1948
Mike Mignola , John Arcudi
SOUČÁST HELLBOY UNIVERSA V utažské poušti se po testu jaderné bomby začnou objevovat příšery vraždící civilisty. K případu je povolán profesor Bruttenholm, vychovatel malého Hellboye, a spolu s ním agent Anders, bojující s upířím prokletím. Veškeré stopy nasvědčují, že klíčem k pochopení, odkud se v našem světě monstra vzala, je záhadné pouštní sklo objevené na místě atomového výbuchu. Zkratka Ú.P.V.O. znamená Úřad paranormálního výzkumu a obrany, který by vám měl být více než povědomý, pokud jste někdy zavítali do světa Hellboye. Pro fanoušky rohatého bojovníka je tahle pobočná série naprostou nutností.... celý text
Přidat komentář
„Anders
se zkrátka změnil...
V jeho nitru
se usadila bouře,
musíte ho hlídat“.
„Odkud se ti tvorové berou?“
Vždycky se bojím odnoží v sérii. V jakékoliv sérii. Děj se dostává úplně někam jinam a čtenář netuší, co mu přinese. Tento svazek přinesl na úvod jiného kreslíře. V tomto případě je to Max Fiumara. A musím přiznat, že mě uhranula celostránková kresba hned na počátku první kapitoly. Varvara je tam krásně démonická. A po dočtení příběhu jsem musel uznat, že se mi jeho kresba líbí i celkově. Naštěstí měl na starosti barvu náš známej Dave Steward, tak že po vizuální stránce je tohle velmi povedené.
Citát: Bylo mnohem snazší Hellboyi, tě hlídat, když před tebe stačilo postavit mísu lívanců a byl na hodinu pokoj. A co myslíš, že se stane, až zjistěj, že mý cíga skončili v tvý kapse?
Ano, zde se vyskytuje Hellboy. Ale ještě jako malej červenej nezbeda. Píše se totiž rok 1948. Od lívanců se dostal až ke kouření. Ale jsou mu teprve čtyři roky. Hodně prostoru tu dostává i Varvara, a kdo ví kolik jí je vůbec let... Obsahově je to sice časovými údaji trochu rozházené, ale je to napínavé, krvavé a zajímavé. O největší vzrušení se stará Simon Anders a krásu tomu dodává „fešanda“ doktorka Anna Rieuová. Tohle jsem si prostě užíval.
Citát: Nemyslím, že ty bytosti jsou mimozemšťané. Pocházejí ze Země. Jen to není naše Země.
Solidní jednohubka z Hellboy univerza. Ústřední příběh točící se kolem pokusných jaderných výbuchů je takové obyčejné béčko, ale těch pár stránek, které se točí kolem mladičkého Hellboye, má sílu, obzvlášť ta poslední stránka.
Tento příběh je takový netradiční. Máme tu krásně zpracovanou základnu, kde probíhají jaderné testy. Celkově to působí dost profesionálně. Ale samozřejmě po testech se začnou dít věci. Proto povolají osobnost, která by mohla vědět co a jak, profesora Bruttenholma.
Toho hned zaujme jedna krásná vědkyně. S ní poté diskutuje mohlo způsobit útoky monster. Nakonec jejich rozhovoru nejsou tak pozitivní jak by jsme si řekli.
Do těchto kapitol tu máme menší vsuvky malého Hellboye, kterou jsou takové výplňové a zároveň roztomilé.
Samotný konec mě bohužel lehce zklamal, byl relativně smutný, jak píše DennisMoore. Ale celkově mě neuspokojil.
Ale pokud by jsme toto brali jako takovou protijadernou propagandu, tak v tomto případě to uspělo.
Hodnotím 85%
Už se samozřejmě stalo, že mě některý příběh z vesmíru Mika Mignoly dojal, ale aby byl tak moc smutný, to tu ještě nebylo. Ze závěru 1948 mi bylo opravdu úzko, a to jak z vyvrcholení hlavního příběhu, tak z epilogu s nářadím, a asi to těžko popíšu někomu, kdo knihu nečetl. Je to všechno názorný příklad umu, jakým Mignola a jeho pečlivě vybíraní kumpáni tak vládnou - vezmou brakovou zápletku, tentokrát zcela v duchu varovných protijaderných, nejen béčkových bijáků z padesátých let, a udělají z ní něco víc. Něco mnohem víc. A jak jsem už napsal - i když to dobře dopadne, je to fakt smutné.
Ženské... Když s nimi souhlasíte, tak jsou kouzelné. Ale zkuste mít jiný názor. Profesor Trevor Bruttenholm si to v roce 1948 vyzkoušel na vlastní kůži. Příběh této knihy je skvělý. Vlastně je to jen krátká povídka se spoustou omáčky kolem. Ale právě ta omáčka je nejlepší. Dojde i na malého Hellboye, ale toto není jeho příběh a tak má hodně vedlejší roli mimo hlavní dění. Povedená je i kresba Maxe Fiumary. Jeho práci jsem si užíval už v Doktorovi Andromedě a i tady mi velmi sedla.
Mimochodem celá zápletka se zeleným sklem po atomovém výbuchu v poušti mi připomněla Immortal Hulka. Nepochybuji o tom, že podobnost je čistě náhodná, ale je to zajímavé.