Přestořeč
Věra Linhartová
Pásmo čtyř náročných próz (Dobrodružství nevlastního dítěte, Kleopatra, Métův život v obrazech a Přestořeč), navzájem spojených neustále se prolínajícími úvahami a myšlenkami, které autorka označuje jako "řeč, promluvu, rozpravu" a které tvoří hlavní smysl jejího vyprávění, zatímco osoby jen doplňují celek.
Přidat komentář
Jo, tohle teda sakra náročné bylo. V hlavě mi utkvělo pár světlých momentů, kdy to „dávalo smysl“. Občas to bylo na pár řádcích i vtipné, případně opředené nějakou zajímavou myšlenkou nebo narážkou, ale dočíst to bylo utrpení. A ještě větší utrpení bylo snažit se to u zkoušky z četby vyučujícímu přetlumočit (myslím, že jsem se zmohla jen na „no, bylo to fakt divný“).
Tenhle typ literatury není pro mě, asi neberu dost drog, abych to mohla v klidu číst a měla z toho nějaký ten kvalitní literární zážitek.
Autorovy další knížky
| 1965 |  Prostor k rozlišení |
| 1965 | Rozprava o zdviži |
| 1964 |  Meziprůzkum nejblíž uplynulého |
| 1966 | Přestořeč |
| 1968 | Dům daleko |
Prózy Linhartové jsou asi opravdu těmi nejobtížnějšími, co jsem kdy četla. Bez pomocné ruky odborné literatury bych nepochopila ani ten ždibeček, co jsem z toho (snad) pochopila.
O to větší wow efekt se pak ale dostaví, když např. v Métově životě v obrysech pochopíte, o co vlastně autorce celou tu dobu šlo. Tedy alespoň částečně, protože stále doufáte, že to chápete správně.
Každopádně obdivuju autorku, že si vůbec troufla něco takového napsat. Je to rozhodně jiné; něco, co balancuje na tenké hraně mezi beletrií a filosofií a možná i lingvistikou.