Sen starého muže

05.08.2022

Základ anglické duchovní poezie, a ačkoliv překlad je velmi dobrý, zde bych řekl, že platí to, co obecně o překladové poezii platí, že poezie se překládat nedá. Tím však nechci snižovat toto vydání Newmanova díla, ale jenom říct, že ti, kdo umí anglicky, ať raději se obrátí k originálu. Překlad je pro nás, kteří anglicky neumíme, nebo jsme líní se anglicky naučit, nebo nám je angličtina 19. století se svými specifiky již vzdálena.

Samotného mě na básni zaujala především pasáž o čase, kde, myslím si, je trefně vyzdvihnuto, že duch žije v jiném čase. My tedy žijeme skutečně jen tehdy, skrze ducha a ne pouze "mechanické" tělo, když se nedíváme pořád jenom na ručičky ciferníku, ale také kolem sebe, kdy kvantitu pohybů ručičky měníme na kvalitu našeho vlastního vnímání sebe a druhých, kdy více než to, kolik času ještě máme, nás zajímá, co se právě děje. Jenom si vzpomeňme na okamžiky, kdy náš rovnoměrný čas se rozpadá, když máme strach, když milujeme, když se radujeme, či obáváme, jakoby tehdy jsme se skutečně dotýkali podstaty života, že totiž kvantitativně homogenní čas je svým způsobem iluze, které často otročíme. A tehdy skutečně žijeme svou duší, když se o čas přestáváme zabývat, když obracíme se k sobě a světu.

Neboť člověk a duch rozdílně
měří si čas.
A méně či více v průtoku času.
Od prapočátku postaveni
mezi Slunce a Měsíc
měří si lidé čas kyvadlem.
Tam a sem, tam a sem –
nepřetržitě stejně a přesně
měří svůj čas. Čas stejný pro všechny
platí.
Jinak je tomu ve světě, kde nejsou těla.
Intervaly se měří jen živoucím myšlením
– rostou a mizí
silou z nitra.
Čas není pro všechny stejný.
Neboť dlouho je někdy krátko
a rychle znamená pomalu
a blízko je daleko – jak který duch to cítí
a chápe.

Každý sám je mírou své chronologie.