Římská cesta

06.01.2020

Durych a jeho cestopisy.
Jsou tak omamně působivé a zasloužily by si větší pozornost jakožto naprosté jedinečnosti v žánru cestopisu jako takovém, a to myslím v obecném slova smyslu a nikoliv jen ve smyslu Durychova díla.

NB: Nejen cestopisy v užším slova smyslu, ale i Durychovy cestopisné prózy a črty jako třeba Skořice, Sen Albrechta Dürera či incipit Boží duhy, všechny tyto básnické prózy-procházky jsou pro mě vedle historických kusů asi to nejmilovanější a nejpůvabnější na celém Durychovi beletristickém. Ano, až nyní po vstrebaní všech tří hlavních evropských cestopisů (Plížení Německem, Pout do Španělska a Římská cesta), ale i "doplňkových" samostatných sbírek cestopisných próz (jako Z ráje Segantiniho, Valdštejnský kraj, Duše Podkarpatské Rusi, Toulky po domově nebo i Okamžiky z válečných let) si zřetelně uvědomuji, že tento aspekt nebo lépe řečeno tento um v zachycování jedincova putování mě vlastně přes notný kus začátku Boží duhy vlastně poprvé vážněji vtáhnul do magie Durychovy poetiky. Boží duha byl můj první Durych. Přes to, jak výslovně nerad autor cestoval a jak zvláštní vztah k cestování měl, to bezesporu ční jako součást kouzla těchto cestopisů-basní v próze. Ostatně i Římská cesta byla na mém seznamu literatury primárně jako doplňková četba ke Služebníkům neužitečným. Stejně tak Plížení a pouti jsem četl jako doplněk k Bloudění. Tím chci naznačit, že Durychovy cestopisy fungují nejlépe, když se nečtou primárně jako cestopisy; však také snad ve všech cestopisech Durychových bývá značná míra v bezděčnosti cestopisecké. Tak v Římské cestě se například z obecně vnějškově viditelných vjemů nedočkáme skoro ničeho a cíly cest jsou většinou nějakým způsobem narušeny, autor bývá zklamán apod. Durychův cestopis funguje spíše na modu vivendi "cesta je cílem". V tom bude ten pomyslný zakopaný pes, proč tyto prózy tak pevně drží pohromadě a s jakou suverénitou jsou vrhávány na papír. U Durycha celkově vnímám, že dokázal napsat krásný a hluboký text takřka vnitřní na jakékoliv téma, s nedostatkem témat se rozhodně nikdy trápit nemusel, protože prostě psát mu snad již bylo dáno převelikým a monumentálním darem. I prózy, které sám nesnášel jako nepodařené juvenilie, vyřadiv je ze svých Spisů, třeba Svatý Jiří: ten má kouzelnou moc tak mocnou, jako by příčina geniality díla tehdy mladičkého autora byla snad ukryta v tajné smlouvě s ďáblem. :)

Durych pro mě je a bude nepřekonatelná postava té nejkvalitnější umělecké prózy (dramata a verše stejně jako non-fiction díla nechávám teď stranou), jaká kdy byla v češtině stvořena. Snad jen generačně Jan Čep a Vančura Durychovi zejména ve třicátých letech 20. století šlapali povážlivě na paty, ale Čepovy prózy jsou podstatou a formou tak odlišné, že srovnání je naprosto podružné a spíše zbytečné, a stejně tak je to i s Vančurou. Jak pěkně vystihl rozdíl M. C. Putna v Dějinách katolické lit. II: Čep psal jako by introvertně, velice citlivě až přecitlivěle a diskrétně na nejniternější strunu pianissimo, zatímco Durych bušil neustále zvučně se rozléhající fortissimo v plném a obrovsky rozlehlém registru odlišných žánrů, ovšem že nestíhal čas od času laťku kvality držet přes šíři v takovém obrovském záběru jeho námětů a plánů, jak tematických, tak i žánrových při tolika odlišných podnětech k uměleckému zpracování při své obvyklé superhodnotě stejně vysoko.

I tak pracoval na tolika věcech a dopracoval tolik děl, že nechápu, jak se to dalo za jeden lidský život nastudovat a napsat. Je to neuvěřitelná postava česky psané literatury.