Putování po pražských nádražích

29.12.2022

Nerozumím tomu, proč má tady tato kniha tak málo procent. Než jsem zadal svých 90%, měla 20%. Proč? Kniha je naprosto nahuštěná informacemi, velmi přehledně seznamuje s postupným napojováním Prahy na Severní dráhu císaře Ferdinanda (1845), Českou západní dráhu (1862), Buštěhradskou dráhu (1863), Severní státní dráhu (1865), Dráhu císaře Františka Josefa (1872), Turnovsko-kralupsko-pražskou dráhu (1872), Pražsko-duchcovskou dráhu (1873), Českou obchodní dráhu (1882) a Místní dráhu Čerčany-Modřany-Dobříš (1897). Člověk má krásný vějíř podnětů k tomu se zamyslet nad tím, jak železnice byla v druhé polovině 19. století skutečně výnosným předmětem podnikání, šlo jako vždycky o strategická rozhodnutí, napojená na politickou konstelaci, která ale mnohonásobně přesahovala Prahu jako takovou, neboť "Velká Praha" ještě neexistovala. Kniha naprosto poctivě prochází všechna pražská nádraží a zastávky (včetně těch již zrušených), u každé(ho) je vypsáno, jak se proměňoval její(ho) název a kdy, v jakém je nyní stavu, jaký má nyní účel. Vše je doplněno mapkami, ze kterých vyplývá, jak složitý organismus pak na začátku 20. století začala pražská dráha být. A vedle těchto historických souvislostí se nejen železničních zajímavostí dychtivý Pražan dozví ve zvláštních kapitolách o elektrifikaci, zabezpečení, uniformách, proměňujícím se logu drah, jízdenkách, a o vlacích legendárních vlacích Vindobona, Hungaria, Orient expres a Slovenská strela. Půvabná je například kapitola o prvním příjezdu vlaku z Vídně, který však fakticky 1845 přijel z Olomouce (Vídeň-Olomouc-Praha), k čemuž se ve Španělském sále na Pražském hradě konal ples a ve Stavovském divadle slavnostní představení. Karel Havlíček Borovský si tehdy rýpnul: "Přikovali Prahu k Vídni železem a basta". (s. 30.) Takže kniha je dobrá nejen pro nadšence pro železnici, je to kniha o postupném nabývání významu Prahy a jejího propojování. Možná slabou stránkou knihy jsou kolorované ilustrace Bohuslava Fultnera, které jsou pěkné a účelné tam, kde představují již neexistující svět, ale není jediný důvod, proč mají ukazovat i věci, které se daly dnes vyfotografovat - jejich styl je totiž na hranici naivního realismu - snaží se být přesné, a postrádají uměleckou nadsázku, a díky tomu zůstaly stát na půli cesty a jsou spíš jen úsměvné. Ale budiž. Jinak celá kniha mne vedla k posteskem nad stavem, ve kterém se nyní nachází pražská železniční síť - její napojení do PID formálně sice funguje, ale pro dopravu po Praze samotné prostě nefunguje hladce a je to velká škoda.