Požár smyslů
Michelangelo Buonarroti
Výbor z Michelangelových básní a dopisů. Výbor uspořádal, ediční poznámku, kalendárium a doslov napsal Vladimír Janovic. Úvodní slovo : Donát Šajner. Jako ilustrací bylo použito kreseb Michelangela Buonarrotiho.
Přidat komentář
Máloco z klasické poezie mě osloví. Vzpomínám, jak jsem kdysi trpěl o Sonetů Lauře (a všechny slovní hrátky s vavříny to jen zhoršovaly). Michelangelo obdivuji jako sochaře i malíře, proto jsem se rád seznámil s jeho méně silnou stránkou. Potěšily mne básně, které se nějakým způsobem dotýkaly Michelangelových hlavních činností. Třeba ta o malování Sixtinské kaple. Dobrá třetina textů by mohla sloužit jako názorný podklad pro diplomovou práci "Vliv klinické deprese na literární tvorbu." Právě ty považuji za silné vzhledem k jejich existenciální naléhavosti (i když kdovíjak vynalézavé také nejsou). Z milostné poezie mě zaujalo jen něco. Celkově si myslím, že výběr mohl být kratší a tím i v konečném důsledku silnější. Zajímavý je závěrečný oddíl dopisů, za ten si kniha zaslouží pár procent nahoru.
Autorovy další knížky
| 1964 |  Navštívení krásy – italská renesanční lyrika |
| 1941 | Michelangelo: Titan a člověk |
| 1970 | Žiji svou smrtí |
| 1964 | Luk |
| 1999 | Oheň, jímž hořím |
Michelangelova poesie je nádherná, těžká a osobitá. Osobitá v tom, že jeho sonety, madrigaly, kanzóny, tercíny atd. nezachycují pouhé dojmy nebo popisy, nýbrž myšlenky, a to závažné. Autor v nich uvažuje mimo jiné o reinkarnaci (zrodí-li se jeho milá v novém těle, bude mít slitování s jeho toužebným mřením, protože sama už poznala smrt?) nebo o platónské ideji krásy (ve Vittorii Colonně a Tommasu Cavalierim miluje mnohem víc než stín smrtelných půvabů — totiž Krásu samu).
Jako člověk uvadající renesance a nastupujícího baroka je rozervaný antinomiemi (ohně a ledu, života a smrti, ošklivosti a krásy, hmoty a ducha) a paradoxy; věčně se potácí od drásavé vášně k bolestnému zmrtvění, ustrnutí, ochabnutí; od naděje v lásku k hrůze z hříchu a zatracení. A – jako většina opravdu zbožných lidí – občas nahlíží do propasti hereze. Třeba když klade milovaného Tommasa vedle boha:
„... Dvojnásob srdce by se rozjásalo,
zírajíc prostřed kůrů andělských
s Bohem i boha těch svých zdejších lích.“
Důvody, proč se mi sbírka četla ztěžka (a proč jsem tudíž ve společnosti Michelangelovy deprese strávila tři celé dny), jsou dva: jednak závažnost a drtivost jeho témat, jednak přebásnění Pavla Eisnera. Jako vždycky geniální a jako vždycky obtížně srozumitelné, parnasistické a nic nedarující. — A nevadilo mi věnovat mu všechny ty hodiny navíc. Michelangelova bolest alespoň neplašila moje vlastní nálady. A jeho osobnost jako celek je vzácný společník, zjev ušlechtilé lidskosti, citlivosti, nevypočitatelné geniality, dobroty a vznětlivosti, přesně jako Beethoven. (Umělcovy kresby a úryvky z jeho dopisů, připojené na konci, to potvrzují.)
„Jen v živém kameni
a z moci umění
žít může v letu let to její líce;
oč mělo by ji nebe zvěčnit více,
když socha dílem mým je, ona dílem Jeho?
Ne z rodu lidí, božské zjevení,
ne mně jen – pro všechny už zřítelnice.
A zmizí přec, host času prchavého,
a neposkytne všeho daru svého,
když zbude kámen, ji však urve tma.
Kdo pomstít sílu má?
Jen příroda, když dílo zůstane
jejího zplozence, však její odvane.“