Světelné básně
Libor Staněk
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/522152/bmid_svetelne-basne-gb3-522152.jpg
4
2
1
Druhá básnická sbírka Libora Staňka II. nazvaná Světelné básně opět tematizuje proces vztahování se k okolnímu světu skrze autorovo důvěrné prostředí. Světlo v ní figuruje jako metafora unikavosti a prchlivosti výrazu, který se marně snaží najít pevný tvar nebo obrys. Je hravě konceptuální sbírkou, která skrze anonymní řeč světla ohledává nejasné hranice mezi romanticky autentickým gestem a promyšleným návodem. Básně vznikaly podle předem stanoveného návodu na jednom místě uzavřeného dvora, kde byla napsána za jeden den, přesně 13. července 2021. Kromě obsahu je pro její pochopení důležitý i kontext procesu jeho vzniku a následně i celá podoba samotné knihy. Sbírka v grafické péči Juraje Horvátha totiž funguje jako křehký artefakt, jehož obaly jsou tvořeny otisky předmětů nalezených na místě, kde sbírka za jediný den vznikla. Každý výtisk je tak jedinečným originálem, na jehož procesu vzniku se podílelo i samotné sluneční záření. Do procesu tvorby je po rozbalení knihy navíc vtažen i samotný čtenář, který se svým vlastním způsobem bude podílet na konečném vyznění sbírky vytištěné na speciálním papíře.... celý text
Přidat komentář
Světelné básně
Kraťoučká sbírka založená na vyhraněném, originálním konceptu, který autor osvětluje hned na první stránce v jakémsi uvedení. Vše bylo psáno během jednoho dne, na jediný zátah, bez dodatečných úprav, od úsvitu do západu slunce, přesně časově určeno, s předem stanoveným počtem básní a světla.
Ano, právě kolem světla (a jeho polopodob a nepřítomnosti) se vše točí, což je ve sbírce jménem Světelné básně snad očekávatelné, ale - po zkušenosti s moderní a současnou poezií - zdaleka ne samozřejmé. Snad i vlivem toho, za jakých okolností sbírka vznikala (resp. jaký koncept předurčil její podobu), ji vnímám jako jisté "hledání přítomného času" (řečeno s Kunderou v aluzi na Prousta). Velice často je v ní tematizován okamžik dopadu světla (či jeho ztráty nebo posunu) a snaha zachytit jej, zapsat, opsat, fixovat. Básník jej ohledává z různých stran, světlo má sílu, trajektorii, potenciál pronikat do prostoru, zahlcovat a pohlcovat jej (a být v něm chyceno?), ale zároveň je zaobaleno do jakési tu a tam všudypřítomné atmosféry mýtu, všeobjímajícího řádu, dikce starověké až starozákonní. Využívá k tomu nejen slov, potažmo jejich nepřítomnosti (jedna báseň je, podle mě překvapivě, originálně a přiléhavě, jakýchkoli slov prosta: tvoří ji prázdný bílý prostor - chtělo by se říci: prostor pro světlo - pouze nadepsaný časem jejího vzniku, respektive "vzniku").
Po dočtení sbírky - a většinu textů jsem prošel a promýšlel opakovaně - mám navzdory tomu, že jde o svěží a původní hlas (navíc fyzicky zpřítomněný v pozoruhodné výtvarné úpravě celé knížky), pocit určité nenasycenosti. Jako by mi to, co mi básník v jednadvaceti střídmých textech předložil, nestačilo - k pochopení, procítění či prožitku toho, co chtěl sdělit, a vlastně ani ničeho určitěji zásadnějšího. Nevím. Další tvorba Libora Staňka II., který je mimochodem skvělým literárním publicistou, mě určitě zajímá, snad se mi někde podaří sehnat jeho Drolení, ale právě z výše uvedených důvodů nemůžu Světelné básně hodnotit plným počtem. Na závěr ještě ukázka:
13:32
Světlo povstává z popela stínu
a stín povstává z popela světla
Světlo povstává z popela stínu
a stín světlo opisuje
zařekl jsem se opisovat světlo
zařekl jsem se psát o světle
a přesto tak znovu činím