Vlčí růže
Katja Kettu
https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/452747/bmid_vlci-ruze-4nX-452747.jpg
4
36
12
Ve svém nejnovějším románu Vlčí růže nás Katja Kettu opět zavede do prostředí, které je stejně tak neznámé, jako fascinující – do indiánské rezervace Fond du Lac v Minnesotě. Nežijí tam ale jen indiáni, nýbrž i „Findiáni“ – potomci finských přistěhovalců a původních obyvatel. Rose zmizela před pětačtyřiceti lety, ale její příběh se dere na povrch. Místní šerif Mike zavolá její dceři Lempi, aby jí oznámil, že Ettu, Rosin manžel a Lempin otec, se začal probírat z letité ztráty paměti a pořád dokola se nanovo trápí a chodí na policii oznámit, že Rose zmizela. Zjistí Lempi, co se tenkrát opravdu stalo s její matkou? A kam zmizely všechny ostatní indiánské dívky? Může láska přežít několik desítek let odloučení? Ponořte se do strhujícího příběhu Katji Kettu a vydejte se na jednu ze sedmi stezek života.... celý text
Přidat komentář
Tak tímhle výletem do Minnesoty mě Katja Kettu vážně hodně překvapila. Znám od ní Můru, Porodní bábu a nějaké povídky, čili čekal bych úplně jiné prostředí i dobu. O tom, že se Finové před cca 120 lety usazovali v indiánských rezervacích a mísili se s indiánským kmeny až do té míry, že vznikl výraz "Findián", jsem slyšel poprvé. Zaujalo mě to až tak, že si k tomu hodlám zjistit něco víc.
Přes krásný jazyk a dle mě skvělý překlad se to nečte úplně snadno, musíte si chvíli zvykat na trošku složitější styl vyprávění. Ale pak vás to dostane. Je to Katja jak ji známe, čili je to spíš ženský příběh, místy je to hodně syrové a plné sexu a ženám a dětem se tam bohužel často dějí hnusné věci. Hodně zajímavá je ta indiánská, odžibvejská linka. Ať už jsou to až příliš živé mýty, které hlavní hrdince Lempi, "Malé pracce", vstupují do života, tak reálná historie. Misijní školy, kam se nuceně odvážely indiánské děti aby se často nikdy nevrátily, ztracená děvčata, po kterých nikdo nepátrá, nebo třeba indiánské hnutí z počátku sedmdesátých let, které vyvrcholilo obsazením Wounded Knee a řadou mrtvých.
Je to zatraceně dobré.
Téma knihy je velice zajímavé, ale přesto mě tato kniha ze všech knih Katji Kettu bavila nejméně. Pasáže, které mě zaujaly, byly převážně ty, které se týkaly Rosina života, byla jsem zvědavá, jak to s ní dopadne. Ostatní postavy mi vůbec nepřirostly k srdci a nijak mě neoslovily, ani styl, kterým je příběh napsaný a jeho zakončení mi moc nesedli.
Úžasná kniha,ale vůbec jednoduché čtení. Kettu míchá dvě časové roviny, finské a odžibvejské zvyky a mystiku. Jak je jí vlastní, těžko rozeznat fikci s realitou. Všechno je intenzivní. Prostředí nehostinné, špinavé a drsné, postavy jednají pudově a mnohdy iracionálně. Milují nebo nenávidí až za hrob. Nic není polovičaté.
Kniha, ve které zpočátku není jednoduché se zorientovat, začne skládat příběh plný traumat a hrůz, protkaný nadpřirozenem, rituály, zcela odlišným vnímáním světa v indiánské rezervaci. Psáno krásným jazykem, působící chvílemi až pohádkově, chvílemi až hororově. Zase jedno setkání se zcela odlišnou kulturou.
Drsný příběh.... Stárnoucí Lempi Malá pracka je vytržena ze svého přežívání v jakési křesťanské komunitě a přijíždí do své rodné indiánské rezervace, kam ji povolá místní šerif. Její starý pomatený otec má prý cosi společného se zmizením mladé dívky a také se prý rozpomíná na okolnosti, za nichž před lety zmizela jeho žena a Lempina matka Rose. A Malé pracce se na základě dopisů, které jí matka zanechala, svých vzpomínek a současných událostí ozdraví duše .. a čtenář omámen příběhem googlí a hledá informace....
No kruci, vědět to co na konci, na začátku knihy, tak dám hvězdiček pět. Ale než já se vždycky začetla a pochopila o čem to je, kde jsem v ději a kdo to vypráví.
Knížka má úžasné kouzlo námětu a toho kde se odehrává a že jsou to vlastně fakta prolnutá s fantazií.
Kniha byla úžasná! Jak pohádkově napsat šílené drama! Autorka má nesmírnou fantazii. Jen jsem měla občas problém orientovat se, kdo co vypráví (matka, dcera?)
(SPOILER) Me prvni setkani s autorkou a trochu zklamani. Po precteni horka chut v puse - nakladani s indianskymi detmi, internaty, katolicke skoly, svine knezi a jeptisky. Pak to jde dal, holky mizi, deti mizi, nikoho to nezajima. Pribeh je obalen indianskymi myty a povidackami, ale... asi spoiler: motivace postav naprosto nepochopitelna, Lempi, dcera vlcice, je zde vykreslena jako naprosto iracionalni zenska, 45 let zavrena v klastere, vzdycha nad borcem, co osusti kazdou v dohledu a ma dite s jinou, pribeh zadne extra rozuzleni, zadny extra happyend. Na mrtve se zapomina, deti se znasilnujou a mizi dnes a denne - vysumelo do ztracena a pritom tato linka byla nejdrasavejsi. Fakt me nebavilo cist o nadrzene Lempi, prestoze si prosla peklem. V tom klastere celych tech 45let ale nemusela byt, to byla jeji volba, proto s ni moc nesoucitim a lezla mi na nervy
Zpráva o soužití původních indiánských obyvatel a imigrantů u Velkých jezer ve třech generacích, Odžibvejové a Finové, Vlčí růže a Malá pracka, dopisy z roku 1973 a 2018 - a podmanivý příběh o manželství, mateřství, prolínání mýtů a reality a jednom zmizení. Melancholické, napínavé a dlouho doznívající.
Zatímco Porodní bába mě nijak zvlášť nenadchla, Vlčí růže mi připadá skvělá.
"Jak říkávala Patti, každý má v životě sedm stezek, ale taky sedm rozcestí, na kterých se může zřítit do rokle. Sedmkrát jsem si myslela, že jsem našla smysl, a sedmkrát jsem se mýlila."
Nevím, jestli je originál je psán tak nádherným jazykem, nebo jestli je to zásluhou paní překladatelky, ale předpokládám, že oběma dámám mohu poděkovat za úžasné věty a slovní spojení, které jsem si místy předčítala nahlas, nebo jsem si prostě jen opakovaně pročítala některé pasáže a kochala jsem se jimi.
Téma už je zcela jistě autorčina zásluha, a já jen zírám, co všechno se lze z její knihy dozvědět, co všechno se dálo v Americe, vysněné zemi mnoha imigrantů ze Starého kontinentu. I tak malá země jako je Finsko zaznamenala odliv svých obyvatel do "země zaslíbené" a tady se dozvíme mnohé nejen o důvodech k emigraci, ale hlavně o nerovném postavení finských přistěhovalců, které se projevuje už v pejorativním označení Findiáni.
Smutné čtení, ale přitom úžasné! Jen počítejte s tím, že rozhodně ne lehké a jednoduché: vypráví několik osob a přímá řeč není nijak vyznačena; musíte si sami hlídat každé slůvko. Ale příběh za to určitě stojí, tuze doporučuju.
"Ten příběh už jsem slyšela, celý ten ohromný hrdinský čin, jako kdyby zrovna Helmina zkazka byla tak výjimečná, takhle se sem vecpaly miliony dalších otrhanců a nás původních obyvatel se beztak na svolení neptali, to je něco, co Helmi nikdy nepochopila. Právě děd Heinari tenhle kus země sebral Pattinu otci. Helmi nikdy nedocenila ani to, že jsem se naučila její jazyk, chtělo se mi vyloženě zařvat Helmi, ty smrtihlavá strako, ty jedna tlučhubo, sama ses nikdy nebyla schopná naučit anglicky, ani tu fingličtinu ne, i když je úplně jednoduchá. Prý ji z toho bolel jazyk a kůže jí tmavla na tu samou barvu, co mám já: odpornou."
Katja Kettu se tentokrát vydala docela daleko mimo své rodné Finsko, oblíbené Laponsko a nevyzpytatelné Rusko. Příběh poloviční indiánky a jejích rodičů se odehrává nedaleko Velkých jezer a maličko poodkrývá odžibvejskou mytologii, osudy některých finských přistěhovalců i křivdy, kterých se na obou skupinách žijících vedle sebe v rezervaci dopouštěli ostatní. Není v tom prakticky žádná indiánská romantika, ale určitě to stálo za přečtení.
Štítky knihy
Indiáni finská literatura USA (Spojené státy americké) romány v dopisech, epistolární romány
Vlčí růže
Nebylo to špatné, téma bylo zajímavé (o „findiánech“ jsem slyšela poprvé), i když místy dost kruté. Jazyk byl krásný. Ale příběh samotný mě moc nebavil. Popis Rosina života mi přišel poněkud zdlouhavý, naopak o její dceři jsem se toho moc nedozvěděla (proč skončila, kde skončila, proč přerušila kontakt se zbytkem rodiny a proč se nezkusila vrátit domů dřív). Navíc mi obě postavy (matka a dcera) ve vyprávění trochu splývaly – uvažovaly podobně, mluvily podobně. Chtělo to dávat dobrý pozor, o kom je zrovna řeč.