Umírání jako cesta k životu

Čas trochu vystřízlivět z Moodyho. Jenže ono to přesvědčování z knihy dost vyčnívá, takže odrazuje, i když by byl člověk nakloněn poslouchat (koncept neexistence Já a Prázdnoty je naprosto ok). Takovej vědec je prostě skřípnutej a musí dost dřít, aby si to v hlavě srovnal v souladu s grantovou politikou.
Za mě díky, posadila mě trochu na zem z moc vysokýho výletu, ale myslím, že jsem se pak vydal ještě dál.

Tuhle knihu jsem četla brzy po jejím prvním vydání a pamatuji si, jak jsem z ní byla rozladěná. Připadalo mi, že chce čtenáře za každou cenu přesvědčit o svém osobním - věděckém přesvědčení, že lidi, kteří prožili své osobní příběhy z prahu smrti a pak se je odvážili vyprávět, byli v podstatě obětmi svých vlastních mozků. Tenkrát frčel Moody, ale Anita Moorjani ještě nenapsala svou knihu Musela jsem zemřít. A tak se ptám: Kolik lidí, kteří se vrátili z druhého břehu, paní Blackmore přesvědčila o svém pojetí?

08.07.2013

Jak to ze začátku vypadalo zajímavě, tak se postupně čtením dalších stran z toho stávalo zklamání. Vlastně ta knížka není ani ryba, ani rak, více se autorka přibližuje názoru, že vize ve chvíli klinické smrti jsou jen činnost mozku, ale záměrně opomíjí různé další důkazy, jež v knize neuvádí, nebo si některé věci mírně přizpůsobuje, aby se jí hodily do krámu. Některé kapitoly jsou i trochu směšné - začnou nějakou premisou, a skončí někde zcela jinde a závěrem ze zcela jiného soudku.