Utrpení knížete Sternenhocha
Ladislav Klíma
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/304146/mid_utrpeni-knizete-sternenhocha-ON8-304146.png
4
823
116
Fantastický příběh s hororovými prvky z pera originálního českého filozofa a spisovatele, inspirujícího se především filozofií A. Schopenhauera a F. Nietzscheho.
Přidat komentář
Knihu mi doporučila moje učitelka literatury, že by se mi to mohlo líbit. Inu, nemýlila se a já se do knihy zamilovala.
Překrásné, nechutné, šílené a přesto úchvatné. Je tam krásné spojení Schopenhauera a Nitzscheho a jelikož jsem byla pilnou studentkou filosfie, tak mi kniha dala o dost víc, než běžnému čtenáři a díky tomu patří i k mým velice oblíbeným kouskům, které mám v knihovně.
Utrpení knížete Sternenhocha aneb Utrpení nepřipraveného čtenáře... utrpení mé, neznalostí Nietzscheho a Schopenhauera způsobené, k nepochopení téměř všeho vedoucí... To máte tak, když člověk nečte zdejší komentáře a anotace, aby se vyhnul případným spoilerům a vybere si knihu podle názvu, který kdysi dávno někde slyšel, že občas dostane něco jiného, než čekal. A protože filozofii příliš neholduji a v jejích problémech se neorientuji, chytala jsem se každého náznaku dějové linie jako tonoucí stébla. A takovou Helgu jsem si celou dobu absolutně nedokázala představit, a to se považuji za člověka s bujnou fantazií. Halucinogenní fantasmagorická cesta do hlubin choré knížecí mysli má ode mne neutrál a další knihy pana Klímy zatím vyhledávat nebudu, protože je evidentně nedokážu pobrat.
Hrůzou zkamenělý dodal jsem si přece odvahu a prchal o překot pryč, křiče o pomoc.
... vzav si na klín svou botku, dlouho jsem ji hladil, mluvě k ní: "Čičiči, ty jsi můj malý černý kocourek, viď?"...
Svým univerzálním dědicem činím tímto, jsa při plném rozumu a svědomí, mého černého kocourka od včíra.
Signováno
Moje jasnost kníže Hellmuth Sternenhoch,
tč. králík a blázen.
úvaha o dobru, zlu a svobodě zabalena do absurdní brutální grotesky, vzhledem k době vzniku velmi překvapivé
Velice zvláštní kniha spojující Nietzscheho, Schopenhauera a groteskní romaneto. Manželka, Daemona, vidící v knížeti, manželi, největší hnus, sama opovrhující lidmi a světem mimo své já, hledající jen silnou vůli a poražení morálnosti. Kníže, starý a vzhledem odpudivý, ale arogantní a nabubřelý, nechápající nic, se po hrůzném činu propadá do šílenství způsobeného svou slabostí a slabým svědomím, nakonec povstane v něco víc, a to díky překonání slabosti, svědomí i šílenství.
Tento Klímův román je třeba číst skrze jeho filosofii nadčlověka - osoba, nad kterou není žádný Bůh, osoba, která je Bohem sama pro sebe. Tento filosofický pohled spojuje nihilismus s pesimistickou filosifií Schopenahauera a Nitzeho. Nový "nadčlověk" může vraždit, mučít, trýznit jako postavy z románu. K tomu se přidá špetka expresionismu - šílenství, strach, bolest. Zalije se to Klímovým stavem po dlouholetém pití rumu i neředěného lihu. Vznikne šílený příběh s filosofickým podtextem.
"Všedění není nic jiného než vraždění, vraždění totéž, co rodění. Zabít člověka je totéž a méně, než zabít myšlenku. Zabiju-li myšlenku, mohlo se to stát jen tím, že jsem jinou, silnější, t. j. vyšší dosadila na její místo"
Kam se hrabe Řezník. Když Sternenhoch nacpal choti ponožku od hoven do pusy, napadlo mě, jestli se moji učitelé literatury přece jenom nakonec nepomátli, hned jsem si ale začal pohrávat s myšlenkou dát to přečíst svým potencionálním studentům, když je to přece jenom považováno za klasiku. Ale co bylo té doby snad šokující, dneska už není až tak překvapivé a, uf, zbytek mě prostě nudil. Nejsilnější (a upřímně nejspíš nejohavnější) postava textu totiž chcípne asi tak v první čtvrtině a s ní šance na hlubší rozbor témat jako je morálka, etika a lidství, a zajímavý vztah mezi ní a naprosto jiným způsobem, avšak stejnou měrou odpudivým knížetem se promění v řadu filosofických přemítání vyvěrajících z čistého šílenství. Koncepce nalezených zápisků nepůsobí vůbec realisticky a tak horko těžko hledám kvality, které bych vyzdvihnul. Snad krom záblesků černého humoru.
Hodně zvláštní kniha, která je v našich končinách unikátní. Klíma zpočátku docela láká na zvrhlý, ale zajímavý příběh německého velmože, který si vezme nevzhlednou a od pohledu nepříjemnou ženu. Když se ale čtenář dostane do deníkových zápisků, začíná být kniha hodně bizarní a lze jen těžko odhadovat, kde je skutečnost, kde hrdinovy představy a zda to vlastně není jen jeden velký přelud chovance ústavu pro choromyslné. Je asi pozitivum, že Klíma si nebere servítky a docela otevřeně popisuje sodomii, masochismus, sexuální styk a v závěru i nekrofilii. Některé výjevy jsou hodně nekompromisní a brutální, navíc se tu nešetří ani vulgarismy. Je škoda, že je to celé psané tak komplikovaně a v závěru už je to ubíjející svou monotónností, samotný závěr toho ale dost zachraňuje. Zřejmě bude platit, že čím víc znáte filozofii Schopenhauera a Nietzscheho, tím víc se Vám bude líbít Klímovo dílo. I tak je to ale velmi dobrá ukázka české dekadence. 65%
K tomuto autorovi jsem se dostala diky povinné četbě na VŠ. Jak zde již bylo řečeno, tuhle knihu a celkové Klimovu tvorbu budete bud nenávidět nebo obdivovat. Kdybych to četla v době, kdy to bylo napsáno tak to nejspíš nedoctu, ale v dnešní době kdy uz jsme trosku otrkli to spíše obdivuji, nicméně abych to přečetla musela jsem na to mit náladu a trochu i žaludek. Pro slabší povahy nedoporučuji.
Jak se o něm rika: Klima je radikálnější nez Nietzsche, myslim ze tohle je jedno z děl které to potvrzuje. Ale pro me jeho nej drsnější dílo je Bila svině. Jinak asi to neni kniha ke které bych se vrátila, nicméně doporučuji si jej přečíst, alespoň pro utvořena názoru pro bohužel málo známého autora.
Na mě až příliš brutální, až příliš nechutné a temné. Netvrdím, že by kniha nebyla zajímavá, to ne, je plná originálních a zajímavých myšlenek, které stály za to je objevit, ale příběh jako takový byl pro mě dosti náročný. Jednak jsem se musela oprostit od všech těch hrůzných výjevů, kterými je kniha doslova nabušená, a jednak se distancovat od celkového ladění příběhu, abych se z toho dočista nezbláznila. Hlavní hrdina mi byl odporný. Příběh jako takový byl zajímavý, ale mně dělalo problém knihu vůbec dočíst.
Čtenář už viděl, že jsem blázen – s. 93 (4. května)
..........................................................................................
Tak aspoň že autor nepodceňuje čtenáře, no...
..........................................................................................
27. října.
Stalo se něco hrůzného, nemyslitelného, nemožného. Ještě teď se mně ježí vlasy. Uzřel jsem - Ji!-
..........................................................................................
20.3.2016
Dočetl jsem. Víc než rok jsem se psychicky chystal na předěl mezi cca 22. a 23. stránkou a pak jsem během jednoho týdne přestal přemejšlet a s Hnusem a Odporem jsem četl.
Neshledal jsem v textu nic, co by mě zaujalo tak, abych ho doporučoval.
Ve třech částech autor prostřednictvím nějakého knížecího vypravěče podává nejasnou zprávu o Sternenhochově představě. Bohužel druhá – deníková – část se táhne skoro 100 stran. Naštěstí nepopisuje všech 365 dnů.
Forma zdá se mi poněkud nechutná…
..........................................................................................
„Okamžitě ať jsem rozvázána, pse prašivý!" zařvala, myslíc, že jako dříve i teď velitelský a sprostý tón mne překoná. „Poroučím to! Ne-li, mám prostředky, o nichž nemáš tušení, abych si sama pomohla, - a pak běda ti, běda, otrapo! Jsem ve spolku se samým satanem, - a lidé mne hned pohřeší a najdou! Zvláště můj muž, těš se na něj! Okamžitě, otroku drzý, nejposlednější z lidí, hnuse hnusů!"
Ale zmýlila se tentokrát šeredně, a to rozhodlo její osud, jak se uvidí. Odcházeje, byl jsem v hloubi duše temně rozhodnutý, že odlože věc na později, propustím ji patrně některý z příštích dnů. Ale teď zavířil ve mně opět pohaslý vztek, strašnější než kdy dříve, a změnil mne v lítou šelmu, zakalil mé smysly. Jen matně vzpomínám na to, co následovalo. Obnaživ jí spodní polovici těla, strašně jsem ji zmrskal. Trpěla zprvu bez hlesu a bez hnutí, pak se začala kutálet po zemi, konečně řvát. Ale při tom nadávala stále, a já tím déle pokračoval, až omdlela, celá krví oděná. A pak -- vykálel jsem se jí na tvář a omazav o to svou ponožku, vecpal jsem ji do jejích úst. Také jsem ji trochu poplival, vysmrkal se jí na tvář a skopav nehybné tělo, vyšel jsem a zamkl za sebou dveře.- (9. prosince)
..........................................................................................
Jména psů – Slon a Lev? Nedám dopustit na Sultána s Tyrlem!
Autor se snažil asi filosofovat...
..........................................................................................
Zdá se mně, že její ustavičná přítomnost v mé fantazii musí ji učinit stále přítomnou i v mých očích… Že hrůza před ní musí nakonec porodit ji skutečnou! Neboť vše „skutečné" je, myslím, jen dítětem fantazie, snu… Ale co při této myšlence ve mně víří, nedovedu říci, a sotva by to dovedl aspoň naznačit i nejgeniálnější filosof. – (20. prosince)
..........................................................................................
Pro vystřízlivění osvědčený recept z 20. prosince od dr. Habebalda Wechselbalga:
„Vím už, já vím všec. Poschejte. Halcinace. Snadná věc. Nejezte žádné mso, žádné koření, jen boby, zelninu a mlék. Nekuřte a nepijte nic než vodovou sodu, mnou vyniezenou a fabrikvanou, ta účinkoje neomylně. Buďte pořád v přodě, studené kouple - a mmoto buďte stále vsel, sta-tečn a klidný, dušev nepracujte, denně aspoň tři hodiny těžké fzické práč - a užvat tento prášek, denně ne víc než půl kávové lžic, psouchejte, ne víc, jinač - katstrofa. A dostnu za pradu 50, za prášek 30 mrek."
Kniha ve mně vyvolala odpor k Sternenhochovi. Ze začátku působil sympaticky, ale pak jsem si jen říkala, co je to vůbec za ubožáka..? Vážně jsem cítila nenávist vůči hlavní postavě a vlastně nenávidím tu knihu celou a právě proto dávám 4 hvězdy. Asi to tak má být.
Druhé nebo třetí největší psycho, které jsem kdy četl. Tohle musíte zapíjet absinthem, nebo si ke čtení koupit alespoň basu piv.
Proč druhé nebo třetí? Holt, doba jde kupředu a soulož s mrtvolou, o jejíž trčící žebro si rozříznete břicho, je ve srovnání se současnou knižní produkcí už jen slabý odvar vyvanutého maté.
Asi som tomu nepochopil. Nedokážem to doceniť, podobne ako diela pána De Sadeho. Ale na rozdiel od neho, z tohto mi občas behal mráz po chrbte.
Co se týče Nietzscheho, má znalost je spíš povrchová, ale to mi nebránilo si knihu užít a neodtrhnout se od ní. Naprostá pecka! Ani jsem to nečekala. Až se hlouběji seznámím s Nietzschem, musím si toto dílo přečíst prostě znova! :)
"To jsem! Sviňka, čubka, žížala - ženská! Hnojiště, z něhož rostou hnusné děti. Fuj na nás! Jsme nuly; teprve když se před nás postaví muž, stane se tak trochu z nuly něco. Úponkovité rostliny; bez vás nemáme naprosto smysl. Jsme 1/10; muž 9/10. Bylo by jen logické, kdyby každý muž každou ženu beze všeho rozšlápl. I nejnižší, nejslaboštější muž je vyšší než nejvyšší žena."
Začátek je nesmírně slibný, ale jak kniha ubíhá, stává se méně a méně překvapivou a stále více spíše nudící. Solipsista Klíma udržuje snahu čtenáře soustavně šokovat (ale význačnějších myšlenek je pořídku) - a to není možné... po šoku přichází útlum, mírná nebo větší frustrace a nuda. Opakování stejného podnětu neznásobuje (alespoň v tomto případě) účinek. Některé hlášky ale stojí fakt za to.
S překvapením, těžké téma se mi docela lehce četlo. Kniha mě pozitivně naladila na další Klímovo dílo! :)
Štítky knihy
zfilmováno šílenství experimentální literatura fiktivní deníky
Autorovy další knížky
| 2010 |  Utrpení knížete Sternenhocha |
| 1991 | Slavná Nemesis |
| 1990 | Svět jako vědomí a nic |
| 1989 | Vteřiny věčnosti |
| 1991 | Lidská tragikomedie |
Zajímavá kniha, místy nechutná, vulgární, ale to se mi přesně líbí. Čím dále se v knize dostáváte, tím více se stírá rozdíl mezi realitou a snem, což je od autora vyznávajícího subjektivismus očekávané.