Všechno modré z nebe
Mélissa da Costa
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/489087/bmid_vsechno-modre-z-nebe-yPo-489087.jpg
5
117
40
Šestadvacetiletému Émilovi zbývají jen dva roky života a ví to. Lékaři nad ním vyřkli ortel předčasné Alzheimerovy nemoci a on si přeje jediné: uniknout před nemocnicí a lítostí své rodiny a přátel, vydat se na cestu a setrvat na ní až do posledního dechu. Na inzerát hledá někoho, kdo by ho při tom doprovázel. K jeho vlastnímu překvapení dostane odpověď a setkává se s tajemnou Joanne, mladou ženou, která nijak nespěchá s vysvětlením, před čím utíká ona sama. A tak začíná jejich putování, které čtenáře ohromí svou krásou. Každý kousek cesty, každé setkání s novým člověkem je příležitostí k objevování sebe sama. Nejrůznější emoce pronikají skořápkou Émilových bolestí a jemu (a nejen jemu) nezbývá než hledat novou vnitřní rovnováhu i způsob, jak čelit nevyhnutelnému.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , JotaOriginální název:
Tout le bleu du ciel , 2019
více info...
Přidat komentář
Autorčina Adresa Naděje se mi líbila, ale tento příběh mi byl ještě blíže. Snad tím kočovným životem, horami, francouzskými vesnicemi, no občas to až zavánělo malebným kýčem, ale nikdy to nepřekročí únosnou hranici a také je všechna ta nostalgie a krása uzemněna nemocí a těžkostmi.
A že na cestách člověk pozná zajímavé, netradiční a občas podivné lidi, to autorka moc pěkně vyjádřila.
Přes těžké téma mám po dočtení z příběhu hřejivý pocit, což mi přijde důležitější než kdejaké literární korektnosti.
Ach,tohle byla krása. Jedna z nejlepších knih co jsem zatím četla. Plná něhy,citu,
lásky, porozumění a krásné přírody . Vřele doporučuji.
Krásný, čtivý, dojemný příběh dvou mladých lidí, se kterými se život opravdu nemazlí. Jejich vzájemné propojení, porozumění a pomoc si navzájem při cestě, která je svedla dohromady. Kniha stojí za přečtení i k určitému zamyšlení nad jejím poselstvím. Jako bonus různé citáty, které mě dokázaly zasáhnout někdy i více než příběh samotný.
"Přijmout dar je aktem velkorysosti. Tím, že něco přijmeme, dovolujeme druhému, aby nám udělal radost. A díky tomu je pak šťastný i on sám."
"Trpět znamená věnovat něčemu výsostnou pozornost."
"Krása není v tom, na co se díváme, ale v našich očích."
"Opravdové loučení neprovází žádná slova."
"V každém dni se skrývá věčnost."
Tahle kniha mě prostě zasáhla citově, duševně i rozumově. Několik posledních stránek jsem četla přes slzy, nedokázala jsem se jim ubránit. Na úplném závěru se mi ovšem na tváři objevil i úsměv, stejně jako když vyjde Slunce po dešti.
Jsem tady jediná, kdo není z této knížky až tak nadšený, sama nevím proč. Ano, je dobře napsaná, téma je závažné a citlivé, moudrostmi se v ní nešetří.
Možná jsem málo romantická a moc praktická, když mě napadlo, že v České republice by se asi takto cestovat nedalo, hned by na vás vyběhl nějaký příslušník. Ale ve Francii nejspíš můžete zaparkovat nebo stavět stan a rozdělávat oheň kde vás napadne, to nevím. Zvláštní byla i otázka financování takové cesty, ti dva se nejdřív vůbec neznali a nepadla o tom jediná zmínka. Celé to bylo pro mne příliš dlouhé, smutné a opakovací.
Extremne silna kniha s citlivym tematem. Probrecela jsem spoustu pasazi, na konci mi bylo smutkem az zle. Rozhodne je to hodne emotivni cteni a provazel me smutek i kdyz jsem zrovna necetla. Znovu se k ni rozhodne nevratim a kdybych vedela, co se mnou bude delat, tak ji nectu ani napoprve, na me to bylo nejak prilis. Ale kniha je to famozni, kdyz dokaze tohle udelat s clovekem!
Jednu hvezdu strhavam za nudne popisove a zbytecne dlouhe pasaze, kniha mohla byt se stejnym efektem polovicni.
Dva životy, s kterými se život nemazlil v idylické krajině bez záporné postavy. Milé čtení. Moudré a dojemné.
Émilovi je dvacet šest let a trpí vzácnou Alzheimerovou chorobou. Lékaři mu předpovídají poslední dva roky života. On však nechce jen sedět a čekat. Vydá se na svou vysněnou cestu po Francii. Na inzerát hledá někoho, kdo by jel s ním. Tak potkává Joanne, mladou ženu, která sama utíká před svým tajemstvím.
Od první stránky nás autorka hodí do příběhu rovnýma nohama. Žádné řeči kolem, ale hned inzerát a za chvilku už se vydáváme na cestu. Díky tomu se okamžitě začtete a budete chtít víc. Víc Émilova i Joannina života. Budete chtít znát každé jejich tajemství i to, jaký život žili doposud.
Jelikož miluji Francii, road movie v jakékoliv podobě a silné lidské příběhy, tuto knihu jsme nemohla minout a jsem za to moc ráda. Okamžitě jsem se přenesla na cestu s touto zajímavou dvojicí, měla jsem chuť pořídit si sama karavan a jet taky, stejnou cestou jako oni.
Celé je to psáno lehce, svižně, poutavě. Nechybí emoce a silné příběhy. Na jednu stranu chcete číst dál a dál, na druhou stranu se bojíte, co přijde, protože je to jasné od začátku. Jen doufáte, že vše proběhne tak, jak si Émil přeje. Tuto knihu si vychutnejte pomalu, nespěchejte na ni, i když příběh Vás nutí otáčet stránku za stránkou.
Kniha je plná krásných myšlenek a citátů. Člověk se při čtení musí zamyslet sám nad sebou, jaký žije svůj život, jak ho prožívá, vnímá a jak si ho užívá. Donutí nás přehodnotit některé naše kroky. Každý by si měl udělat takový výlet, aby si v klidu pohlédl do své hlavy a duše, na všechno se podíval novýma očima a došel k odpuštění…
Myslela jsem si, že nedám celých pět hvězdiček. Někdy mi vadilo, že se některé myšlenky opakovaly stále dokola, ale po dočtení, když mi tekly slzy proudem a vzala jsem celou knihu jako celek, musím dát nejvyšší hodnocení. Je to krásná kniha, kterou doporučím všem, co mají rádi příběhy plné lidskosti a emocí.
Život už je takový. Nevytáhl jsem si dobrou kartu. Musím si poradit s tím, co mám.
Největší cestovatel je ten, kdo umí cestovat po krajině své duše.
Přítomný okamžik má výhodu, jakou nic nepředčí: patří nám.
Trápení bude snesitelnější, když se vyserete na boha.
Pokud pláčeme jen proto, že zašlo slunce. přes slzy neuvidíme hvězdy.
Než někomu dáme život, musíme život sami milovat a musíme to umět naučit i druhé.
Přijmout dar je aktem velkorysosti. Tím, že něco přijmeme, dovolujeme druhému, aby nám udělal radost. A díky tomu je pak šťastný i on sám.
Je třeba chodit tmou, aby člověk dokázal uvidět světlo.
Lidé jsou jako vitráže. Září, dokud na ně svítí slunce, ale když nastane tma, jejich krása vynikne, jen pokud světlo svítí zevnitř.
Trpět znamená věnovat něčemu výsostnou pozornost.
Když nemůžeme ovlivnit směr větru, musíme se naučit dobře ovládat plachty.
Až budeš mít dojem, že život se ti tříští na tisíc kousků, že všechny tvé jistoty odvál vítr, sedni si a staň se stromem.
Když už se nemůžeme vrátit, musíme se starat jen o to, jak jít dopředu, co nejlépe.
Vždycky se na světě najde někdo, kdo na tebe čeká.
Krása není v tom, na co se díváme, ale v našich očích.
Ne každý může vidět krásu kolem sebe. Že je třeba mít dostatečně krásnou duši na to, aby ji člověk mohl vnímat.
Opravdové loučení neprovází žádná slova.
Změň nebe a změníš i hvězdy.
V každém dni se skrývá věčnost.
Přečteno jedním dechem. Krásné, milé, dojemné a čtivé. Velmi povedená kniha! Oba hrdinové byli napsání skvěle.
Přečteno jedním dechem
Čtivé, uvěřitelné a při čtení máte chuť hned vyrazit na cestu.
Kniha o tom, jak je důležité vychutnávat si každý okamžik života, přesto není plytce sentimentální, ale obsahuje hodně hlubokých myšlenek.
Jedno z těch děl, které si ráda přečtu za pár let znovu.
Citlivé, emotivní - prostě krása ....
" Přítomný okamžik má výhodu, jakou nic nepředčí : patří nám ....
/Charles Caleb Colton /
A takto chce prožít své sečtené dny nemocný šestadvacetiletý Ëmile ....
Vydat se na cestu, hledat sám sebe a cítit krásu hor i vůni moře ....
A on nechce na té cestě být sám - a tak se setkává s Joanne, která má pádný důvod začínat znovu ....
Ať v malých pyrenejských vesničkách - či na pobřeží Středozemního moře - v laguně okolí Narbonne - ti dva se učí dívat na život novýma očima ....
A vy se na ten nový svět můžete podívat s nimi a hlavně jej pocítit ....
A v závěru popřát Joanne co nejvíce modrého z nebe - protože :
"V každém dni se skývá Věčnost .... " /Paolo Coelho /
Kniha naprosto vhodná pro adventní období - a já ji vřele doporučím.
Výborně napsaná kniha o velmi těžkém tématu s velkým citem. Kniha, která vás vede k přemýšlení nad sebou, nad životem, nad tím, jak můžete prožívat věci jiným způsobem, jak nás mohou druzí lidé inspirovat a učit. Možná i určitý směr, jak se vyrovnávat s nezvratnými životními strastmi. A přitom tak poutavě a lehce napsaná. Skvělé. A ty citáty....
Moc krásná kniha. Krásné rozplétání životů dvou mladých lidí, luxusní popis přírody a dost k zamyšlení nad hodnotami života
bála jsem se, že to bude slzopudný doják, a byl. ale byl taky mnohem víc, a nakonec jsem ráda, že jsem si román přečetla. po dočtení musím na příběh myslet dýl, než jsem čekala.
Nádherné, silné, kouzelné, hluboké. Nevěřila bych, že mě, starého cynika, ještě něco dokáže takhle dojmout. Nakonec se to podařilo ani ne třicetileté Francouzce. Letos jsem byla poprvé ve Francii a tu zemi jsem si okamžitě zamilovala, rozhodně musím i do Pyrenejí, popisy krajiny a vesniček v knize byly čarokrásné. Je mi trochu líto, že moje cesta s Joanne a Émile skončila, ale bylo to úžasné setkání a myslím, že na tento příběh nikdy nezapomenu. Okamžitě si jdu stáhnout druhou autorčinu knihu ;).
Jestli chcete prožít necelé dva měsíce plné emocí , smutku, bolesti, ale také i pěkných vzpomínek jednoho kluka a holky, se kterou se život zrovna nemazlil, tak tato kniha je ta nejlepší volba. Opět perfektně napsaná kniha.
Děsí-li vás demence či smrt, nečtěte. Budete však ochuzeni o nádherný příběh. Více v záložce Recenze.
(SPOILER)
Tohle je jedna z nejdojemnějších knih, co jsem četla. Připravte si hodně kapesníků.
Nevyléčitelně nemocný 26-letý Émil se rozhodne vyrazit karavanem na poslední dobrodružnou výpravu po Francii. Zbývají mu maximálně dva roky života, než ho jeho nemoc pohltí tak, že už nepozná ani své rodiče a fyzicky ho nemoc zničí. Chce toho ušetřit svou rodinu, přátelé i sebe. Podá si tedy inzerát, že hledá spolucestujícího na cestu. Na ten mu odpoví 29-letá Joanne. Vegetariánka, milovnice meditace, citátů z knih, málomluvná a ochotná vyrazit s ním okamžitě na cesty, aniž by ho jedinkrát viděla. A tak spolu odjedou na výpravu, která jim oběma změní život.
Příběh je vyprávěn nejprve spíše z pohledu Émila, jeho zápisků i dopisů, které píše své rodině a příteli. A tak vnímáte nejprve jeho pohnutky, pocity a skrz něj nejprve poznáváte Joannu. Jak se spolu oba sbližují, tak postupně autorka přidává i pohled do minulosti a duše Joanne. Aby byl nakonec příběh dovyprávěn z jejího pohledu.
Nejvíce se mi líbilo, že autorka dokázala vyjádřit, že Émil měl omezený čas života a nemoc mu postupně vzala nejen budoucnost, ale i přítomnost a minulost. Nejsilnější je kniha v momentech, kdy z jeho pohledu začněte vnímat, jak ho nemoc ovlivňuje. Momenty, kdy neví, kde je, co se stalo, proč na něj mluví ta holka v černém tílku, nebo jak prožil poslední dny.
A pak dostanete pohled od Joanne, která ho provází na této cestě. Díky ní pak vidíte, jak se mění jeho osobnost a vnímání reality. Je to tak dobře napsané, až je to zdrcující.
A nakonec se uzavře i příběh Joanne, jejíž osud nebyl o nic méně tragický, přesto je to právě ona, kdo dokáže Émilovi poskytnout na jeho poslední cestě podporu, sílu, lásku i oddanost.
Je to příběh o lásce, rodině, přátelství, síle pokračovat dál, bolesti i krutosti života.
Štítky knihy
útěk francouzská literatura cestování umírání Alzheimerova choroba Pyreneje (Evropa) cesta, roadtrip
Krásný a dojemný příběh... přišel mi do cesty v pravou chvíli a opravdu mě velmi potěšil. I když celé vyprávění zavání trochu kýčem, nesklouzává do patetičnosti.
Takové milé road story, poznamenané těžkým osudem obou hlavních postav. Emila a Joanne. To se mi asi na celé knize nejvíce líbilo, myšlenka opustit svoji komfortní zónu, rodinu, dosavadní život a vydat se na cestu do neznáma. "Samotná cesta je pak cílem"... Velmi této životní filozofii fandím - ve chvíli, kdy se můj život dostane do úzkých, ve chvíli, kdy se zdá vše ztracené, je nejlepší terapií vydat se na cestu, protože tak je možné se dostat "sám k sobě", srovnat si myšlenky, najít ten správný smysl života. Ke šťastnému životu potřebujeme opravdu málo, obvykle se nám to vejde do batohu na záda... když k tomu přidáme odvahu, lásku a svobodu...
Kniha je plná krásných citátů, které bych se také nestyděla zapsat si na stěnu.
Tento patří mezi mé nejoblíbenější:
"Pokud pláčeme jen proto, že zašlo slunce. přes slzy neuvidíme hvězdy."