Útěk do Budína
Vladislav Vančura
Naivní vysokoškolačka Jana a její kolega z práv Tomáš Barányi se do sebe zamilují. Jde o lásku bez rozumové kontroly – Jana miluje Tomáše a nic jiného ji nezajímá. Milenci ujedou z Prahy do Budapešti /Budína/, vezmou se a žijí na statku Tomášova otce na Slovensku. Tomáš se však Jany brzy nabaží, jeho otec zchudne. Jana odjíždí do Prahy dostudovat. Tomáš jede za ní, ale manželství ztroskotá. Tomáš odjede do Budína a tam se zastřelí. Román odsuzuje život měšťanstva a také pasivitu slovenského zemanstva. 6. vydání... celý text
Přidat komentář
překotné, skokové vyprávění vcelku banálního příběhu zklamané lásky v různých podobách, u kterého mne čtenářsky udržela jen ta "vančurovština", i když to autor umí mnohem lépe
(SPOILER) O mnoha podobách lásky, v tomto příběhu skoro vždy lásky nešťastné. Kdyby některé věci nebyly až moc rychle utnuté a některé postavy tak slabě naznačené, šla bych s hodnocením určitě výš, tohle bylo takové rychlíkové vyprávění. Vančurova vzletná košatá čeština může někoho ohromovat, někoho naopak otravovat. Povětšinou se řadím k první skupině, tentokrát jsem na to ale asi nebyla patřičně naladěná. Dramatický závěr jsem si skoro přála, ostatně hned od začátku jsem si říkala, že láska starého Barányho stojí milionkrát za víc než láska jeho syna. Štěpán mě jednoznačně dostal, jeho syn iritoval.
Vančura je můj milovaný autor. Některé jeho knihy čtu po několikáté. Patří mezi ty, pro které platí: "Padne jen slovíčko, anebo dívčí jméno, a zuřivec se pustí po stopě. Tak jako klíček otvírá skříň, tak určité slovo otevře hubu těm dobrým chlapíkům. Nechť mluví! Nechť se milenci líbají, neboť země je mladá a naše nozdry vdechují jarní vítr." (str. 8 a 9)
A Vančura mluví, líbezně mluví. V Útěku do Budína se pustil po stopě lásce, po stopě různých jejích podob: Všechny se točí kolem Jany - láska vášnivá a zrazující Tomášova, láska skrývaná a majetnická její matky, láska vychytralá Brehmova i tichá a zralá láska Štěpánova.
Ke svému prvnímu setkání s Vančurou jsem si vybrala prý to "nejlehčí", co napsal. No a skutečně se ukázalo, že lyrika a poetika nejsou mými šálky čaje... Na Marketu budu muset ještě asi dozrát. Pro tentokrát "Neurazilo-nenadchlo", ale k páně Vančurovu umění chovám určitě úctu.
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Smrt zmrazuje horoucnost světa a dává utišení všem hněvcům a hořkostem. Velikost činí drobnou, nepatrní zrnko pak zvětší, že převyšuje hory. Smrt všechno promění, na pošklebek bláznův vtiskne pečeť vážnosti a mudrcům narazí šaškovskou čepici. Ta smrt se již pootáčela.
Praví se, že líbeznost vyplývající z duševní pohody, v okamžicích, kdy jste došli úspěchu, vtiskne vám nádhernější tvářnost než hoře a strázeň. Jak se mýlí všichni tvůrcové pravidel!
Tak rozpačitá jsem už dlouho z žádné knihy nebyla. První polovina vcelku čtivá, i když je to klasická love story, takže žádný hluboký zážitek to nevyvolává, druhá polovina mi přišla utahaná a vcelku o ničem. Nejlepší na tom všem byla asi autorova skvělá čeština.
V komentáři malý, ale zásadní SPOILER.
Pro tu krásnou češťynu, pro tu bych i vraždil.
Vančura uměl udělat z češtiny jazyk vskutku nádherný. Škoda, že k ní nedokázal stvořit, alespoň v této knize, i nosný a zapamatovatelný příběh. Takhle jen velmi pěkně plácal vcelku o ničem. Obyčejný příběh obyčejného života, který končí smrtí jedné z hlavních postav. Smrt to je ovšem uměle a nepropracovaně nastavená. Vančuru samotného sepisování příběhu přestalo nejspíš ke konci bavit.
Za tuto knihu by potřeboval Vančura nasekat na zadek. Jistě, zlatými pruty za krásně použitý český jazyk, ale bolestně za odfláknutý příběh a psychologii postav.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2015 |  Rozmarné léto |
| 1980 | Markéta Lazarová |
| 1989 |  Kubula a Kuba Kubikula |
| 2006 | Konec starých časů |
| 2013 | Obrazy z dějin národa českého |
,,Jako vodu a olej," tak zhola nemožné je promíchat, smíchat, spojit v knize Tomáše Barányho s Janou Myslbekovou... Příběh se téměř od počátku tváří, jako "antické drama...", avšak ani malebná čeština Vladislava Vančury, mu příliš nepomohla.
Útěk do Budína - Budapešti a pak znovu do Prahy, byl pro mě bohužel asi tím nejnešťastnějším rozhodnutím, které jsem v rámci četby od tohoto, jinak znamenitého autora udělala.