Vlčice ze Sernovodsku

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Irena Brežná se opakovaně zúčastnila jako válečná reportérka švýcarského listu Tageseinziger Zürich Magazin první čečenské války (1995–1996) a v přestrojení za čečenskou ženu navštívila zničené vesnice, později jako novinářka i města a tábory severního Kavkazu. Ve svých reportážích se však nezaměřovala na průběh bojů ani na příběhy partyzánů, teroristů, politiků a vojáků, ale především na osudy čečenských žen, kterých se válka dotkla možná ještě krutěji než válčících mužů. V reportážích popisuje s velkým smyslem pro detail a sugestivním jazykem nejrůznější situace každodenního života za války, nesmyslné krutosti ruské armády i čečenských teroristů. Svoji zkušenost z války reflektuje ve svých esejích, kde se snaží dopátrat příčin onoho zla. Soubor reportáží a esejů z čečenské války doplňují texty Ireny Brežné věnované gulagu, mafii, ruské povaze i každodenním problémům Ruska. Zápisky z čečenské války s předmluvou Petry Procházkové...celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/135560/vlcice-ze-sernovodsku-135560.jpg 4.135
Nahrávám...

Komentáře (7)

Kniha Vlčice ze Sernovodsku

Deia
04.09.2020

Vďaka tejto knihe, napriek tomu že je útla, som sa veľa o čečenských vojnách dozvedela. Ako Rusko dovolilo vraždenie mužov, znásilňovanie žien, mrzačenie detí, únosy mladých mužov, ktorí boli následne mučení. Ako rodiny boli ochotné platiť za to, aby sa dozvedeli, čo sa stalo s ich synmi, prípadne za to, aby vôbec dostali naspäť telo. Ako boli zbombardované mnohé obce...
Kniha sa mi čítala ťažko, je v nej popisovaných veľa zverstiev, ktoré sa počas vojny spáchali. Napriek tomu by sme ale mali vedieť, čo sa tam dialo a aj deje. Určite si o tejto vojne toho prečítam viac.

jelad
29.12.2017

Když Boris Jelcin s Vladimirem Putinem prskali na Čečensko napalm a fosfor, dovolili vraždění mužů, znásilňování žen a mrzačení dětí, bylo ticho. Zmínky o válce v Čečensku letmo prolétaly západním světem - bez většího zájmu, soucitu nebo empatie evropské veřejnosti i mocných politiků. Ruské vyhlazování jednoho drobného kavkazského etnika v devadesátých letech dvacátého století nezahýbalo téměř nikým, ačkoli se odehrávalo, ať už za Jelcina nebo Putina, neskrytě a chladnokrevně. Brežná skrze soubor reportáží a esejí odhaluje celosvětové politické pokrytectví, jehož představení si potřásali rukou s ruskými oligarchy, namísto toho, aby vyšetřovali válečné zločiny proti lidskosti. Drama Čečny rovněž dokazuje sílu médií, kdy totální absence novinářů, kteří by převyprávěli odehrávající se hrůzy na stránkách celosvětového tisku, dopomohla k povětšinou nulové sounáležitosti lidí s oběťmi. Nikým neviděné, nikým nepolitované a nikým nepochopené vlčice z Čečny se proto musely servat o svůj život a život svých dětí samy, bez mužů, které rozsekaly ruské sekery, bez těch, kteří „zmizeli“ a už se nikdy neobjevili, bez mužů, kteří byli nahnáni do koncentračních táborů, z nichž se už nikdy nevrátili. Síla těchto žen, která je pro člověka nepochopitelná, absolutní smíření se smrtí, bez kterého by jinak nastoupilo šílenství, je současně děsivé i obdivuhodné.
Vznik teroristických buněk a radikalizace některých frakcí, sebevražední atentátníci a zoufalci, pak jen vytvořili záminku k totálnímu pokoření země, nechtíc vybudovali, v tomto momentě právě skrze média, obraz divochů a nevděčníků, kterým je třeba vládnout metodou biče, nikoli cukru. Metodou, kterou bývalý boxer a Putinův miláček Ramzan Kadyrov, vládne skvěle a praktikuje ji dodnes.

„Když myslím na Čečenky, vidím před sebou siluety silných žen, jak naproti polednímu slunci vynášejí ze dvora smrt. Za nimi se táhne její zápach. A slyším čečenský ženský sbor, žalozpěv.“

„Navštívili jsme jednu rodina, která obývá jediný pokoj. Nedostatek prostoru není vzhledem k tomu, že bylo zničeno tolik domů, ničím výjimečným. Co je však na této rodině nejhorší, je její psychický stav. Tři neplnoletí synové jsou očividně narušení od té doby, co se před sedmi lety museli dívat na to, jak ruští vojáci rozsekali sekerou jejich otce a pod nohy jim házeli kousky toho, co z něho zůstalo.“


bondula
12.12.2017

Vlčice zo Sernovodska akosi vytŕčajú z rady reportážnych kníh, ktoré som od Absynthu doteraz mal tú česť čítať a nie práve tak, že by všetky prevyšovali. Verím, že je to len výnimka, nie trend (ako som už v minulosti zažil na istom nemenovanom festivale dokumentárnych filmov).
Nechcem sa naháňať po nejakej snahe o objektivitu, nechcem spochybňovať ani relativizovať všetky tie svinstvá, čo sa v Čečensku diali. Nechcem teda tvrdiť, že Vlčice zo Sernovodska boli knihou zaujatou – toto si skutočne netrúfam posúdiť. Na dobrú reportáž však bola táto kniha príliš angažovaná. Chýbal mi tam akýsi odstup, na ktorý som pri reportážnej literatúre zvyknutý. Zrejme ide o autorský zámer. Mnohé pasáže idú viac na srdiečko, ako do faktov. V poriadku, mne však takýto štýl vyslovene nevyhovuje.
Autorka – žena, píše knihu o ženských hrdinkách vojny. Je mi trochu hlúpe zvýrazňovať zrovna tento aspekt, no pre mňa bol pre čítaní ďalšou z prekážok nad moje sily. Nerozumiem svetu Čečenov a nerozumiem svetu žien, v knihe som sa pre to citil dvojnásobne stratený. Tento feminizujúci postoj (neviem, ako presne to nazvať) viedol k paradoxom typu - volanie po zastavení kultúrnej genocídy Čečenov a snahe o zachovanie ich dávnych tradícií versus kritika postavenia žien v tradičnej čečenskej spoločnosti.
V skratke: rozumiem autorkinej motivácií, z veľkej časti sa stotožňujem s jej názormi. No na vyjadrenie tohto postoja mi nepripadá reportáž ako zrovna najvhodnejší formát.

tarabas
31.10.2017

Drsný obraz války.

Lori_S
29.09.2016

Toto není hezké čtení k nedělní bábovce. Autorka velmi lidským, ale stále profesionálním způsobem informuje o tématu, které u nás v novinách dostávalo prostor maximálně v levém dolním rohu na konci zahraniční rubriky. Povinné čtení pro všechny, co Čečence berou pouze jako teroristy a Kadyrova jako spasitele, co "tam" konečně udělal pořádek.

parvitas
17.10.2017

Kedy Západ uvidí Čečencov nie iba ako teroristov, ale aj ako obete? Kedy sa Rusko za to všetko zodpovie ako agresor? Zápisky, reportáže a eseje o ženách a mužoch, na ktorých bola spáchaná genocída, násilie, ale nehovorí sa o tom. Ako sa stať hlasom pre tých, ktorí nehovoria a už ani nebudú? Ako vtesnať všetko, tú neprávosť, tú bolesť a pravdu len do troch minút prejavu pred národmi? Ako opísať tú strašnú devastáciu a hanobenie len slovami, keď lekárov za hranice nepustili, o reportéroch ani nevraviac, až kým sa Irena Brežná neprezliekla za jednu z domácich? Ako vnímať pomoc od obuvnej firmy, ktorá pošle deťom len po jednej z páru topánok, lebo podľa nich druhú topánku z páru deťom bez nôh, čo im odtrhli míny, už netreba... a mohla by som pokračovať, ale nevládzem. Nedá sa to čítať ako román, texty vznikali v rôznych obdobiach a pre rôzne periodiká, miestami poetický jazyk zjemnil hrany, ale zároveň zvýraznil skutočnosť, ktorá je všetko iné, ale nie krásna a príjemná.
P.S.
Zobrala som si to ako čítanie na dni voľna, ale nie je to dovolenková literatúra.

Silmarien
08.06.2017

"Pozeraj sa do zeme, lebo ťa spoznajú podľa očí."
"Bojím sa," povedala som potichu.
Jedna žena sa do mňa zavesila.
"Všetky sa bojíme. Poď s nami, niekto o tom predsa musí napísať."

Irena Brežná poetickým i drsným jazykom zároveň opisuje vojny v Čečensku vo viacerých reportážach zlúčených do jednej knihy.
Jednoduché príbehy jednoduchých rodín... ako niektoré z nich trpia, aké majú zvyky, ako sa z niektorých stávajú pomstitelia.
Ako využíva "ruská moc" situáciu v Čečensku vo vlastný prospech a ako sa prvé "lastovičky" dostávajú k tomu, že ich na európskom či svetovom konečne počuť. Hoc aj v trojminútovom prejave, na ktorý sa čakalo niekoľko rokov.
Brežná sa vracia aj hlbšie do minulosti - píše o presídlení Čečenov a Ingušov z čias Stalina a o tom, čo to prinieslo.
Medzi to všetko vplieta svoj poetický jazyk, ktorý robí knihu napriek reportážnemu štýlu veľmi čitateľnou.