Srdcová dáma

09.10.2023

Upřímně s kritikou od kap66 nesouhlasím. Pět hvězdiček sice nedám, ale v rámci žanru, regionu a toho co chtěl autor předat, se mi kniha líbí a po pravdě, co se týče literatury Rumunska a Moldavska, je jedna z mých nejoblíbenějších. Je pravda, že jsem rumunofil a moldavofil, takže vidím dost věcí jinak, ale přál bych si aby dal čtenář knize alespoň šanci.

01.08.2023

V životě jsem nečetla žádného moldavského autora a je to moje ostuda, že literatura evropské země je pro mě taková exotika. Proto jsem byla zvědavá a snad i natěšená.
Má to tak dobrý rozjezd: hlavní postava s krásným jménem Nistor Polobok musí odčinit něco zřejmě hodně špatného, co provedl jakési srdcové dámě, jinak trhlina v zemi pohltí celé město, ne-li celou zemi, možná nedejbože Zemi; je to sociálně kritické, korupce a tak. A pak je to celé tak podivně uchopené a těžkopádně popisované, že jsem se musela přelistováním několikrát přesvědčit, že se děj odehrává v 21. století. Byť moldavské, je to skrznaskrz ruskorealistické, jenom si z toho autor vzal to (pro mě) nejotravnější. Polopatické popisy, dialogy s těžkým zadkem, volba slov. Nistor Polobok je opakovaně nazýván "plešatý úředník", "plešatý ouřada", "tělnatý úředník" a "tělnatý plešoun", popř. pro změnu "tělnatý a plešatý úředník". Když jsem to četla leckdy potřetí na jedné stránce a po čtyřicáté deváté celkem (Word je dobrý počtář), cítila jsem jehly pod nehty. Mihne se tam postava spisovatele: šestnáctkrát si zopáknete, že je to "minimalistický prozaik". Uf. Nu což, dočetla jsem, ale ani toho rozuzlení se pořádně nedočkala. S počtem hvězd jsem tak naložila mnohem lakotněji než autor s plešatými úředníky.

05.12.2020

Je libo trocha moldavské postmoderny? Srdcová dáma se pohybuje na pomezí politicko společenské satiry, parafráze biblických příběhů a magicko-realistické hříčky. Pracuje téměř výhradně s nesymptickými postavami (které si však určitým způsobem oblíbíte) a s beznadějí. Morálku akcentuje její absencí, avšak s vyzněním, nakolik je morálka člověku přínosná, polemizuje. Přesto i ona je přítomna, a to zejména ve vývoji hlavního hrdiny ze zkorukpovaného prasete v takřka svatého filantropa - vývoji výrazném a veskrze symbolickém.
Hlavní příběhovou linii pak autor „narušuje“ množstvím odboček, jimiž zasazuje ústřední motivy do hlubších kontextů, ale do toho bych tady už nerad více zabředl. Prozradím jen tolik, že všechny vedlejší linie vedou k trhlině (a tomu, co zastupuje) a/nebo k otázkám minulosti, která člověka vždycky dožene. Snad nejzábavnější je odbočka o spisovateli, která je sebeparodickou parafrází touhy napsat román o puklině.
Iulian Ciocan popisuje temný svět plný strašných lidí, činí tak ovšem s nadhledem a často i s černým a bizarním humorem.