Přeběhlík
Siegfried Lenz
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432805/bmid_prebehlik-sxB-432805.jpeg
4
29
11
Román otevírá téma dezerce, v Německu po druhé světové válce do značné míry tabuizované. Vydání románu, původně napsaného roku 1951, bylo v atmosféře prudce se rozhořívající studené války znemožněno a dílo upadlo v zapomnění. Text byl objeven až v autorově pozůstalosti, byl vydán roku 2016, dva roky po autorově smrti, a stal se literární senzací jak pro okolnosti nálezu, tak pro své kvality. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý, čtenářsky strhující příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které svým umělecky působivým ztvárněním slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; bez patosu se dotýká také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Román je považován za milník německé poválečné literatury přinášející závažné poselství o svědomí a vině. Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009). Je to zaprvé velké překvapení a zadruhé, když si tu knihu přečtete, je to senzace. Přeběhlík je vynikající román, který obohacuje Lenzovo dílo a tím i německou poválečnou literaturu o působivou knihu. Volker Weidermann, Der Spiegel Dnes, téměř sedmdesát let po svém vzniku, přináší Přeběhlík hluboký vhled do rozervanosti německých válečných a poválečných let. Viděno touto optikou je i Lenzův raný román jeho typickým dílem. Max Moor, ttt Lenz stvořil psychologicky propracované, výrazné postavy, surreálné scény jako z Apokalypsy a napsal brilantní dialogy. Harald Hordych, Süddeutsche Zeitung Román nejenže nově utváří obraz zesnulého autora, mění i hodnocení německé poválečné literatury. Neue Osnabrücker Zeitung Román je strhujícím svědectvím doby, hluboce působivým vylíčením války a jako každý dobrý válečný román zoufalou obhajobou lidskosti. Dierk Wolters, Nassauische Neue Presse... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno:
2020
,
Prostor
Originální název:
Der Überläufer , 2016
více info...
Přidat komentář
Velmi silná kniha o svědomí, odvaze o válce, smrti a životě. Kniha byla napsaná v roce 1952.
(SPOILER)
Včera jsem napsala komentář k této knize. Uložila. Úspěšně uložila – tedy nestalo se to, že by ukládání selhalo, byl tam, když jsem šla spát, myslím ten komentář :-). A dnes tu z nějakého prapodivného důvodu není. Marně si lámu hlavu, jak je to možné. Technická porucha? Nebo se mi to jen zdálo a já ve skutečnosti nic nenapsala? Hm, ale ze snů si obvykle nepamatuju celé souvislé věty… Že by snad někomu vadily moje protiválečné postoje? Dnes, kdy jsou potřeba víc než kdy jindy? Že by někomu vadily moje úvahy o tom, že by nebylo na škodu poslat tuto knihu do poslanecké sněmovny, aby se pánové a dámy v poslaneckých lavicích namísto podřimování trochu zamysleli, než začnou hlasovat (a to píšu až teď, do této verze komentáře, v tom minulém jsem tak konkrétní nebyla) o tom, kam pošlou jako přátelskou pomoc dělostřelecké granáty a do jakých operací zapojí naši armádu? Kdyby toto mělo vadit, přestože v komentářích jiných čtenářů u jiných knih nevadí celá nůše vulgarit, vyhrožování autorovi, nebo hlavnímu protagonistovi (obvykle z řad politiků), případně oběma najednou, asi bych se s milou DK brzy rozloučila. A musím říct, že to by mě vážně moc mrzelo.
Ale řekněme, že šlo třeba o nějakou poruchu DK serveru. A pojďme do toho znovu. Vždyť už tak moc nezbývá napsat…
Na Přeběhlíkovi mě v první řadě upoutal fakt, že velká část děje se odehrává v bažině. Já miluju bažiny! Ten život, který v nich kypí v mnoha podobách – vážky, ryby, řasy, rákos a další rostliny, labutě a další nepřeberné ptactvo. A ten ten kontrast – žhnoucí slunce nad vodní hladinou, studené bahno pod ní. Měla jsem to štěstí, že jsem se brouzdala jen v takových bažinách, kolem nichž nezuřila válka. Walter to štěstí neměl. Ani další hoši – jedno zda z té nebo druhé znepřátelené strany. Bažina se je snažila ukolébat, že se vlastně nic neděje. Jenže kulka nepřítele si je našla i tam – jednou kulka německá, podruhé kulka ruská, či kdoví jaká vlastně...
To místo na východě je trochu tajuplné, na mapách ho nenajdete. Zřejmě i jména těch kluků byla smyšlená, a jejich příběhy poslepované z osudů jiných. Ostatně napsat o někom, že je válečný zběh a jmenovat jej jeho pravým jménem by se rovnalo rozsudku smrti… Vůbec se nedivím, že poměrně krátce po válce nechtěl S. Lenzovi román v Německu nikdo vydat… kdoví, možná se některý z redaktorů v tom příběhu našel a zděsil se… co když to praskne?
Bylo by snadné ty muže morálně odsoudit. To přece nejde, vlast je vlast, za ni se má bojovat! Jenže… za koho vlastně bojovali? Za své rodiny, které se ve Velkoněmecké říši budou mít lépe, anebo za šílence s knírkem? Bylo to jen 20 let po Velké válce, ale mnozí byli tak mladí, že ji nemohli pamatovat. Mysleli na vítězství – a zatím mnozí přišli o své nejbližší, kamarády, domovy, o život, o budoucnost… Války nemají žádné opravdové vítěze, jsou jen poražení… všichni ti mrtví, zmrzačení, sirotci, vdovy… zničená města, vypálené vsi, rozbité silnice a železnice, pole udusaná nohama, kopyty, koly a pásy armád, lesy plné min a trychtýřů po granátech, kde ještě mnoho let po válce není bezpečno jít na houby, natož si rozdělat ohníček.
Nedovedeme si to představit. Nevíme, jak bychom se zachovali na místě Waltera či ostatních chlapů z bažiny… Některé věci je lepší nezjišťovat… třeba to, zda bychom nakonec nestáli se zbraní v ruce proti svým sourozencům, rodičům či kamarádům...
Měli jsme to štěstí, že desítky let se naší krásné zemi válečné konflikty vyhnuly. Buďme rádi a dělejme vše pro to, aby tomu tak bylo i v budoucnu.
Válka pohledem těch nejobyčejnějších pěšáků, hlídajících na bezvýznamné výspě v bojůvkách s partyzány, kde jedinou vyhlídkou se zdá být nevyhnutelná smrt, otázkou je jen kdy. Stručný, do emocí nezabředávající epizodický děj (snad jen vnímavé propojení s přírodou skrze opisy okolního prostředí se stává pojítkem s osobním prožíváním vojáka), jednoduché dialogy zachycující jak všední obhroublou komunikaci mezi vojáky, tak úvahy nad etikou/morálkou války (má-li jakou), rozpor čestné povinnosti vůči vlasti s vlastním přesvědčením o nesprávnosti a nesmyslnosti jejího vyžadování po těch, kteří s jejími proklamovanými idejemi nesouzní a jsou jim lhostejné ... a ještě si následkem obtíží svědomí zbytečným zabíjením stejně postižených, ke kterému by jinak nesvolili. Vedlejší milostná linka s nečekaně se objevující a do děje zasahující partyzánkou mi přišla docela zbytečná a snad i trochu násilná.
Nepatetické a nečernobílé vylíčení účasti ve válce z nezvyklého úhlu pohledu člověka, který vědomě "zradil", s okamžitými i pozdními důsledky svého rozhodnutí.
Dva roky po své smrti napsal Siegfried Lenz román Přeběhlík.
To nedává smysl. Zkusím to jinak.
Dva roky po své smrti našel Siegfried Lenz svůj rukopis románu Přeběhlík.
To je taky blbost.
Nebudu raději zabředávat do přílišných detailů. S jistotou si však můžeme říct, že německý spisovatel Lenz napsal román Přeběhlík. A taky zhruba víme, že jej napsal někdy mezi svým narozením a smrtí. A ten mu pak vyšel knižně, jinak bych ho asi těžko přečetl. Kniha Přeběhlík není o přebíhání silnice na červenou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je o jednom nacistovi, kterej tak úplně není nacista, ale zcela jistě je to Němec.
Asi si všímáte, jak tady neúspěšně vařím z vody, jen abych oddálil svůj komentář k samotné knize. Což o to, kniha mě bavila dost, jen nemůžu přijít na to, co psát o válečném románu, abych se neopakoval. Je to vlastně pořád dokola. Obyčejný člověk semletý armádou, nesmyslnost válčení, kdy původním povoláním krejčí nemilosrdně vraždí obchodníka s koloniálním zbožím jen proto, že stojí na opačné straně barikády. Smrt blízkých, morální rozpolcenost, krev, šrapnely svištící vzduchem, střely kropící zem, střepiny pronikající do těla, kola válečné mašinérie drtící kosti, naděje a sny lidí. A nezapomínejme na lásku. S ní má náš hrdina, co ztratit. S ní je zranitelnější, s ní má čtenář důvod se o něj obávat.
Autor však přece jen otevřel otázku, která se neřeší tak často. Mohu zradit vlast, abych ji tím pomohl zachránit? A jak moc se do samotného rozhodování projeví pouhá snaha zachránit svůj vlastní život? Lenz nám nenabízí jednoznačnou odpověď, tahle otázky totiž vyvolají jen další otazníky, další podotázky a pravdu si možná nalezne ve svém srdci a mozku každý sám. Samotný román je napsán skvěle, jak jsem již vypsal před chvílí, má naprosto vše, co by dobrý válečný román měl mít. A takové romány je dobré číst i dnes v dobách míru.
Skoro nejde uvěřit, že kniha byla napsána v roce 1951 Moderní stylistické prostředky, výborná psychologie postav, protiválečné vyznění bez patosu. Knihy s válečnou tematikou vznikající v současnosti bývají často pouhým vyprávěním tu zdařilejším, častěji méně povedeným. Přeběhlík pouhopouhé vyprávění není.
Zvláštní kniha. Chvílemi chladná a neosobní, jindy zase plná citu a prožitku. Nejvíc mě asi zaujal protiklad lyrického popisu přírody a brutálních hrůz války. Rozhodně knížka stála za přečtení, neotřelý pohled na válku.
Pre mňa prvá kniha S. Lenza a musím povedať, že ma tento autor zaujal. Vážna téma, ktorá prešpikovaná jemným humorom a filozofiou, plynie do hlavy čitateľa, ktorému je venovaný celý literárny priestor na vlastné úvahy a odpovede. Ostáva mi dúfať, že tak autor učinil schválne, pre náš pôžitok z čítania a nie z diletantsva.
Výborné téma, dobře zpracované. Důležitý byl pro mě filosofický přesah. Některé odbočky mně přišly přitažené za vlasy, jiné trochu zbytečné, další mohly být více rozpracované, včetně závěru. Ale to je jen můj osobní názor, který nijak neubírá dobrému prožitku z četby. Zde je totiž hodně důležité pozastavení a popřemýšlení.
Fantasticky zvolené téma. Kniha protkaná zajímavými odbočkami, pěkným jazykem, hravostí proměn nářečí a souhlasím s Arbenin, že patos skutečně nekapal. Avšak navzdory tomu všemu mám z četby velmi rozporuplné pocity. Jako by se Siegfiedovi Lenzovi nepodařilo dotáhnout příběh do konce, jakkoli klišoidně to může znít. Připadala jsem si neuvěřitelně mimo celý děj, který tak snadno a neuchopitelně protékal mezi prsty, aniž by stihl jakkoli pohltit. Možná mu uškodila skutečnost, že na úkor stručnosti nerozepsal alespoň některé části příběhu; snad se (bohužel správně) domníval, že čtenářské publikum 50. let minulého století neocení naléhavost doby i tématu, a proto zůstal takřka u skici jinak skvěle vyhlížejícího románu.
Při četbě mě napadala paralela s Na západní frontě klid. Především kvůli syrovému, nepřikrášlenému popisu válečných bojů. Nikdo v knize není černobílý a z knihy nekape patos, jak to v takových situacích bývá. Silně protiválečné vyznění.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) 20. století německá literatura Německo vojáci válečné romány německé romány
Autorovy další knížky
| 2020 |  Přeběhlík |
| 1974 |  Hodina němčiny |
| 1984 | Vlastivědné muzeum |
| 1989 | Cvičiště |
| 1976 | Vzor |
(SPOILER) Skvělé a obtížné čtení. Román napsaný v roce 1951, který byl nakladateli odmítnut pro kontroverznost tématu. Nalezen po autorově smrti v pozůstalosti, v roce 2016 vydán v Německu, poté převeden do několika dalších jazyků. Český překlad je skvělý. Cesta asistenta Prosky z vlaku, který má hlídat a ve kterém se seznámí s Wandou převážející popel vlastního bratra, po dopis sestře - omluvu za zabití jejího muže - přes zběhnutí z wehrmachtu a přechod na druhou stranu. Je líčena přes všednodenní zážitky vykořeněného člověka, který si nemůže být jist ničím, a už vůbec ne správností svého jednání. Protože která strana je "ta pravá"? Krásný jazyk, množství metafor, líčení krajiny jako odrazu duše a skvělé dialogy. Všichni jsme "stara ščuka"...