Údolí Issy
Czesław Miłosz
Román Údolí Issy psal Czesław Miłosz v roce 1955, už jako autor čtyř básnických sbírek, eseje Zotročený duch a kritické analýzy komunistického převratu v Polsku Dobytí moci, v níž vysvětluje, proč se v roce 1951 rozhodl odejít do emigrace. Dětský hrdina Miłoszovy vzpomínkové knihy Tomáš vyrůstá na Litvě v rodině polského šlechtice mezi Poláky, Litevci, Židy a Rusy. Vnímavého chlapce, jehož životní názory utvářejí laskavý dědeček a svérázná babička, fascinují neobvyklé osudy lidí z nejbližšího okolí. Silným dojmem na něj působí také ještě živé lidové zvyky a pověry, stejně jako podmanivá litevská příroda, jejímž krásám dává Czesław Miłosz až symbolický ráz. Obraz rodné Litvy a jejích obyvatel, který autor čtenáři předkládá však není idylickým románem o zašlém ráji dětství, zachycuje také doutnající problémy a konflikty v soužití odlišných národností i kultur.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1993 , Mladá frontaOriginální název:
Dolina Issy , 1955
více info...
Přidat komentář
Ač Miłoszovy "návraty" provázejí většinu jeho tvorby, teprve v románu Údolí Issy naplno otevírá nejintimnější fragmenty vlastního dětství. Fantastická rovina nadpřirozených bytostí se prolíná s pobaltskými reáliemi, prvotními náznaky filozof. otázek (které v dospělosti tak mistrně zkoumal) a lyrickým líčením všudypřítomné přírody. Pod touto strukturou se navíc rýsují zásadní (nejen litevská) společenská témata v konfliktech národnostního a sociálního původu. Czesław Miłosz jako velký básník mistrně vládne každým slovem a Údolí Issy lze bez nadsázky považovat poetický román. Knihu zcela doporučuji!
Štítky knihy
polská literatura středoevropská literatura
Autorovy další knížky
| 1992 |  Zotročený duch |
| 1990 | Mapa času |
| 1993 |  Údolí Issy |
| 2008 | Svět |
| 1997 | Rodná Evropa |
Nějak mě to nezaujalo, nebavilo mě to, nelíbil se mi styl (krátké kapitoly, často krátké věty, skákání od jednoho člověka k druhému a k jedné události k jiné (těžko se v tom pak vyznat), pak se k nim zase vrací… někdy vypráví za někoho jiného, ne jenom Tomáše, ale je jasný, že on je tu jakoby ta hlavní postava přes kterou je vše ostatní vidět).
Postavy vedou monology samy se sebou (velmi nepřehledné, někdy jsem nevěděla vůbec, co tím chce básník říci (Baltazar), někdy jsou věci jenom tak naznačené (Magdaléna) a pak najednou bum… njn).
Tomáš absolutní tele, vůbec mi nebyl sympatický, nikdo tam nebyl, ale ono to snad ani nešlo, protože je to vyprávěno tak nějak neosobně.