Salvador Dalí a Gala Dalí

20.01.2013

První půlku knihy jsem zhltl na jeden zátah. Když na začátku probírá pařížskou surrealistickou skupinu a Dalího příchod k ní, je to parádně napsané a poutavé čtení. Jenže pak se to začne věnovat jen samotnému Dalímu a ne že by to bylo špatně napsané nebo nezajímavé, ale začal jsem postupně zjišťovat, že se mi Dalí jako člověk jeví velmi, ale opravdu velmi nesympatickým. A to ne, že bych jeho dílo nějak sledoval, ale tak nějak mi z toho vyšlo, že Dalího je možno/třeba pojímat ze dvou rovin - jako umělce a jako člověka a myslím si, že zrovna on je ten případ, kdy se tyto dvě věci (obdiv k nim) nemusí vůbec, ale vůbec slučovat. Nic z toho však moc nezpochybňuje fakt, že Dalí byl opravdu velmi zvláštní člověk. A že některé věci, některé jeho myšlenky nebo činy mi byly sympatické, cituji: "Skutečná spirituální kultura člověka tkví v jeho schopnosti vyjádřit své perverzní myšlenky." Snad proto Dalí psal básně v nichž oslavoval řitní svěrač své sestry :-). Dalí byl podivín skýtající mnoho (nechci psát úchylek) neběžných pocitů, stavů a slastí (v mnoha jeho fekálně-narcistně-masturbačně-voyersko-homosexuálních úletech mi chyběli už jen velmi mladí chlapečci), myšlenek a postojů. Ať už akčních či reakčních. Je svým způsobem opakem Leni Reifenstahl - tu umělecky spolupráce s nacistou Hitlerem zabila, Dalí oslavoval a podporoval fašistu Franka a nic se nestalo. Kniha velmi zajímavá, pokud, stejně jako já, k ní přistupujete jako někdo, kdo o Dalím ví jen to, že maloval podivné obrazy a nosil směšný knír (o Gale, velmi zvláštní ženě jsem neměl ani páru). Z tohoto hlediska však nemohu konstatovat, nakolik je věrná a pravdivá, protože nemám s čím srovnávat. Ale tak nějak doufám a věřím.