Říkali mi Leni
Zdeňka Bezděková
Leni je 11 let a žije v poválečném Německu. Sama však cítí, že se sem nějak nehodí. Je jiná, citlivá, ve škole nemá kamarádky. Nechápe jejich fašistické náboženství. Žije s maminkou, babičkou a bratrem Raulem, ale ani doma to nemá lehké. Touží po vlídném slově, po pohlazení, ale to se jí občas dostává jen od babičky. Leni má často kusé vzpomínky na nějakou jinou maminku i tatínka. Na rodiče, kteří ji drží v náručí, zpívají jí a ona cítí jejich lásku. Nakonec sama přijde na to, že není Němka, že pochází odněkud z Čech a byla ukradena svým vlastním rodičům. Ví, že tatínek už nežije, ale maminka určitě ano. Podaří se jí najít pravou maminku a dostat se zpět domů, do Československa?... celý text
Přidat komentář
Knihu jsme se třídou četli v páté třídě, na každý týden jsme si měli přečíst jednu kapitolu a pak jsme z toho psali. Já sem to nemohla vydržet a knihu si přečetla celou najednou.
Opět přečteno v přestávce mezi jinými knihami a opět oplakáno (jsem zvědavá, jestli při dalším čtení - již dvoustém - konečně brečet nebudu). Určitě doporučuji všem a především "náctiletým"
Je to asi první kniha o 2. světové válce kterou vám jako dítěti doporučí kdekdo. A na dané téma to vůbec není špatný začátek. Žádné cílené vymývání mozků, jen zpověď malé holčičky, která se ve své rodině i jejím okolí cítí cizí. Jak se časem ukáže tak právem a autorka dokázala celý příběh pojmout tak strhujícím způsobem, že tahle útlounká knížečka strčí do kapsy kdejaký román.
Tato kniha mě velmi zaujala v čítance, a tak jsem si řekla že si ji přečtu celou. Udělala jsem dobře. Tato knížka je dokonalá, doporučuji všem.
Knížku jsme měli jako povinnou četbu. Začátek knihy mne moc nechytl, autorka si mně získala až v půlce. Knížku doporučuji a rozhodně stojí za přečtení :)
Málokterá kniha mne dojala tak, jako příběh malé Leni. Knížku jsem četla coby malá na základní škole, na střední jsem se k ní dobrovolně vrátila.. A dnes si ji ráda přečtu opět, protože vyprávění tak lidského příběhu ve mne vyvolává pořád spoustu emocí. Považuji Leni za jeden z nejlepších skvostů české literatury.
"Nezapomeňte na mne, Jamesi!"
"Nezapomenu, holka zlatá! A budu o tobě vyprávět, ne, budu to na všecky křičet, protože oni budou chtít zapomenout, jak vypadal fašismus." Uplivl si a mně ho bylo líto, že musí křičet.
Líbí se mi knihy s podobnou tématikou, jako je skloubení války z pohledu dětí. Kniha je psaná opravdu věrohodně, z pohledu malé holčičky. Chvilkama se moc mísila minulost a přítomnost, ale ty pocity, jak to bylo vystiženo, je skvělé. Jedna z těch knih, které stojí za to si přečíst!
Další z povinných knížek, která dlouho odolávala otevření. Teď po letech mě dostala! Možná tou tichou hrůzou - být nechtěným dítětem, malou Leni, která někde uvnitř ví, že tohle není domov, tohle není rodina, ... naštěstí se najde ten kufřík...a Leni putuje znovu...a znovu do neznáma! Knížka má ještě pokračování, ale osobně si stojím za tím, že pokud jste ji nečetli, ani tak nečiňte a nechte si Leni takovou, jako jste jí poznali tady!
Silná knížka. Četla jsem ji na základní škole. Stejně ale jako JessS si kladu otázku jakto že prošla výběrem ...
Knihu jsem četla když mi bylo devět,ve čtvrté třídě jako povinou četbu.Kniha mě zaujala,a pak jsem si ji přečetla ještě asi 3krát.
Ale jednu otázku si pořád kladu....Leni,neboli Alena měla tmavé oči a vlasy,a však němci sou spíše světlého typu,takže sem se podivila,že Leni nebyla převezená do koncentračních táborů.Bylo neuvřitelné,že tak malá holčička,která se každý den stýkávala s mlácením a odsuzováním,dokázala najít svou matku a dědečka,kteří přebývali v českém městě Klatovy.S každou další kapitolou navíc,jsem doufala že se holčička dostala domů..
Kniha má jistě velký úspěch! ;)
Tak toto som vyfasovala v knižnici na detskom oddelení, že prečítaj si ... tak som prečítala. Kniha bola písaná niekoľko rokov po vojne a cítiť to na nej. Ja som ju čítala ako dospelá, ale neviem si predstaviť, či by pre mňa ako dieťa nebola náročná. Veľmi zvláštny štýl. A krásne ilustrácie.
Jako dítě jsem knihu četla pořád dokola, až se divím, že se nerozpadla opotřebením. Doteď si nedovedu představit tíhu zjištění, že někdo vyrůstá u cizích lidí a "otec je popraven, má-li matku nevím".
Velice smutný příběh holčičky, která vyrůstala v rodině do které ani nepatřila a sama se vydala hledat kým doopravdy je. Konece celkem idilický, ale rozhodně dojme.
Je to dost drsný příběh, ale člověk se během jeho čtení dostane do prostředí druhé světové války, vžije se do jednotlivých osobností děje a pozná tehdejší realitu, která lidi doopravdy nešetřila.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) nacismus děti Německo rodina rasismus osamělost uloupené děti rodinná tajemství dějiny pro děti a mládež
Autorovy další knížky
2001 | Říkali mi Leni |
1979 | Štěstí přijde zítra |
1986 | Bludný kámen |
1979 | Bílá paní - Obnovený obraz |
1974 | Marta věří na zázrak |
Četla jsem jako dítě a kniha na mě moc zapůsobila (hodnotím podle tehdejších pocitů při čtení). Pokračování v knize Štěstí přijde zítra mě již tenkrát velmi, velmi zklamalo.