Tohle město, tahle řeka
Martina Leierová
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/463540/bmid_tohle-mesto-tahle-reka-8LT-463540.jpg
4
152
41
Jeden čas, jeden dům, mnoho osudů Každý dům má svůj příběh, některý skrývá tajemství a jiný má vlastní osud. Tak jako žlutý činžák v nenápadné ulici Města poblíž Řeky. Jak moc jej určí obyvatelé — fotografka a ornitoložka Róza, spisovatel Hilský, podnikatel Majer, agorafobička Klára nebo paní Cartierová a… kam se vlastně ztratil domovník Vrána? Zatímco obyvatelé domu žijí zdánlivě nezávislé životy, silné vyprávění graduje k nečekanému konci. Nikdo z nich v té chvíli netuší, jak moc svým každodenním rozhodováním nejen spolehlivě zaceluje vlastní osud, ale také spřádá úděl letitého činžáku. Podobně jako nedaleká Řeka, i životy sousedů podléhají pod iluzí stálosti nenápadným, avšak o to ve svých důsledcích dramatičtějším proměnám. A zůstává jen otázka, nakolik mohou cizí příběhy, ve kterých se člověk ocitá, změnit celý jeho život…... celý text
Přidat komentář
Tohle město, tahle řeka Martiny Leierové, to je kniha, která vypráví příběh jednoho domu. A postupně, kapitolu po kapitole, také příběhy jeho obyvatel. Příběhy plné lásky, radosti, ale především bolesti a překonávání nepříjemných chvil. Čeká obyvatele domu happy end nebo zkáza?
U téhle knihy jsem si mnohokrát říkala, že vlastně vůbec nevíme, co se skrývá za dveřmi sousedů. Ve většině velkých měst se ani neznáme, sotva se pozdravíme na společné chodbě. A i tak... skutečně víme, co se děje, když ten milý usměvavý soused zavře dveře? Je skutečně šťastný nebo ne? Je opravdu tak milý? Kdoví. V této knize se rozhodně podíváme za několik zavřených dveří a zjistíme, co vše se za nimi ukrývá. A vesměs je to velice mrazivé čtení! Kniha otevírá mnohá bolavá témata, ze kterých vám budou vstávat vlasy hrůzou. Nejmrazivější na tom všem je, že příběhy jsou tak reálné, že víte, že by se s klidem mohly odehrávat za zavřenými dveřmi sousedů. Kniha se mi nečetla lehce, ale líbila se mi. Co musím vyzdvihnout, co mě nesmírně těšilo, byly personifikace, metafory a subjektivně zabarvené části vyprávění. Co mě naopak na knize mrzelo, bylo minimum naděje, kterou jsem při čtení cítila.
Knihu hodnotím 4 z 5 a jsem moc ráda, že jsem si ji přečetla.
Tuto knihu jsem četla v rámci #hromadnastafeta a vyslala ji @knihomolkalenka :)
Bavilo mě číst poznámky @knihoholka_po_materske @magda_cte a @les.slov a těším se, co na ni řeknou @ann.ctenarskyklub @zazie_v_metru a @na_knizni_vlne :)
Autorka hovoří krásným jazykem, postavy povídkově proplouvají propletencem. Nicméně se nedokážu ubránit srovnání s filmem "vlastníci" . Mrzí mě že tam kde bylo potřeba přibrzdit autorka rozebírala nitěrně a tam kde kde bylo naopak potřeba přidat bylo bráno "letem světem". Na to jak jsem se na knihu těšila , tak musím říct průměr. Půjčeno z knihovny.
Bohužel je mé hodnocení ovlivněno také mojí náladou, kdy jsem nedokázala docenit poetickou linku, která celý příběh domu provázela. Přišlo mi, že jisté pro mě nepodstatné detaily, popisy a metafory byly hodně rozebrány, naopak se pak událo několik věcí v tak rychlém sletu, že mě mrzelo, že jim nebyl poskytnut větší prostor. V ději jsem se také občas ztrácela, protože se v kapitolách přeskakovalo tam a zase zpět.
Kniha má lehce povídkový ráz, kdy se jednotlivý aktéři míjí na chodbách a potkávají před domem.
Nejprve jsem si říkala, že bych uvítala větší propletenost, ale ono se to proplétalo čím dál víc, až to vygradovalo někam, kam jsme jako čtenáři při fandění postavám doufali, že to ani nedojde!
Podobný námět jsem četla v Myší díře od Simony Votyové, kde jsme také sledovaly osudy lidí jednoho domu. V Myší díře se mi propojenost příběhů zdála povedenější. Ale Tohle město, tahle řeka je podle mě reálnější v tom, že ve skutečnosti toho o svých sousedech vlastně zase tolik nevíme. A i jednotlivé příběhy mi přišly méně klišoidní a víc reálnější. (Čímž rozhodně nechci hanit Myší díru, líbila se mi moc, jen tam vše vyzní laskavě a pozitivně a v této knize méně radostně, ale asi víc reálně?)
Najdeme tu spoustu aktuálních témat a některé scény autorka dokázala popsat tak reálně, až jsem z nich měla husí kůži. Například Lída nebo Klára byly fakt silný kafe.
A nesmím zapomenou vyzdvihnout autorčin jazyk, který se mi líbil opravdu moc!
Knížka má lehce povídkový nádech. Po první kapitole, osudu pana Vrány, jsem byla z kniha nadšená a do čtení se pustila s velkou chutí. Další kapitola ale úplně potopila mé čtenářské nadšení. Začala mi vadit absence přímé řeči a dlouhé popisy.
Na závěr knihy se to sice spravilo, dojem z příběhu už to ale úplně nezachránilo.
Co ale musím vyzdvihnout je autorčin jazyk. Její čeština je nádherná, nějak to u mě bohužel celé "necvaklo" dohromady.
Obyčejné příběhy obyčejných lidi ve kterých se každý najde. Beznaděj i naděje, příběh krásně graduje, osudy se proplétají. Místy jsem fascinovaně zírala na stránky jestli jako fakt
Knihu určitě doporučuji.
Tato kniha od české autorky Martiny Leierové pro mě byla obrovským překvapením a ráda bych Vám o ní něco napsala.
V knize na vás čeká dokonale popsaný příběh jednoho domu v nenápadné ulici Města poblíž Řeky. A zároveň také příběhy jeho obyvatel. V činžáku bydlí spisovatel Hilský, který se vám bude zdát nudný. Podnikatel Majer, který skrývá tajemství. Agorafobička Klára, paní Cartierová, fotografka a ornitoložka Róza - za mě rozhodně nejzajímavější postava.
A kam se vlastně ztratil domovník Vrána?
Budete mile překvapeni, věřte mi. Příběhy obyvatel domu se totiž nenápadně proplétají, vyprávění graduje k závěrečné události, která vám nedá spát, dokud knihu nedočtete do konce.
Rozhodně vás překvapí jazyk díla - metafory, personifikace. Je to prostě skvělý. Možná se v některých postavách najdete úplně stejně jako já v Róze a jejím životním příběhu. Byla jsem místy až dojatá.
Velice povedený příběh plný všedních každodenností. Autorka mistrně dovedla popsat jednoduché myšlenky a příběhy obyčejných lidí.
Vůbec nechápu, jak mohla tahle knih sociálními sítěmi proplout bez většího povšimnutí, protože je skvělá.
Je to zas takový ten typ knihy, kde jsou v podstatě obyčejné příběhy pár obyčejných lidí, ale zároveň se v tom občas najde každý z nás, běžné problémy, které můžou člověka časem úplně zničit.
Vlastně se jedná o příběh jednoho domu a jejich obyvatel, začíná za komunismu a pokračuje do dnešní doby a aktuálních témat.
Plíživá tíseň, skvělý jazyk a hezky propojené příběhy.
Za mě rozhodně překvapení roku.
Tak jako se klikatí řeka, tak se klikatí osudy obyvatel jednoho činžáku. Vždy, když se dívám z okna na protější dům, vidím jejich obyvatele a vidím jak žijí a co dělají. Občas je v noci možné zahlédnout i jejich byt a někdy se stanete i nehtěnými svědky jejich radostí nebo starostí. To ale neznamená, že ty lidi od naproti znáte.
Tato kniha vám dává možnost ne nahlédnout, ale rovnou prožít jejich osudy. Nakonec zjistíte, že jejich životy jsou různě provázané, i když to na první pohled tak nevypadá.
"Život je jako řeka. Nikdy nevíš, kdy se zakroutí, kdy ti do něj někdo vstoupí a kdy zase někdo jiný vystoupí. Proto ho má cenu žít naplno..."
Dobré a silné čtení. Autorka zvládá popsat dost šílené osudy lehce a čtivě, člověka to baví, i když ho třeba mrazí v zádech. Vztahy, lidi, psáno s pokorou a s ostrým pozorovacím talentem. Každý prožívá věci jinak a leckdo hodnotí souseda, aniž by věděl, co zažil nebo právě zažívá. A tahle kniha nás k sousedům zavede a odkrývá jejich soukromí a to, jak to své prožívají. I její minulá kniha z Japonska stojí za přečtení, silné vyprávění a bohatý jazyk. Nepíše teda jako české autorky, ale to beru asi jako plus. I já si její další knihu pohlídám...
Znáte všichni své sousedy? Jejich životy, osudy, radosti i trápení? Určitě ne. Zavřeme vchodové dveře a žijeme si svůj život. A to, jaký žije soused nad námi, pod námi a tak dál, je nám asi jedno. Nějak podobně je to i v knížce. Jednotlivé obyvatele domu poznáváme, když se paní Anna nemůže dozvonit na domovníka Vladimíra Vránu. Na spolehlivého člověka, který je skvělým kutilem a o dům se perfektně stará. Jenže, najednou zmizel...
A my se tak přenášíme do minulosti a začínáme číst o období, kdy Vladimír zažíval těžké časy a jelikož hledal bydlení, stal se domovníkem. Následně se do příběhu proplétají i další osudy jiných obyvatel. Například Klára, která trpí agorafobií a vyjít z bytu je pro ni nadlidský výkon. Nebo pan spisovatel Hilský, který zkouší psát povídky na různá témata. Paní Cartierová, která má psa na kterého mluví pouze francouzsky a další.
Vyprávění mi přišlo zpočátku zdlouhavé, nezáživné a hlavně jsem si nemohla zvyknout na absenci uvozovek. To mi dělalo opravdu velký problém a několikrát jsem se v textu vracela, abych pochopila o čem vůbec čtu a kdo zrovna hovoří. Každopádně po několika desítkách stránek jsem si na autorčin styl zvykla a stránky mi pod rukama mizely rychleji a rychleji. Bylo to i čtivostí, protože jak mi přišel příběh zpočátku monotónní a ne moc záživný, tak tento pocit přibližně v polovině zmizel. Bylo to možná i povídkami pana Hilského. Fiktivního spisovatele, které byly v knize velice hezky zpracované.
Navíc se autorka snažila do knihy zahrnout aktuální témata dění ve světě. Hlavně ta společenská témata. Sexuální predátorství, transgenderové téma a celkově soužití různých lidí s různými znalostmi a zvyklostmi na jednom místě. V jednom domě.
Pokud máte rádi knihy s lidskými osudy, problémy, starostmi, ale i radostmi, tak vám tuhle mohu doporučit. Jen si musíte zvyknout na chybějící uvozovky a trošičku rozvleklý začátek.
Příběh panoptika obyčejného činžáku v obyčejném městě. Některé postavy a jejich životy zaujaly jako například Lída nebo Róza s Davidem, některé mi lezly na nervy, hlavně Jitka. Kniha působí spíš jako povídky, než jako celek, i když se v celek spojí. Postrádala jsem něco pozitivního, nějaký optimismus v životě postav, ale líbily se mi metafory a jazyk autorky. Rozhodně zajímavá tvorba.
Dobré, ale pro mě trochu nevyvážené. Délkou kapitol, množstvím stran, které se věnují jednotlivým obyvatelům. A hlavně bych se úplně obešla bez tvorby spisovatele Hilského. Neseděl mi jeho sloh ("procitala do nových dnů bez tíhy dnů předchozích", "vzpomínky byly... jako sdílený soubor na Wikipedii") a vlastně i obsahově mi přišly nadbytečné, zdlouhavé a většinou nudné. Třeba příběh pana Vrány, ať už si ho Hilský vymyslel nebo ne, byl jaksi o ničem.
Závěrečné drama můj dojem z knihy vylepšilo. Z náznaků bylo jasné, kam děj směřuje, autorka ale čtenáře nechala v mírném napětí, aby nakonec uzavřela příběh domu (jednu jeho životní etapu) a naznačila další osudy některých jeho obyvatel.
Oceňuji, že postavy v jednotlivých kapitolách nebyly propojené příliš násilně, že se občas prostě jen potkaly na schodech. Až na toho Hilského se to dobře četlo. Chybělo málo a dala bych plný počet hvězd.
O autorce jsem dříve neslyšela a jsem rozhodně ráda, že jsem na ni narazila, budu vyhlížet další knihy.
Není to ovšem čtení pro každého. Věřím, že mnohým bude knížka připadat příliš pomalá, málo dramatická, postavy “obyčejné”, jako my,
právě proto Si mě osobně ale získala. Svou uvěřitelností, hloubkou, podívat se do nitra obyvatel jednoho žlutého činžáku. Zamilujeme se do spisovatele Hilského a chceme si “ochočit jeho samotu”, ač to s těmito bohémy nebývá v životě jednoduché, z Majera se nám ježí chlupy odporem na rukou, protože s těmito slizáky už jsme se setkaly několikrát, Rózu naprosto chápeme, když už si řekne “a dost!” a nad poťouchlostí babky Cartierové nám usměvně cukají koutky.
Leirová si mě také získala krásným stylem psaní, jazykem a myšlenkami
Ač nevyhledávám v příbězích nutně drama, přesto jsem čekala, že záhada domovníka, kterou se kniha otevírá, a tragédie, ke které směřuje a na niž v průběhu upozorňuje, bude mít trochu větší vyvrcholení
Rozhodně ale skvělý čtenářský zážitek a radost z objevení nové české kvalitní autorky
Tak takhle blaze jsem se dlouho u knihy necítila. Za mě nádhera. Popisy postav a jejich osudů mě v táhly do příběhu a já nemohla přestat číst a zároveň jsem nechtěla aby kniha kdy skončila. Příběh Rózy a její přirovnání lidí k ptactvu to bylo asi na celé knize nejhezčí část. Ta neuvěřitelná představivost paní spisovatelky...... prostě krásné!!!
Styl psaní, který nesedne všem. Pro mě málo doceněná kniha zasloužící si vyšší hodnocení. Nelehké příběhy, přesto byly momenty, které mě pobavily.
V knize jsou zajímavé myšlenky i krásný jazyk, nezajímavý není ani příběh samotný, jako celek to ale stoprocentně nefunguje… a nepodařilo se mi zjistit proč…
“Za mým ne-pláčem hledají něco svého, dokážou si tam dosadit jen něco ze zásobníku vlastních provinění.
Já se tu nebudu hroutit jen proto, abych dokázala, že jsem svoji mámu milovala jako nikdo jiný. Pohřební dramata jdou nejlíp lidem znecitlivělým, smutečním hereckým profíkům. My neherci jsme ubožáci, co mají problémy pohřby ustát. Mami, můj život se tvojí smrti úplně vylidnil.”
“Je nutné přeměnit energii, která vzniká z trápení, v něco zajímavějšího. V tvůrčí, nikoli destruktivní sílu.”
“Je lepší spojovat nemožné s pravděpodobným než možné s nepřesvědčivým, řekl Kláře Šimon o psaní básní.”
“Málem do mě vrazí kluk, který hypnotizuje mobil v ruce. Určitě pozná druh telefonu z dálky, žádného ptáka ale nevidí, ani kdyby se vedle něj koupal v listí, nemá na to čas, člen generace sklánějících se hlav, osvícenců tajemným modrobílým světlem, ze kterého zkouší vyčíst, co se děje metr od něj.”
Velké překvapení. Jeden činžák, pár bytů, spousta příběhů. Styl autorky je zvláštní. Musíte dávat pozor, kdy končí přímá řeč a začíná myšlenka, nebo kdo zrovna vypráví svůj postřeh. Spousta metafor i klišé. Ale pěkné!
Štítky knihy
česká literatura osudy lidí ze života sousedé české romány
Tohle město, tahle řeka
Některé úseky velice povedené, jiné zdlouhavé a nezajímavé. Tvorba spisovatele Hilského mě až na malé výjimky (zmizení pana Vrány) nudila.