Už zase skáču přes kaluže
Alan Marshall
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94260/bmid_uz-zase-skacu-pres-kaluze-qIz-94260.jpg
4
325
65
První část trojdílné autobiografie australského spisovatele, sledující jeho dětství, vypráví o chlapci postiženém obrnou. Dík vrozené životní energii a podpoře rodičů i kamarádů překonává obtíže a prožívá šťastné dětství na australském venkově. Verše přeložila Hana Žantovská. 23-016-72
Literatura světová Biografie a memoáry Pro děti a mládež
Vydáno: 1972 , Mladá frontaOriginální název:
I Can Jump Puddles , 1956
více info...
Přidat komentář
Další kniha, čtená v dospívání, která na mne silně zapůsobila. Silný příběh s autobiografickými prvky o překonávání překážek a také o vztahu dítě a kůň.
Nejdříve jsem samozřejmě jako všichni ostatní viděla Kachyňův film s Vladimírem Dlouhým. Velmi dobře převedený příběh z australských reálií do těch moravských. Dokonce i sám Alan Marshall byl s touto adaptací spokojen. Alan Marshall byl obdivuhodný člověk. Onemocněl dětskou obrnou, ochrnul na obě nohy, ale nikdy se nepokládal za mrzáka a snažil se všechno dělat jako ostaní děti. Nikdy se ani jako handicapovaný necítil. Jakoby si snad ani neuvědomaval, jak moc je to závažná nemoc. Prožil si velmi těžké období. Díky cílevědomosti překonal všechny překážky. A jeho okolí ho v tom nenechalo. Rodiče byli skvělí a jeho kamarádi taky.
Krásná velmi lidsky psaná kniha popisující jeden neobyčejně obyčejný život. Dílo, které si našlo čestné místo v mé knihovně. “Já mám rád knihy, které mluví pravdu. Je mi milejší, když mě zarmoutí pravda, než abych se radoval ze lži, to tedy ksakru určitě.”
(SPOILER)
Velký obdiv. Ano. Mám velký obdiv k malému chlapci Alanovi, který se dokázal poprat s tak těžkou nemocí, kterou měl. Moc ho obdivuji, že musel snášel tolik bolesti a to, že musel být půl roku v nemocnici. Být v nemocnici: hrůza pro každého z nás. Ležet na cizí posteli, mít okolo sebe cizí lidi . . Nemůžete nic. Nic. Jen ležet. Alan měl úúžasně čistou duši - jak už děti mívají. To na nich obdivuji. A tak si získal náklonost všech, se kterýma ležel na pokoji. Však i oni obdivovali jeho odvahu se se vším poprat. Také měl milující, klidné a rozumné rodiče, kteří mu dodávali sílu. To byla velká podpora. Pak se mi moc líbilo, jak se k němu chovali i jeho kamarádi. Jak přistupovali k té jeho nemoci: prostě ho brali, jako sobě rovného. Prostě ho brali, jako že je jeden z nich.
Ale více, než knihu, tak mám ráda náš krásný český film: Už zase skáču přes kaluže.
Ve filmu se chlapec nejmenuje Alan, ale Adam. A je to jeden z nejkrásnějších starších filmů, na který se vždy - když ho dávají - podívám. Prožívám všechny ty bolesti, zklamání i výhry malého Adama, kterého ztvárnil nádherně Vladimír Dlouhý, který už bohužel není mezi námi a kterého jsem měla ráda. Vždycky, když hrál v nějakém filmu, bylo to hezké.
Tento film mám i ve svém PC, ale na tom malém monitoru to tak není působivé, jako v televizi.
A teď už nečtěte, napíši konec filmu, který se mi hrozně líbí.
+ SPOILER +SPOILER Nečtěte.
Maminka a tatínek stojí před svým domem.
"Maminko, co to bylo za rajťáka, co se prohnal kolem našeho domu?"
"To byl přece náš chlapec, tatínku.."
Nádhera. Film končí a já ještě chvíli pláču.
Kniha plná nejen krásné buše, zvířat a vzpomínek malého kluka, ale také silného odhodlání žít svůj život s hendikepem.
Knihu jsem si vybrala jako do povinné četby a čtenářského deníku.Jako"šesťanda"nevím jak knihu posoudit.Bylo mi Alana líto,když tak brzy onemocněl...,ale zase jsem ocenila,že svou nemoc bral přirozeně a pokoušel se i s berlema,žít jako jiné děti....:o)
Malý Alan Marshall má tu smůlu, že jednou při hře venku vdechne bacil obrny (tak počátek onemocnění popsal jeho tatínek) a tím se mu změní celý život...
Je zajímavé, že když je kniha pojatá jako povinná školní literatura, tak se člověk musí nutit, aby se "dokopal" k tomu, že jí vůbec otevře a začne číst. Já jsem jí tedy otevřela až po x letech po ukončení povinné školní docházky jako Výzvu 2021 - Kniha, jejíž název se skládá z 21 písmen a byla jsem opravdu velmi mile překvapená. Jak autor píše na přebalu knihy, něco si tak trochu poupravil, ale myslím, že podstata jeho dětství a lidí okolo něho zůstala stejná. To odhodlání, sebezapření, to jak úžasné měl Alan rodiče a některé přátele - to bylo opravdu pohlazení na duši....
Kdo by neznal tuto knížku, v dětství jsme ji nejspíš četli na ZŠ všichni. A já si jí teď připomněla a jsem za to nesmírně ráda. Tahle autobiografie o dětství stráveném na australském venkově je totiž kniha nejen o Alanovi, ale hlavně o tom, že i když Vám život nastavil do cesty obrovskou překážku v podobě obrny, můžete ho prožít naplno. Jiní rodiče by se nejspíše z takového onemocnění svého syna zhroutili, ale Alanovi rodiče už v té době neviděli ve svém synovi mrzáka (i když se to slovo používalo běžně), ale silného chlapce, který si stejně ve svém životě bude dělat co chce. Důkaz toho, že nemoc není překážka v plnění svých snů.
Velmi milé vyprávění spisovatele, kterého máme rádi a který nám ukázal, jak tam venku vypadá svět. Ostatně vyprávění o ptakopyscích a klokanech se k nám jen tak nedostalo :)
Kniha o odhodlání a odvaze.
Kniha Už zase skáču přes kaluže se ke mně dostala prostřednictvím školy. Ačkoliv jsem knihomolka, nemám moc radost z toho, když něco přečíst "musím." Možná proto jsem se zprvu moc netvářila na to, že se mám do příběhu pustit.
K mému nemalému překvapení jsem však zjistila, že je dílo velmi čtivé a poutavé. Řádky se čtou s neuvěřitelnou lehkostí, autor mistrně přenáší na čtenáře svůj životní optimismus a dohromady to všechno vytváří velice příjemný dojem.
Po stylistické i obsahové stránce mi knížka sedla, chvílemi mi připadalo, že na příběh nahlížím Alanovýma očima. To vypovídá o tom, že autor skutečně vládne perem.
Největším zážitkem je pro mě neutichající odvaha chlapce, který se nenechal stáhnout dolů zákeřnou nemocí, a i přes skeptické pohledy ostatních dokázal téměř nemožné. Jeho víra, síla a houževnatost jej dokázala povznést nad nepřízeň osudu a pomohla mu popasovat se se svými problémy jako hrdina. Mnozí by si z něj měli vzít příklad, neboť jeho příběh jasně poukazuje na všem známá slova - "když se chce, tak to jde."
Po dočtení knihy mi zůstal na rtech upřímný úsměv a v hlavě myšlenka na osobnost, která mě oslovila svou odvahou. Jsem moc ráda, že jsem se k příběhu dostala a že jsem se mohla dozvědět něco víc o člověku, jako byl Alan Marshall.
Kniha mě celkem nudila. Nicméně obdivují Alanovu odvahu a houževnatost se vším se vypořádat a dělat všechno jako ostatní. Autor měl nejspíš pravdu - děti si ani neuvědomují, že jsou jiné, tyto pocity v nich vzbuzují dospělí.
Nádherně napsaná kniha,která popisuje život Alana,který Bojuje se svou dětskou obrnou a dokazuje nejen sobě ale i svému okolí i čtenářovy,že jde udělat velké věci.Alan je bojovník a může být příkladem VŠEM!!!Fil se také pvedl a velice citlivě provedený.Doporučuji
Úžasná a nadčasová kniha která osloví jak dětského tak i dospělého čtenáře.Film je rovněž skvělý a povedený.
Perfektní autobiografická knížka! Příběh chlapce Alana, který i přes vážnou nemoc prožil krásné dětství a svým odhodláním a často i s velkou dávkou odvahy dokázal věci, které od něho nikdo nečekal. Jak říkával můj děda: "Když se chce, všechno jde."
Silná kniha o malém bojovníkovi, ani se nechce věřit jak už je to stará kniha, ale přesto pořád důležitá. Přemoci nepřízeň osudu, užívat si života a nenechat se semlít předsudky druhých. Určitě mrkněte i na film.
Milý návrat do dětství, kdy jsem knížku hltala a četla ji několikrát. Alanovo dětství bylo i přes nemoc úžasné, takové, jaké má správný kluk mít.
Zajímavá čtenářská zkušenost. Zpočátku jsem s příběhem bojovala a nemohla do něj proniknout. Nakonec se to ale povedlo a já pochopila, jaké poselství má čtenáři pravděpodobně předat.
V některých případech totiž lidé vnímají sami sebe zcela odlišně, než jak je vnímá jejich okolí. Autor, kterého v dětství postihla dětská obrna rovněž věřil, že díky odhodlání a pevné vůli můžeme v životě dokázat všechno, co si usmyslíme.
Kniha Alana Marshalla je v mnohém velmi inspirativní. Doporučuji vyzkoušet a utvořit si vlastní názor.
Celkově se to dobře četlo a velmi jsem vnímala sílu toho malého kluka, který překonal předsudky okolí a dokázal spoustu věcí, které neuměli ani zdraví kluci. Je to hodně inspirativní až místy dojemné. Obdivovala jsem postoj rodičů, kteří ho podporovali, i když se o něj báli, ale před Alanem to nedali najevo. Alan má v sobě tolik odvahy, houževnatosti a vytrvalosti, že si to nedovedu ani představit.
V tomhle případě jsem dříve znala a měla ráda film. Je výborně převedený do českého prostředí, a i když se nedrží přesně předlohy, vystihuje to hlavní - lásku k životu a schopnost překlenout těžkosti.
Původní příběh jsem četla s velkým, plynule stoupajícím nadšením. Ze začátku mě prostě jen těšilo se s Alanem znovu shledat. Dál mě zaujaly podrobnosti ze života na australském venkově, Alanovo věcné a přímočaré líčení niterných pocitů, přátelské a přirozeně taktní chování jeho kamaráda, samozřejmost, s jakou se jeden k druhému chovali, Alanova schopnost využít podle konkrétních potřeb toho, co mu "zůstalo" a co se časem ještě posílilo... prostě toho bylo moc, co se mi na knížce zalíbilo a líbí ještě i po těch mnoha letech pořád.
Štítky knihy
koně zfilmováno nemoci australská literatura autobiografické prvky dětský hrdina rozhlasové zpracování tělesné postižení dětská obrna, poliomyelitida
Autorovy další knížky
| 1976 |  Už zase skáču přes kaluže |
| 1980 |  Ve vlastním srdci |
| 1966 |  Lidé pradávných časů |
| 1964 | Môj život patrí tebe |
Kniha Už zase skáču přes kaluže je v
| Právě čtených | 4x |
| Přečtených | 502x |
| Čtenářské výzvě | 87x |
| Doporučených | 38x |
| Knihotéce | 149x |
| Chystám se číst | 125x |
| Chci si koupit | 21x |
| dalších seznamech | 5x |
Moc pěkná kniha o vůli člověka vedoucí k uzdravení po obrně. Na základce jsme tenkrát měli učitele češtiny Šímu, který obrnou prošel a dokázal se uzdravit sám svojí pevnou vůlí. Vyprávěl nám, jak si píše s autorem knihy, vyměňují si i zkušenosti. Samozřejmě kulhal, ale chodil a to bylo pro něj důležité. Dokonce si vzpomínám, že jsem s ním hrál i několikrát pingpong a pokud si vzpomínám, šlo mu to výborně. Dnes už asi nežije, ale důležité pro něj bylo to, že svůj život prožil kvalitně a hlavně se nedal a bojoval. A všichni ve třídě jsme ho měli rádi.