Via Gemito
Domenico Starnone
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/491341/bmid_via-gemito-GUs-491341.jpg
4
32
12
Po smrti svojho otca Federìho sa rozprávač vydáva po stopách života tohto rozmarného a impulzívneho muža, cez deň železničného robotníka a v noci maliara. Najstarší syn vo svojich spomienkach na otca a detstvo strávené v tieni jeho nálad a rozmarov odkrýva rôzne otázky ľudskej existencie. Určujú náš život vonkajšie okolnosti? Alebo sa na ne iba vyhovárame? Federì sa celý život tváril ako obeť svojho nízkeho pôvodu, pre ktorý sa nikam nedostal, bol človek, ktorý vláči manželku a deti ako bremeno, brániace preraziť mu vo svete umenia. Svojimi výbuchmi a urážlivosťou určuje život celej rodiny. A čo rodičia, dokážu deťom odovzdať svoje hodnoty alebo sa deti musia voči nim vymedziť a tak nájsť vlastnú cestu? Syn neznáša otcove poznámky o ženách, o sexe, jeho svetácke, arogantné správanie, a preto sa rozhodne, že nikdy nebude taký, že bude robiť presný opak. A tak mu otec určuje život, aj keď s ním už nie je. Retušovaním vrstiev spomienok syn postupne otvára okná do svojej minulosti v byte na Via Gemito, kde žil obklopený veľkou rodinou, a prežíva tak svoje detstvo poznačené úzkosťou, rešpektom a strachom, ktoré v ňom Federì vzbudzoval. Barokové rekviem za otca, ktorý odmieta úplne zomrieť, nasiaknuté neapolským temperamentom.... celý text
Přidat komentář
Velmi plastický obrázek poválečné Itálie, vzpomínky na otce, matku a dětství v Neapoli. Povaha pana otce byla naprosto nesnesitelná a vůbec se nedivím autorovi, že má i na stará kolena z papá trauma, ale jaksi nevybočuje ani o milimetr z celkového obrazu, který mám z ostatních knih italských autorů (Příběh spořádané rodiny R. Ventrella, Geniální přítelkyně E. Ferrante) domácí násilí, hádky, no prostě italská domácnost jak podle šablony. Podle mého názoru náročnější čtení a to hlavně z důvodů autorova složitého slohu, věty košaté a předlouhé, odbočky a návraty zpět... no není to románek na dovču k vodě.
Tak jsem Střepy nakonec "posbírala", ale úplně snadné čtení to nebylo. Domenico Starnone mě zaujal Tkaničkami, které mě úplně nadchly. Co se mi na nich - mimo jiné - líbilo, byl rozsah. Na 128 stran dokázal vtěsnat tolik! A rozsah je právě to, co mi u Střepů bylo na obtíž. Román plně odpovídá svému názvu a opravdu se postupně skládá z drobných střípků, některé k sobě pasují, jiné najdou své místo až časem a některé patří do jiného obrazu. Starnone se noří do své paměti, do vzpomínek svého otce a jak sám přiznává, paměť se snadno nechá oklamat a nemůžeme jí úplně věřit. Jak se během čtení přidávají další a další střípky, tak se obraz proměňuje, bylo zajímavé číst si o poválečné Itálii, o prostředí umělců, o jeho rodině...ale někdy toho už bylo příliš a má pozornost se vytrácela. Kdyby byl rozsah o třetinu menší, užila bych si to více.
Poctivé hodnocení 3,5
Tento, byť tolik ceněný, román Domenica Starnone je pro mě zvláštním prvním táhlým setkáním ve vztahu autor - čtenář. V ostatních knihách, a započítáme-li i Geniální přítelkyni - ať už v ní věta Starnoneho existuje či nikoliv- , je sloh autora absolutní gró. Věty, které mají nekonečno odboček, drží člověka v pozornosti, fascinaci, kam se myšlenka ubere, mísení reality s obrazy, abstrakcí... nikdo neumí utíkat do pocitu prázdna, vykořistění, bezútěšnosti a sebehledání tak jako právě Starnone u svých postav. Ale tady se opravdu něco roztříštilo na tisíce malých střepů, které je třeba složit - je to sám autor a my jsme toho svědky.
Nevím, zda pro mě nebylo již úmorné dále se vyrovnávat s osobou jeho otce Frederica. Vzorec se neustále opakoval: Fdrí byl zkrátka chlápek, který chtěl pořád víc a měl tudíž pořád málo. A to ego, které všechny tlačilo k zemi, doslova utlačilo i malého Domenica, zvaného Mimí, který teď potřebuje zjistit, co tento, sám sebe označující, UMĚLEC - malíř - zneuznaný a všemi nepochopený, protože všichni jsou "kokotizasraný, Mimí", který jen máluje a máluje, vlastně znamená pro něj - pro Domenica, pro Mimího, jeho prvorozeného syna. Ptá se, co mu způsobil, co zanechal, skládá střepy, pak je zase rozbíjí. Velmi často to vypadá na smíření, mozaika vzpomínek drží, ale nakonec se zase vše tříští a my skládáme znovu.
Části, kde se mihla matka, kde se k ní obrací a vrací, pro mě byly spásným momentem nádechu. Ženský element to zkrátka potřebovalo. A vztah s matkou, byť taky ne idylický, přinášel novou perspektivu, emocionalitu, něco víc než neustále se opakující paletu rozmazaných barev naštvaného Fdrího.
Konec knihy je neurčitý, jako to je u všech příběhů Domenica, nicméně se tento autobiografický až terapeutický text uzavře, navštívíte-li stránku starnone.it. V tu chvíli se ve mně něco zvláštně hnulo, došlo mi, že jsem byla svědkem tak čisté a upřímné reality, se kterou se člověk vlastně v literatuře pravidelně nesetkává, až se mi nějak vnitřně chtělo to cestu absolvovat znova.
Za toto opět brilantní setkání dávám čtyři hvězdy a knihu doporučím těm, kteří už autora potkali. Nemyslím si, že by to mělo být první rande, s velkou pravděpodobností by už pak další schůzka neproběhla.
A DÍKY Alici Flemrové za opět NEUVĚŘITELNÝ překlad.
Než jsem se do knihy začetla myslela jsem, že ji nebudu číst. Ale potom se to změnilo, čtení to bylo náročnější kvůli absenci přímé řeči, a často dlouhým kapitolám. Nakonec jsem si na styl knihy zvykla a užívala si atmosféru života jedné neapolské rodiny. Celé je to o otci, kolem kterého se vše točí, bylo mi líto Rosiné, jenom rodila a poslouchala ve všem svého muže, sem tam chytla nějakou tu facku. Prostě pravá italská domácnost. Kniha je srovnávána s knihami Feranté, ale podle mají společnou jen tu Neapol. Myslím, že si kniha své čtenáře najde, ale musíte ji dát čas. Díky doslovu překladatelky, jsem se podívala i na stránky otce a mohla si udělat představu, jak maloval a jak vypadali protagonisté románu. Obdivuji práci překladatelky, musel to být mnohdy oříšek.
Celoživotné vyrovnávanie sa so vzťahom k otcovi a jeho rôznymi fázami: fascinácia, strach, snaha mu vyhovieť, odpor, snaha sa mu v ničom nepodobať, nenávisť, odlúčenie odchodom z domu... Postava otca, ktorý sa so svojou povahou, ambíciami a rečami neustále tlačí do stredu a vytláča na okraj všetko ostatné. Otec železničiar, otec maliar, otec rozprávač, otec klamár, otec tyran.
Domenico Starnone využíva uchvacujúci kompozičný postup, ktorý uplatňuje v jednotlivých kapitolách - odbočky a návraty k jednej kľúčovej, symbolickej udalosti (v každej z troch kapitolej inej). Najlepšie to funguje v kapitole o otcovom maľovaní - návraty k mrazivým scénam, ako Federi maľuje syna Mimiho na veľkorozmerný obraz "Muži pijúci vodu" a Mimi sa zo všetkých síl snaží ani o milimeter sa nepohnúť, aby otec prípadný neúspech v žiadnom prípade nemohol zvaľovať na neho alebo na neschopné modely a nepriaznivé životné podmienky na maľovanie vo všeobecnosti. Podobne geniálna je aj nádherná scéna s pávom v prvej kapitole.
Spočiatku sa zdá, že náhľad na rozčuľujúcu Federiho osobnosť sa nijako výraznejšie nemení a nerozvíja, ale to sa v druhej a tretej kapitole našťastie zmení. Napriek tomu je v opakovaní niektorých Federiho čŕt a správania predsa len istá monotónnosť a otravnosť.
K dôležitým témam "Via Gemito" (názov ulice Mimiho detstva) patrí aj fungovanie pamäti a spomienok a otázka ich dôveryhodnosti.
Nebudem tvrdiť, že Starnoneho román nebol aj trochu vyčerpávajúcim čítaním, ale v každom prípade nesmierne fascinujúcim.
Co na mě ale v tomto díle zapůsobilo především, tak byla samotná hlavní postava vypravěčova otce, který byl velmi specifickým člověkem. Byl to ten typ, který o sobě rád mluví, všechno zná a všude byl. Jeho hlavní zálibou bylo vyprávět všem lidem okolo historky ze svého života, které se ovšem obvykle nestaly úplně přesně tak, jak je on vypráví. Dle jeho slov byl totiž Federí vždy ten nejlepší, nejhodnější, nejchytřejší, nejtalentovanější… No prostě všechna nej, která vás jen napadnou.
Tohle byla asi jediná věc, která mě celkem dost štvala, ale po nějakém čase jsem si zvykla a začala tuto hlavní postavu prostě brát takovou, jak byla.
Celkově pro mě tahle kniha byla něčím extra a musím říct, že i text byl napsán trochu náročněji. Ve výsledku to byla ale četba, která rozhodně stála za to a já už se pomalu chystám na další autorovu tvorbu
Mám velmi ráda italskou literaturu, a od Domenica jsem před časem přečetla jeho román Důvěrnosti, ze kterého jsem nejásala metry vysoko. Nicméně se říká, že Domenico Starnone by mohl být samotná záhadná Elena Ferrante, od které miluji Geniální přítelkyni, a proto jsem se rozhodla dát šanci autorově oceňované novince.Střepy na via Gemito jsou bezesporu literárním zážitkem, po kterém byste neměli sáhnout, pokud hledáte něco oddechové na čtení. Jedná se o velmi sugestivní vyprávění na které se musíte opravdu dobře soustředit. Kniha získala prestižní ocenění a po přečtení chápu, že si ho zasloužila, ale stejně tak, jako rozumím samotnému ocenění, rozumím i tomu, že tato kniha není pro každého. Neapol po 2. světové válce trpěl celou řadou problémů, lidé po válce nenašli klid a štěstí a čekal je ještě dlouhý kus cesty, aby mohli žít jakž takž normálně. Střepy na via Gemito bych přirovnala k několikadenní návštěvě starého příbuzného. Každý den se něco bude opakovat, a něco bude nové. Ovšem bez nějakého harmonogramu, historky přicházejí stejně tak, jako člověku různě na přeskáčku přicházejí na mysl. Nedá se upřít autorovi autobiografičnost, kterou do románu zasadil. Ovšem zcela tu chybí kapitoly, přímou řeč tu též hledáte jen sporadicky. Kdyby kniha byla kratší, určitě bych si ji užila více.
Tahle kniha pro mě byla docela oříšek. Louskala jsem ji poměrně dlouho. Několikrát jsem se vracela, abych si určitou pasáž přečetla znovu a znovu, abych pochopila. Není to oddechověé čtení, kde vypnete a jen tak se pročítáte textem a uvolníte se. Takže to nebude literatura, kterou bych doporučila na dovolenou u moře a lelkování na pláži. Věřím, že autor odhalil něco, co ho léta užíralo a možná se mu dost ulevilo, když kniha spatřila světlo světa.. v textech del opravdu do hloubky a klobouk dolů za to, že světu bez okolků odhalil vlastního otce takového, jaký opravdu byl
.. a že asi vyrůstat vedle něj nebylo lehké.. pro mnohé ovšem nebude lehké knihu dočíst, stejně jako pro mě..každopádně pokud milujete knihy, kde se v ledasčem autor pitvá, je toto čtení pro vás!
Tohle bylo opravdu bolavé čtení, kdy doufáte v dobrý konec. Složité vztahy a výlet do italské Neapole druhé poloviny minulého století nebyl zrovna snadné čtení a knihu bych doporučila těm, kdo mají rádi literaturu, která jde na dřeň. Hlavní postavy si totiž úplně nezamilujete, i když je možné, že to na mě působilo o něco hůř i z pozice matky.
Šlo to ťažko, veľmi ťažko. Absencia priamej reči, neustále vracanie do spomienok prelínajúcim spôsobom, tak že sa spomienky vrstvili- Starnone začal u jednej, aby preskákal cez päť ďalších a znovu sa vrátil k tej prvej. K tomu neuveriteľne hlboký popis otcovej osobnosti, kde si autor neustále kladie otázky, či ho pamäť neklame, či naozaj bolo všetko tak, ako si to pamätá a čo boli len myšlienky otca, ktoré do autora v útlom veku vštepil. O to viac prekvapí zistenie, že autor čerpal z vlastného života, kde teda svojho otca popísal skrz-naskrz, bez škrupulí. Možno ešte dobre, že jeho otec už medzi živými v čase vydania knihy nebol, aj keď na druhú stranu, možno by bol nakoniec rád, že jeho prvorodený syn ho zvečnil hoci aj v takejto podobe... Kniha mi štýlom pripomínala Knausgardov Môj boj (prvú časť, pretože zvyšné som ešte nečítala). Zviazaní/Dôvernosti boli rozhodne viac akčné, keďže dej tam bežal viac a nebol v spomienkach, plus kratšia stranáž, takže tie u mňa zostávajú na prvom mieste. Avšak, ak máte chuť na niečo psychologické, rozpitvávajúce a radi premýšľate o postavách, bude to pre vás. Ak vám nevadí pomalšie čítanie, pretože tu sú slová nahustené tak, že rýchločítanie nedáte, tak to bude pre vás. A ak plánujete návštevu Neapola, tak to bude takisto must read!
Kniha Střepy na via Gemito je autobiografickým románem, ve kterém autor popisuje své dětství v Neapoli, zhruba od konce druhé světové války. Otec Federí je chlap, který je na ťafku. Tyran, sobec a lhář. Mimo to také žárlí na svou krásnou ženu Rusiné. Federí dobře nevychází snad s nikým. Možná to bude tím, že obdivuje a miluje jen sám sebe. Upravuje své vzpomínky tak, že je v nich vždycky hlavním hrdinou, největším borcem, skvělým malířem, uznávaným zaměstnancem, chrabrým vojákem. Realita je však někde jinde. Jak však sám autor píše, je ten typ lháře, který svým lžím opravdu věří. Přiznám se, že prvních asi 50 stránek jsem měla problém ponořit se do děje. Ale pak jsem si ani nevšimla jak děj ubíhá a knížka byla u konce. Krásný čtenářský zážitek a pokud máte rádi knihy Eleny Ferrante, určitě můžu doporučit i Střepy na via Gemito.
Štítky knihy
italská literatura dětství Itálie autobiografické prvky Neapol společenské romány sobectví otcové a synové
Kniha Via Gemito je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 34x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 60x |
| Chystám se číst | 60x |
| Chci si koupit | 6x |
| dalších seznamech | 2x |
“Mimí vzpomíná na své dětství. Na jednotlivé čtvrti Neapole, bydlení, ale také na rodinné příslušníky. Hodnou a pracovitou matku Rusiné, ale také sebestředného autoritativního otce Federího, kterému nebylo nic dobré, vlastně jen on sám, protože on přeci ví a umí vše nejlíp. Jedná se o sondu do italské rodiny, částečně založenou na skutečných událostech.
Zcela určitě jsem se do této štafety přihlásila poté, co jsem u jedné knihomolky viděla velmi nadšenou recenzi. Čekala jsem tedy i já nadšení, ale to se bohužel vůbec nedostavilo. U této knihy mohu s jistotou říct, že mi opravdu nesedla. Nemohla jsem se začíst, autorův styl psaní je velmi zvláštní, zabíhavý, dlouhé popisy, málo přímé řeči, spousta italských jmen - ulic, absence kapitol. Věnuje se hlavně rodinným vztahům, ale také popisu italské Neapole a umění. Rodinné vztahy OK, to mám ráda. Život s téměř diktátorským otcem nebyl nic moc, spíš k pláči. Musela jsem jen kroutit hlavou a Federího proklínat. Popisu Neapole tam bylo až moc, popis jednotlivých ulic a domů mi nic moc neříkal. A umění? Tomu nerozumím vůbec, a že ho tam bylo. A to je vlastně všechno. Kniha neustále omílala to samé dokola. To, že Federí je, jaký je, jsme pochopili už z prvních pár stránek. A vlastně takový byl celý svůj život, žádná změna. Oceňuji biografické prvky, lituji všechny, kdo toto museli zažít, ale zároveň si myslím, že se vše dalo napsat s polovinou obsahu. Takto to působilo velmi zdlouhavě a nezáživně. Za mě bohužel doporučit nemohu.