem nadzvedla obočí, ovšem anotace a první stránky mě velice nalákaly. Do knihy jsem vyklouzla jako do papučí a opravdu je to velice silný a dobře napsaný příběh. Je nejen zajímavý a působivý, ale svým způsobem opravdu skutečný...5/5
Kniha mě dostala z mnoha hledisek. Budu se snažit vše zobecnit natolik, abych nic důležitého neprozradila..
Za prvé: styl vyprávění. Začátek od středu, konec začátku, začátek konce, přišlo mi geniální, jak do sebe nakonec vše zapadlo. S tím souvisí další věc a to, jak je zohledněno vnímání skutečnosti malou holčičkou, že to, co jste se dozvěděli nemusí být úplně tak, jak se zdá. V knize se střídaly trochu vleklejší části s částmi, které vás naprosto pohltily. Velmi zajímavé téma, hodně věcí k zamyšlení, výborně rozebraná (nejen) lidská mysl. Kniha ve mně vyvolávala velkou škálu emocí. Když nad tím tak přemýšlím, musela jsem přidat ještě jednu hvězdičku.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Všichni jsme z toho úplně na větvi |
| 2017 |  Černé sklo |
| 2016 | Čtenářský klub Jane Austenové |
Přiznávám, že z téhle knihy jsem byla tak trochu na větvi... Čekala jsem psychologické drama o vztazích v jedné rodině a v podstatě se mi přesně toho dostalo. Jen trochu jinak. Tři děti, jeden příběh... Neměla jsem žádné tušení do čeho jdu, a tak byl moment překvapení opravdu efektní. Chvíli trvalo, než mi došlo, že se nejedná o žádnou metaforu či nadsázku. Víc prozrazovat nebudu. Jen že je to příběh opravdu zajímavý, prošpikovaný spoustou vědeckých úvah o lidském chování a síle paměti, příběh zabývající se otázkou nutnosti a obhajitelnosti testování na zvířatech.
Nijak mi nevadilo poměrně rafinované střídání časových rovin, jen ten styl vyprávění mi přišel poněkud odtažitý a celý příběh nahlížený jakoby zpovzdálí a bez skutečných emocí.