Vím, jak chutná vzduch

...nikoho takového ve svém okolí nemám. O to víc mě zajímalo, jak vůbec někdo takhle začne přemýšlet, co byl ten spouštěč. Také bych to viděla spíš jako deník, ale velice zajímavé. Snad už je teď autorce lépe.

ČV 13/20. Knižka ma skutočne vtiahla a prečítala som ju za popoludnie. Chvíľkami som si hovorila, že hlavná hrdinka je na seba zameraná, manipulatívna a ufňukaná, ale potom som si uvedomila, že... stop, počkaj... ona je chorá! Ona nemôže za svoje pocity a reakcie v plnom rozsahu (no dobre, za ten dvojvzťah na začiatku asi mohla). Obdivovala som otvorenosť autorky v autobiografii, nastavenie zrkadla samej sebe bez pátosu a prehnanej ľútosti či filozofovania v závere. Na druhú stranu by ma nesmierne zaujímala najmä posledná strana predposlednej kapitoly. AKO sa z toho vlastne dostala? AKÁ bola tá cesta von? Ako a kto jej pomohol, čo boli riziká, čo boli oporné body? Pretože toto je podľa mňa to, čo by hľadali rodičia a ohrození teenageri. Končí to vlastne happy-endom, ale ako nastal, o tom sa vlastne nič nedozvieme. Že by len jedným večerom s videním? To sa mi nejak nechce veriť... Nie je ďalší diel? ;)

Tak ja naozaj neviem či som čítala inú knihu ako vy ostatní, ktorým sa tak páčila. Možno nie som celkom objektívna, lebo priznávam, že niektoré stránky som len tak zbežne preletela, ale mne prišla napísaná strašne plocho a vlažne. A možno je to aj tým, že túto knihu som čítala tesne po knihe My děti ze stanice ZOO, ktorá je o drogách a tak silno na mňa zapôsobila, že táto knižka mi naproti tomu príde len ako slabý odvar. Zo začiatku autorka cestuje do Tokia (čo by mohlo byť samo osebe zaujímavé), kde sa okrem nemastne-neslane opísanej práci modelky dozvieme, že tu začala vracať (opísané tiež len tak, že si kúpili s kamarátkou niečo z KFC a potom si strčila prst do krku), vzápätí sme už u autorkinej mamy, kde je viac menej napísané len že zvracala a zase naspäť v Japonsku a tak podobne. Aj keď niektoré časti, hlavne kde je aj viac priamej reči boli podrobnejšie a zaujímavejšie. Ako prečítať sa to určite dá (už len tým, že je knižka tak krátka), ale omnoho viac mi na túto tému dal trebárs podcast na youtube so Zuzkou Mráčkovou.

Tenká kniha s hlubokým příběhem. Uvědomila jsem si, jak jedna věta pronesená jen tak mezi řečí může někomu změnit život......stačilo málo a autorka možná mohla žít jiný život bez anorexie. Odnáším si poznání, že raději mluvit méně a přemýšlet než něco jen tak plácnu. Nikdy nevím, koho se moje slova dotknou a změní mu cestu.

Přečteno za jediný den. Napsáno čtivě, poutavě a otevřeně. Drsné a poučné.

Knihu jsem přečetla na jeden zátah, jedná se o jakousi zpověď nešťastné dívky, která se kvůli hloupé poznámce dostane do začarovaného kruhu a velmi složitě a bolestně prožívá cestu zpět.
Škoda, že se autorka v závěru knihy nerozepsala více o návratu do běžného života.

Téma, které je stále aktuální a které by se mělo objevovat i v čítankách jako průřezové téma.

Pro mě zkrátka fascinující téma - knížek o PPP jsem přečetla několik, tahle je jedna z prvních. Stojí za to, minimálně některé úryvky by měly být povinné pro pubertální čtenáře. Sama mívám nestandardní myšlenky týkající se vlastního obrazu, jídla a sebelásky a podobné knihy mě nutí přemýšlet o věcech z různých perspektiv - skrze příběh někoho jiného lze lépe porozumět sám sobě.

Knížku bych si asi neprečetla , kdyby nebylo této výzvy. Někdy jsem chtěla i přestat knížku číst. Ne že by byla špatně napsána . Ale někdy mi vadila drsnost příběhu. Těžko jsem stravovala údaje o váze autorky. 38 kg a méně ...nechápu , jak tohle mohla vůbec přežít. Drsný příběh.....nejsem hubená , ani silná .....a to jedno , dvě kila navíc ....jsem za ně rada...

Málo kdy, si můžeme přečíst něco od samotných aktérů děje, ale tato kniha nám to umožňuje v tom nejsurovějším světě. Tento příběh o anorektičce je velmi zajímavý v popisu sledu událostí, a i když zde není popsáno všechno o anorexii, je zde mnoho ze života těchto lidí. Způsob jakým začíná až po její porážku je strhující a dojemný. Někdy jsou samotná fakta dost silným kalibrem, avšak představa, že toto někdo skutečně prožívá je neskutečně děsivá a zajímává zároveň. Ne každý přežije anorexii, ale tato žena může s klidem prohlásit, že ano. Jsem rád, že se našel někdo, kdo napsal svůj děsivý příběh, tak dobře a poslal ho do světa. Je zprávou pro nás všechny, co naše představy a myšlení dokážou udělat s námi samými.
Určitě pět hvězd a velké doporučení pro lidi, kteří si myslí, že anorexie je i jejich nastávajícím či současným problémem. Tato kniha sice není úchvatný knižní počin, ale možná Vám pomůže ve vašem boji sami se sebou.

Je neuvěřitelné, kam až se můžeme v životě dostat a co vše dokáže tělo zvládnout. Autorku obdivuji, že šla až do někdy určitě bolestivých detailů. Čte se to úplně samo a měl by si to přečíst každý.

Není to žádný bůhvíjaký literární počin, ale jedno se tomu musi nechat - četlo se to skvěle!

Kniha byla dobře napsaná a dívčin pohled na její hubené tělo byl vlastně až odpudivý. Bohužel dnešní média často tlačí dívky k takovým extrémům. Škoda, že autorka více nerozepsala návrat k normálu. Myslím, že by bylo i působivé přidat nějaké fotografie, aby kniha mohla bojovat proti anorexii i autentickými obrázky.

Je až neuvěřitelné,jak si někdo dokáže ubližovat a kazit život. Naštěstí ne všichni dopadnou úplně špatně. Věřím,že pro autorku muselo být tohle přiznání nesmírně těžké. Knížka není žádným literárním skvostem,ale to se u takového tématu asi ani nedá čekat.

Knihu jsem přečetla za jediný den. Váhala jsem, jaké mám dát hodnocení, protože po literární stránce to byl spíše takový sloh ze střední školy. Na druhou stranu se jedná o velmi otevřenou zpověď. Nakonec ubírám ještě jednu hvězdu za to, že autorka více nerozvedla proces uzdravování. Už jsem několik knih o anorexii/bulimii četla, takže myšlenkové pochody mě tolik nepřekvapily. Stejně je ale neuvěřitelné, že někdo může být tak hubený, sám sobě se hnusit při pohledu do zrcadla a stejně se nepřinutit jíst.
ČV 2020 - Kniha od dánského autora.

Je dobře, že v této knize autorka přesně popsala příčiny a důsledky své nemoci a její průběh. Myslím, že to může hodně pomoci těm, kteří mají k anorexii sklon.

Útlá knížečka, ne beletrie, ale spíš deník. To nevadí, přidá to na osobitě výpovědi. První fáze, jak se stát anorektičkou je krásně popsána a asi je lehké do této nemoci sklouznout. (Za ě tedy ne, mám jídlo ráda, ale slečny, zvláště v módním průmyslu, to nemají jednoduché.) Odstašující příklad , jak nevhodnými slovy, můžete své blízké osobě udělat v hlavě zmatek a spustit i tuto chorobu.
Chybí mi ale obšírnější popis, jak se hrdinka uzdravila, jak to dokázala sama, když v nemocnici jí nepomohli - nechtěla pomoci.

Rychlovka na jedno odpoledne. Ale dokonale popisuje ten boj dvou protichůdných myšlenek, že prostě nejde se jen tak jít najíst. Škoda, že nebyla víc rozepsaná ta konečná uzdravovací fáze. Kdo má ve svém okolí někoho s PPP, přečtěte si to.

Uf... Tak toto bylo drsné, surové, pravdivé. Dala bych to jako povinnou četbu rodičům, dětem, učitelům. Jak málo stačí k obrovskému průšvihu...
Knížka je taková večerní jednohubka, což je její velké plus, žádné velké natahování, rovnou k jádru. Navíc podle stylu psaní je vidět, že autorka je chytrá ženská, o to více z jejího vypravování mrazí.