Utopie v Leninově zahradě: Československá komuna Interhelpo

10.04.2024

Kniha, při jejímž čtení mě znovu a znovu ohromovala děsivá síla komunistické myšlenky, která v daném čase přiměla obrovské množství lidí vsadit vše na jednu kartu. Myšlenky, která do Sovětského svazu přivedla velké množství kapitálu a rukou ochotných pracovat na hranici sebeobětování. Skvěle zpracovaná reportáž, která i přes odstup jednoho století skvěle zprostředkovává fascinující příběh zrodu a zániku jednoho komunistického mikrosvěta.

16.02.2023

„V Amerike môžete mať všetko, len žiadnu slobodu. Jediná slobodná krajina na svete je Sovietsky zväz.“ – Štefan Dubček

Když sledujete, jak se tři stovky Čechů, Slováků a dalších našich československých spoluobčanů vydávají na několikatýdenní cestu vlakem na kyrgyzsko-čínské hranice, aby tam pomáhali budovat Sovětský svaz, čujete, že tohle nemůže dopadnout dobře. Jak napovídá podtitul knihy „Československá komuna Interhelpo“, řeč je o družstvu, kterým od 20. do 40. let minulého století prošlo více než tisíc našich krajanů a které proslavil jeden z jeho dětských obyvatel, Alexander Dubček.

Mladý slovenský novinář Lukáš Onderčanin, AKA Onďo, který mimochodem pod hlavičkou deníku SME vede sympatický cestovatelský podcast Všesvet, na svém debutu odvedl moře mravenčí práce. Shromáždil soukromé dopisy, zpovídal pamětníky, a dokonce vycestoval do Biškeku, aby popsal motivace, rozčarování, úspěchy i selhání těch lidí, kteří opustili svůj domov, vydali se s malými dětmi do vzdálené země s nehostinným podnebím a nesrozumitelným jazykem a věřili, že je to dobrý nápad. Ukazuje to, jak svízelná byla sociální situace 20. let u nás a jak důležitou roli hrálo před sto lety politické přesvědčení, agitace, víra, že v SSSR zažijí, co doma postrádali – úctu k dělníkům a dostatek práce, a hlavně jakou moc mají lidské sny. Ještě cennější pasáže než odbočky do historie samotného Československa, jsou ale vzpomínky na stalinismus, který si naše krajany našel i v podhůří Ťan-šanu se vším, co k němu patřilo, včetně udávání, kolektivizace, stalinských čistek a gulagů až po úplný rozklad.

Utopii v Leninově zahradě krásně graficky zpracovalo výjimečné žilinské nakladatelství Absynt, které se jako jediné v česko-slovenském prostoru specializuje na vydávání literárních reportáží a snaží se ten ve světě právem oblíbený žánr dostat i mezi nás. A to i díky tomu, že nakladatelé zakladatelé Juraj Koudela a Filip Ostrowski mají blízko k naprosto legendární polské tradici literární reportáže, když první se narodil polské matce a druhý v Krakově, kde dodnes žije se svojí slovenskou manželkou.

Kniha získala v nejprestižnější slovenské literární soutěži Anasoft Litera 2022 cenu čtenářů a čtenářek. Není to za mě top světová literatura, ale mezi top slovenskými toho roku asi jo.

„Od februára 1930 do decembra 1931 úrady deportovali viac ako 1,8 milióna rozkulačených roľníkov. V tomto období čoraz častejšie pískali aj kolesá vlaku na stanici vo Frunze, len kúsok od textilnej továrne a domov interhelpovcov. Obrazy diania na stanici sa navždy zaryli aj do pamäte desaťročného Alexandra Dubčeka. Keď sa otvorili dvere vlaku, vypadávali z nich mŕtve telá. „Aj tí, čo ešte žili, vrátane detí, vyzerali ako mŕtvoly. Boli takí vyhladovaní, že jedli krmivo pre prasce a hydinu, ktoré sa hmýrilo červíkmi,“ spomínal Dubček vo svojich memoároch. Ako dieťa nerozumel tomu, čo sa deje – on chodil do školy, dospelí usilovne pracovali a Interhelpo si žilo svojím vlastným životom. A pár metrov od toho všetkého videl neskutočné hrôzy. „Nikdy nezabudnem na mŕtveho muža s nafúknutým bruchom. Spýtal som sa matky, na čo ten muž zomrel, a ona povedala: ,Od hladu.‘“

Hladomor spôsobený násilnou kolektivizáciou spolu s extrémnym suchom si napokon v Sovietskom zväze a najmä na Ukrajine vyžiadal zrejme viac ako päť miliónov obetí.“