Vox
Christina Dalcher
Doktorka Jean McClellanová, uznávaná vedkyňa, sa o politiku nikdy nezaujímala, preto prichádzajúcu zmenu nepostrehla. Keď vláda vyhlásila, že ženy smú vysloviť najviac sto slov denne, neverila tomu. To sa predsa nemôže stať, hovorila si. Nie v Amerike. Nie jej. Všetkým ženám a dievčatám bez rozdielu veku postupne nasadili na ruku náramok, slovomer. Ak prekročia povolený limit, zasiahne ich neznesiteľný elektrický výboj. Ženám zakázali pracovať, vzdelávať sa, združovať. Presadzuje sa patriarchálny systém, kde každý pozná svoje miesto. Od žien sa očakáva, že povedú domácnosť a budú oddanými, poslušnými manželkami. A na to je potrebná nanajvýš matematika. Nie hláskovanie, literatúra či reč. Predtým priemerná osoba hovorila šestnásť tisíc slov denne, teraz majú ženy nárok iba na pár desiatok. Umlčali ich. Tým sa to však neskončilo.... celý text
Přidat komentář
Tato kniha mě uchvátila svým vzhledem a názvem v regálu knihovny mezi stovkami jiných - takový malý knižní halo efekt. A nejsem zklamán. Vlastně mě už dlouho nic tak nápadem nenadchlo jako tohle dílo. Chápu, že je to podobné "příběhu služebnice" (což tu padlo několikrát a je to i dvakrát zmíněno na přebalu), ale jelikož jsem ho nečetl, tak nemám s čím srovnat.
Do kladů patří hezky rozpracovaná hlavní postava. Pro mě to byl krásný výlet do nitra ženské duše. Další kladná věc je ten supr nápad omezení řeči a propracování dopadů na společnost. Jsem rád, že autorka zabředla do různorodých sfér makroprostředí, počínaje filozofií, náboženstvím, přes lingvistiku, po ekonomii. Dalším kladem jsou kratičké kapitoly, které se čtou samy.
Jako jeden jediný zápor, který vzal tu pátou hvězdičku, je zakončení, které mi přišlo jako sešité horkou jehlou. Bylo to takové rychlé, špatně vysvětlené, bez zpracování dopadů a následujících procesů.
Obecně ale hodnotím jako velmi povedené dílo. "K tomu, aby vyhrálo zlo, stačí jen mlčet."
Na tuhle knihu jsem se hodně těšila, mám ráda Příběh služebnice a věděla jsem, že tohle je z podobného ranku, téma mi přišlo naprosto skvělé. První půlka knihy byla svižná, napínavá a čtivá, ale druhá půlka - obzvlášť závěr - mi přišel jako laciný román křísnutý béčkovým krimi. Za mě velká škoda, že si kniha neudržela napínavé tempo až do konce a že závěr nebyl trochu propracovanější.
(SPOILER)
Dystopický a antiutopický román, který se nebude číst snadno žádné ženě. Představte si svět, kde žena, (samozřejmě včetně malých dětí) dostane na ruku "náramek" a limit slov na den je 100. V případě, že řeknete o slovo víc, dostanete elektrický šok, který se s každým slovem stupňuje. Přijde Vám to v pohodě? Tak si představte, že Vaše malá dcerka má noční můru a počítadlo jede na plné obrátky... Ženy mají svou úlohu v domácnosti, mají být poslušné a nedělat problémy. V opačném případě jsou odeslány do táborů a kolonií, nebo rovnou popraveny. A pak je tu hlavní hrdinka Jean - doktorka lingvistiky a neurovědy, která pracovala se svým týmem na séru proti afázii. O všechno samozřejmě přišla - do doby, než byla oslovena vládou, aby na projektu začala znovu pracovat. Velmi brzy ale pochopí, že její sérum má být použito na úplně jiné účely. Zároveň se znovu setkává se svým milencem a hrozí ji, že v případě prozrazení bude popravena. Její manžel totiž pracuje pro vládu a Jean si nemůže být ničím jistá. Ano, místy je to hodně podobné příběhu služebnice a je jasné, že autorka ten příběh zná. Na druhou stranu je dobré se od Margaret Atwood oprostit a vnímat to jako samostatný příběh. Který má díry, ale jinak drží vcelku dobře pohromadě. Konec byl na mě až moc velký happyend, na druhou stranu, když čtete takovouhle depku, tak to vlastně i svým způsobem potěší. Na knížku jsem se chystala už co vyšla, ale nějak na ní nebyla nálada. Teď jsem ji ale vlastně přečetla na 2 dny a rozhodně toho nelituju.
Moje hodnocení: 8/10
Nečetlo se to úplně špatně ale podobné téma tu již bylo a Příběh služebnice je jen jeden, Margaret Atwood to dokázala zpracovat prostě mnohem lépe.
Některé věty jsem musela číst několikrát a i tak jsem občas měla problém s tím, co tím autorka chtěla říct či naznačit. Do hlavní postavy jsem se nedokázala vcítit, přílišné řešení politických věcí mi ani trochu nesedlo a abych pravdu řekla tak s většinou názorů hlavní hrdinky (autorky) jsem se nedokázala ztotožnit. Bohužel se autorce nepodařilo téma lépe zpracovat, hodnotila bych lépe.
Na druhou stranu to bylo svižné a čtivé takže za mě 2*.
Musím říct, že už dlouho mi žádná kniha nerozhodila spaní jako tahle. Na začátku velice sugestivně popsaná situace, ze které mrazí. Člověku dojde, jak snadné je přijít o všechna práva, která jsme získali.
Ale bohužel pokračovaní příběhu mě až zas tak nezaujalo, nepřišlo mi to moc uvěřitelné, konec byl poměrně uspěchaný a vyhrocený.
Ale jako podnět k zamyšlení kniha funguje skvěle.
VOX, hm. Dle mého nedosahuje kvalit Příběhu služebnice, která má velmi podobný námět, řekla bych v lepším zpracování. Příběh je však čtivý, žádná hluchá místa nutící k odložení knihy, ale ani nic tak poutavého, aby člověk nemohl knihu odložit. Konec snad moc snadný a rychlý, i když z mého pohledu ženy - je krásné mít naději na dobrý konec.
Na tuto knihu jsem se hrozně dlouho těšila, zároveň jsem však dlouho neměla odvahu po ní sáhnout. Stylem psaní, i příběhově není co vytknout. Pro žádnou ženu tohle nebude příjemné čtení.
Můj jediný problém je nerealistický konec. Celé mi to najednou přišlo uchvátané a srazilo to můj celkový dojem z knihy.
Anotace této knihy mě lákala už od té doby, co vyšla. Díky koroně a slevám na eshopu Hostu se mi konečně dostala do rukou. A jo, tahle dystopie byla fajn.
Po celou dobu se s vámi nikdo nemaže. Svět je drsnej, dějí se tu drsný věci a nikdo se to nesnaží schovat mezi lízátka. Líbí se mi popsaná situace, kdy vládnou muži a z žen si udělali otroky. Líbí se mi, jak se tu ukazují běžné problémy, se kterými se ženy musí vypořádat. Například to, jak má vychovat matka své děti, když nemůže pořádně mluvit nebo to, jak se malé holky na svůj budoucí úděl chystají ve škole.
Celé to sledujeme z pohledu slavné a úspěšné vědkyně, která je vytržena a vržena k plotně bez možnosti mluvit. Její manžel se sice tváří jakoby ji litoval, ale nijak ji nepomáhá a nedovoluje. Starší synové se k ní chovají jako ke kusu hadru. Tohle mě třeba šíleně vytáčelo, protože jsem měla chuť je seřezat za ní.
Jednoho dne za ni přijdou, aby jim pomohla s výzkumem, týkající se choroby mozku. Nabídka se nedá odmítnout, už jen proto, že po celou dobu tohoto projektu mohla normálně mluvit. Výzkumné prostředí mi bylo trochu blízké pracovně a studijně, takže to mě dost bavilo. Ani mi nevadila ta lehká odbornost.
Za co jsem strhla hodnocení, je příliš uspěchaný závěr. Přišlo mi to zbytečně příliš uspěchané a useklé, až to tahalo za vlasy.
Knihu mohu s klidným svědomím doporučit.
Kniha nebyla špatná, ale čekala jsem trochu lepší nebo propracovanější konec.
Kniha je často srovnávaná s Příběhem služebnice. Ten jsem také četla a bylo to pro mě zklamání roku. Vše šlo po povrchu, hlavní postava nijaká a konec byl.. no spíš nebyl.
Naopak Vox nás dokáže vtáhnout do děje hlavně prostřednictvím emocí, rodinných vztahů, k postavám si získáte sympatie nebo naopak antipatie a nejsou vám lhostejní.
Spousta recenzentů kritizuje konec. Já se k nim trochu přidávám. Mohl být víc propracovanější, nicméně to by vyžadovalo další díly a já už těch všech sérií mám trochu po krk takže jsem vlastně za ten konec ráda.
IG: @hanybooks
(SPOILER) Nápad dobrý, Netflix z toho může uvařit klidně i několik sezón, ale jako román... no, dobře. V několika situacích jsem si těžce uvěřitelné jednání postav musela vysvětlovat mantrou "tak jako sou to prostě Amíci, se s tim smiř" (v diktatuře, kde je předmanželský sex zločinem, sedmnáctiletý mladík nejprve přijde o panictví se svou největší životní láskou a vzápětí ji udá? manželka sdělí manželovi že páté dítě, které čeká, není jeho, a on se jí na oplátku rozhodne pomoci v jejím odboji? všechny ženy nosí elektrické náramky, které je mají umlčet, ale zjevně kdekdo - kromě naší hrdinky - ví jak je obejít?). Hlavně jsem ale zcela nepochopila, co se vlastně stalo na konci, jen že se dobrá věc asi podařila, a odnesla jsem si z toho pouze potvrzení domněnky, že ti Američani se bez bouchačky ani neuprdnou.
Kniha měla velký potenciál, ale bohužel ho nenaplnila. Chyběly mi detaily, ztrácela jsem se v některých věcech a nesedla mi ani hlavní hrdinka. Za mě velké zklamání...
Myslím, že jsem ještě nikdy nečetla knihu s tak promarněným potenciálem.
Ze začátku byl příběh opravdu promyšlený a velmi dobře zpracovaný, autorka si na první polovině knihy dala záležet. Druhá polovina knihy byla naopak opravdová katastrofa. Ke konci už šlo o hodně špatné sci-fi, proložené pasážemi ve stylu porno románků... Přišlo mi, že poslední třetinu autorka odbyla za jeden večer a to navíc se třemi promilemi na žíle. Příběh najednou postrádal jakoukoli logiku, jazyková úroveň velmi klesla a samotný závěr byl tak neuvěřitelně hloupý, že mi to až vyrazilo dech.
Pokud si chcete přečíst knihu s podobným námětem, která však bude kvalitně literárně zpracovaná, doporučuji Příběh služebnice od Atwood.
Kniha zhruba za půlkou ztrácí svůj potenciál a co bylo skvěle vymyšleno skončí jak na lusknutí prstu. Škoda, mohlo to být určitě propracované lépe.
Desivá dystópia, kde hnutie za čistotu nasadilo všetkým ženám a dievčatám (už od troch mesiacov!) slovomery, ktoré im počítajú slová a ak za deň prekročia 100 slov, dostanú elektrický šok. Ako umlčať ženy? Vziať im hlas. A to doslova. Aj knihy, papier, pero, nedovoliť im používať posunkovú reč. O občianskych právach ani nehovorím. A ide to ešte ďalej. Celkovo som z tej myšlienky otrasená, ale knihu som nemohla pustiť z rúk, kým nedočítam. Uznávaná vedkyňa je zo dňa na deň zbavená práv, práce, uzamknutá do mlčania, matka troch synov a jednej dcérky. Trpela som už pri tom, že sa nemohla s rodinou porozprávať o bežnom dni... že nemôže deťom prečítať rozprávku, že musí malú ochrániť od bolesti, aby nehovorila viac, ako je povolený limit. Vzdy, keď mlčala, dala malej odmenu, pozitívna motivácia. Všetko, ich celý život, je teraz podriadený mužom a cirkvi. Na jej manžela som mala hroznú zlosť, aj na chlapcov. Úplní sebci občas. Fakt som sa preto potešila, keď jej ponúkli navrat do práce, kvôli chorobe vysokopostaveného muža. Ak nájde liek. Takže si začala klásť podmienky, že jej a dcérke zložia náramok. Aspoň malé víťazstvo. Ale potom sa to isté zase všetko vráti. Celé zle. Knihu som dočítala úplne s nervami nadranc. Ale som spokojná. Ku koncu to bolo naozaj napínavé a aj keď sa tam prihodilo veľa náhod, príbehu som verila všetko.
Skvělá fikce o tom, když přestanou lidi používat zdravý rozum a chytnou se extrému. Snížené hodnocení je za závěr. Pochybuji, že to tímto mohlo skončit.
Něco tomu chybělo. Nenaplněný potenciál. Rychle ukončené a hromada věcí nedovysvětlených.
Taková "americká" kniha. Kvituji pasáže o lingvistice????
Přečteno za dva dny, kniha se četla sama, nemám co vytknout, příběh mě dokázal vtáhnout. Škoda jen toho konce, pro mne příliš rychlého a trošku odbytého. Po tom silném emocemi nabitém příběhu jsem čekala malinko víc.
Tak tohle mě hodně bavilo. Trochu mi to připomínalo Napětí od Naomi Alderman, jen s totálním patriarchátem. Podle recenzí se spoustě lidí tato kniha nelíbí a já nechápu proč. Mělo to spád, emoce, dobré postavy, super příběh. Možná to lidem připadá moc přitažené za vlasy? Mě tedy upřímně ne. A zrovna v Americe je dost šílených lidí kteří by něčeho takového byli schopní.
Představa toho, že mám jen sto slov na den a za každé další budu potrestána je šílená. A představa toho že to samé musí prožívat má dcera je ještě děsivější. Líbil se mi citát od E. Burke, který celý příběh provází: "K vítězství zla stačí, když dobří lidé budou sedět se založenýma rukama."
Konec byl klasický americký happy end ale já jsem za něj ráda, protože už tak ve mně kniha zanechala dost hořkosti.
IG: zrzi_cte
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie feminismus náramky ticho
Kniha Vox je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 378x |
| Čtenářské výzvě | 89x |
| Doporučených | 12x |
| Knihotéce | 141x |
| Chystám se číst | 205x |
| Chci si koupit | 50x |
| dalších seznamech | 2x |
(SPOILER) Rozhodovala jsem se mezi 3 a 4 *, protože přece jen ten svět příliš staví na Příběhu služebnice, i když přiznaně a s vlastními pravidly.
Čtení Voxu ve mě vyvolalo emoce a celou dobu jsem se hnala dál, abych zjistila, jak to dopadne. Finále jako z akčního filmu s Brucem Willisem bylo dost přitažené za vlasy. Na druhou stranu pocity v mateřství a těhotenství autorka popsala dost věrohodně.
Hodnocení tedy trochu rozporuplné, ale základní myšlenku si čtenář určitě odnese s sebou. Hlavně se nenechat umlčet.