Úvahy nad zájmeny
Kristina Láníková
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/448660/bmid_chysta-se-uvahy-nad-zajmeny-blY-448660.jpg
5
11
2
Milostné básně Kristiny Láníkové (1988) se utvářejí jako shluky slov, těl a vztahů ve volném prostoru. Jejich forma je výsledkem mnohonásobného přeskupování. Identity zde vyvstávají jako dočasné pozice v hejnu a v transparentním prostředí snadno podléhají redukci. Od subjektů se přitom oddělují – podobně jako vnější skelety podmořských živočichů nebo bílé slupky po odpařené slané vodě – osobní zájmena. Za takové situace se milovaná těla podobají slovům v básni. I proto, že se nakonec dají nahradit jinými těly a jinými slovy.... celý text
Přidat komentář
Když nad tím uvažuju, tak je to velmi zdařilé.
Hutné a krátké - velmi dobrá kombinace pro stravitelnost. Láníková dokáže všední motivy (spánek, únava) podat velmi pozoruhodně a zároveň je čtenář může vnímat osobně.
Vedlejší jak věta, nicméně - myslel jsem si, že vzhlednější grafiku knih Fra mít nemůže a ono-
postupovala jsem jako údržbář
střádala jsem střídmé vzorky nálad
v prázdném extrému
(s. 25)
ještě pořád bych z lásky vykrajovala vločky
které se vejdou do mé samoty
ta je vytrvalá a myje se jako nádobí
mé ambice jsou stejné jako má alibi
(s. 15)
Úvahy nad zájmenyKniha Úvahy nad zájmeny je v
| Přečtených | 15x |
| Čtenářské výzvě | 1x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 5x |
| Chystám se číst | 10x |
| Chci si koupit | 3x |
| dalších seznamech | 1x |
Kristina Láníková prostřednictvím velmi úsporných básní (nejdelší mají šest veršů) ohledává témata lásky („ještě pořád bych z lásky vykrajovala vločky“), touhy po klidu a tichu („chtěla jsem mít ticho“), samoty, ale i méně uchopitelná jakými jsou slova, pojmenování, význam zájmen („odkládám jména / hledám mezery / stavím si svou ohradu“; „odkládala jsem zájmena na malou plošinu / a svázala je řetízkem“). Častým motivem je spánek, bílá barva, prostor. Básně jsou poměrně neuchopitelné, člověk je musí přečíst opakovaně, aby slova doputovala na správné místo a zarezonovala. Celá sbírka působí velmi propracovaně ve smyslu řazení jednotlivých veršů – skoro jako by autorka (nebo spíše lyrický subjekt) putoval(a) od začátku ke konci (srovnej str. 9 „chtěla jsem mít ticho / ze začátku z obavy opustit vážnost“ a str. 68 „předchozí stránky vedou až na konec“). Svou roli hrají i výjevy z běžného života působící, jako by autorka (lyrický subjekt?) zůstával(a) často doma, snad ze strachu, snad právě z potřeby být sám(a), což částečně naznačuje i úvodní fotografie prázdného pokoje na obálce knihy. Byť nejsem velkým čtenářem poezie a neumím mezi řádky hledat skryté významy a jsem si proto jistá, že mi podstatná část brilantnosti této sbírky uniká, musím říct, že se mě řada Kristininých veršů dotkla, pár jich proto ještě vypíšu: „na jaro jsem měla spoustu plánů, jenže léto / ho přeskočilo / teď nevím, co si počít“; „při úklidu se řídím zásadou ztrát“; „při pohledu vpřed se cítím vzadu“; „tehdy jsem ještě byla zvyklá čekat a hrozilo / že se zkazím“; „zpoždění vzniká rychle“ a další.