Vězeň

Dvacetistrofická skladba vězeň se řadí jako doznění k řadě sbírek vytvořených našimi básníky v roce máchovského výročí (1940). Autor si zde vzal za základ strofy v podstatě strofický útvar Poeova Havrana (bez refrénu) a formou parafráze druhého zpěvu Máchova Máje rozvíjí monolog vězně, člověka zapuzeného, v pojetí básníkově uvrženého vinou a hříchem až na pokraj propasti. Autor nechává projít svého opuštěného hrdinu mukami, kterými se trápí i Máchův hrdina, ale Lazeckého vězeň ví, že si vše zavinil svým nezkrotným a marnivým životem. Zjevuje se mu ďábel jako plaz a v obrazech, jež si v ničem nezadají s barokní představivostí výtvarných tvůrců, mu ukazuje, co jej čeká.... celý text