Světakrásy
Jan Svěrák
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520176/bmid_svetakrasy-LEj-520176.jpg
4
19
4
Tahle knížka je osobní. Obsahuje vzpomínky, sny a postřehy, které jsem měl potřebu zaznamenat, aniž bych tušil, že mají něco společného. Některé jsou veselé, jiné spíš dojemné až zádumčivé. Přesto mají něco společného. Natolik mě zasáhly, že jsem pod jejich vlivem měnil kurz svého dalšího směřování. Jako když kapitán lodi dostane nové souřadnice a pootočí kormidlem. Mohl by to být můj cestopis, pokud přijmete, že cestovat se dá nejen po Zemi, ale také v sobě, ve světě vnitřním. Kromě pozemských zážitků s jedním psem, velrybami a lidožrouty se tak dočtete i o výpravách do říše snů a vůbec za hranice mého vědomí. Tento druh cestování mě začal poslední dobou zajímat. Člověk se při něm něco dozví, víc se pozná, a ještě je to proti běžnému cestování méně časově náročné, nesrovnatelně levnější a uhlíková stopa žádná.... celý text
Přidat komentář
Jan Svěrák je režisér, jehož jméno není třeba představovat snad žádnému filmovému nadšenci.
Sama jsem velkou fanynkou jeho filmů a i když jsem před pár lety četla jeho román Bohemia, který mi nesedl, tak jsem si řekla, že i přesto zkusím jeho novinku Světakrásy.
Doufala jsem, že mi Světakrásy sednou více než Bohemia a to z jednoho důvodu - nejsou totiž románem, ale spíše sbírku autorových myšlenek, vzpomínek a zážitků. vše je navíc doplněno o osobní ilustrace, díky kterým jsem si čtení více užila.
Světakrásy nejsou knihou, která vás dostane... Ale spíše malou sbírkou, kterou si můžete dávkovat a díky které poznáte Jana Svěráka z úplně jiného pohledu.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2010 |  Kuky se vrací |
| 2019 | Bohemia |
| 2014 |  Tři bratři |
| 1998 | 3x Oscar pro český film |
| 2023 | Světakrásy |
Kniha Světakrásy je v
| Právě čtených | 2x |
| Přečtených | 25x |
| Čtenářské výzvě | 5x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 4x |
| Chystám se číst | 28x |
| Chci si koupit | 16x |
U lidí, které mám rád, a vážím si jich za jejich dílo, je každý výlet "jinam" vždycky tak rizikový, že se bojím, aby "si to nezkazili". Takhle jsem se bál, když pan Zdeněk Svěrák, "na němž jsem vyrostl" začal psát své povídky, ale ulevilo se mi, když jsem zjistil jednoduše, že i v těch povídkách je prostě Zdeněk Svěrák. Se vším, co lze na něm obdivovat i kritizovat. Pro mne spíš obdivovat.
U syna Jana je to podobné. Skvělé filmy, u nichž si člověk však nemůže odmyslet vliv táty, protože fakticky jen Jízda, Kuky se vrací a čístečně Akumulátor I jsou skutečně Janovy, kde víc než u jiných jeho filmů probleskuje jeho poetika a vidění světa. Se zájmem jsem si tedy přečetl jeho Bohemii, ale nenadchla mne a myslím, že není škoda, že z toho film nakonec není. Dobrá. Každý režisér má možná někde nějaký nerealizovaný film, tedy nechme být.
Tohle je však něco jiného. To je skutečně literární "procházka" vnitřním světem Jana Svěráka, je to pelmel forem a žánrů, je to velmi svobodné a doprovozené jeho vlastními ilustracemi. Kniha je nádherně zalomená, už dlouho jsem takhle svobodomyslný, volný a vzdušný zlom neviděl. I ten je zde autorským dílem.
Svět J. Svěráka, jak ho zde lze číst, je mi určitým klíčem k jeho filmovým dílům. Připadá mi, že je to tak trochu všechno po povrchu, a i když jsou to niterné zážitky, často "světakrásy" jemné jak nafouklý balónek, kterého se bojíte dotknout, aby nepraskl, je to prchavé, ale odplyne to a stopu literárního zážitku to (pro mne bohužel) nezanechá. Když to srovnám se Seifrtovými Všemi krásami světa, to je skutečně jiná káva. Oceňuji nejvíce ty Svěrákovy příběhy, které si kladou nějakou otázku, třeba viny (text o psovi, o srnečkovi, o rybách v jejich rybníce). Tak se dostal nejhlouběji. Velmi překvapující je, že nejdelší text, o návštěvě na Papue Nové Guineji je sice zajímavým zážitkem, ale žasnul jsem nad tím, s jakou naivitou tam jel a jak ještě naivněji to zpětně všechno hodnotil. Jako žánrovému pelmelu samozřejmě lze odpustit různou úroveň nesouměřitelných textů, ale nenašel jsem žádný top, na který bych třeba dlouho nezapomněl.
Tedy možná až na jednu věc: v úvodním meditativním textu Krása a pravda píše: "Umění tedy může volně překračovat hranici mezi poznaným a nepoznaným světem, aby se mohlo nazývat uměním, musí splnit jednu podmínku, musí se líbit. Aspoň někomu." (s. 10). Jestli se autor domnívá, že "líbit se" je podmínka toho, aby se tomu mohlo říkat umění, tak se obávám, že se celoživotně plete, protože u opravdového umění je to často naopak a je to ten druh zážitku, který s člověkem otřese, povznese, někam ho posune, nezapomene na něj, je to jakési setkání s něčím, co ho přesahuje a to se rozhodně líbit nemusí. (Zde bych doporučil přečíst si úvahy Josefa Čapka...) Ale když si tento životní postoj u Jana Svěráka spojím s jeho filmy, jakoby mi to všechno zaklaplo do sebe. Skvělé, řemeslně poctivé a udělané filmy, se smyslem pro žánr, citlivost, všechno, co na nich máme rádi, ale mají v sobě podmínku, že se musí líbit. Proto je asi v budoucnu nenajdeme mezi nejpodstatnějšími uměleckými díly české kinematografie. (Oscar je v tomto případě jen nejprestižnějším potvrzením této kategorie dokonale vyprávěných filmů.)
Vracím se ale k tomu, že Jana Svěráka jako režiséra obdivuji, jsem rád, že jsem se prošel jeho vnitřním vesmírem, a největším překvapením pro mne zůstává asi fakt, že jsem nevěděl, že tak krásně maluje a kreslí.