Poutník Melmoth

kniha od:


Koupit

V románě rozpadávajícím se na soubor samostatně koncipovaných novel je hlavní postavou poutník Melmoth, který má nadpřirozenou moc zjevovat se v nejrůznějších dobách a místech a za prodloužený život upsal svůj život peklu. Tato démonická postava stává se postupně svědkem lidského hrůzostrašna, a to jak vně, tak i uvnitř člověka, které odráží negace tehdejší dějinné epochy. Román není tedy jen výtvorem obraznosti, ale je i též dílem intelektu, a to intelektu vzdělaného četbou myslitelů a literárních klasiků. Doslov „Maturin a jeho poutník Melmoth“ napsal Jaroslav Hornát....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/113330/big_poutnik-melmoth-mqC-113330.jpg 3.641
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Melmoth the Wanderer, 1820


více info...
Nahrávám...

Komentáře (9)

Kniha Poutník Melmoth

lampernaqui
22. listopadu

Ze všech příběhů z edice Anglických gotických románů sice Mnich suverénně vede, ale Melmoth je mu v patách. Tohle téměř tisíci stránkové dílo se skládá z několika vzájemně propojených povídek... a to tak propojených, že jedna nenásleduje druhou, ale jsou někdy v sobě vložené. To když někdo vypráví o člověku, který vypráví o člověku, co vypráví o člověku, kterému se stalo tohle... Ze všech nejvíce vyniká příběh mladíka, který se nedobrovolně ocitl v klášteře a snaží se z něj dostat za každou cenu. A vždy, když je nejhůře, se objeví figura tajemného poutníka, který přichází s jednoduchou nabídkou. Napsán byl v devatenáctém století, ale čtivý je Melmoth i dnes.

Zu_zana
03. října

Knížku jsem přečetla, ale budu se muset k ní ještě vrátit, abych mohla z knížky vytěžit víc .... knihu mi doporučila babička. Vyprávěla mi o knížce, kterou začala číst a měla z ní velmi nepříjemný pocit, až takový, že ji nemohla mít ani v domě. Ze zvědavosti jsem si ji tedy přečetla. Citlivým jedincům, jako je naše babička, nedoporučuji.


666Jitka
08.05.2020

Knihou nebylo jednoduché se prokousat - někdy až příliš rozvláčný popis. Některé příběhy mě zaujaly více, jiné téměř vůbec. Přesto jsem ráda, že jsem knihu přečetla.

Kozel
09.12.2018

Maturinův román by se dal popsat jedním slovem: mnoho. Tento propletenec několika příběhů se společným jmenovatelem, Melmothem, nabízí mnoho stran, mnoho nudných pasáží, mnoho famózních scén, mnoho zajímavých myšlenek, mnoho kýčovitých i mnoho protichůdných. K tomu čtenář potřebuje mnoho času, mnoho trpělivosti, mnoho soustředění. Jinými slovy dost složitá kniha, která sice samostatně není tou nejlepší, ale přesto v ní najdete vzor Wildova Doriana Graye i několika románů Waltera Scotta. Gotický román tvrdě se opírající do katolické církve (i církví obecně) a inkvizice, ale zároveň oslavující víru jako takovou; rozebírající celou lidskou společnost ničící přirozenou nevinnost; filozofická sonda do nepatrných rozdílů mezi tím, co je považováno za hřích a že věci nejsou černobílé. Jak bylo naznačeno v úvodních "mnoho", Maturinova kniha je skvělá pod povrchem, kterým je těžké se prokousat, přičemž se stoupajícím počtem stran je to těžší a těžší. Za mě jsou nejlepšími příběhy první dva, kdy se první odehrává v blázinci a druhý mezi klášterními zdmi, a pak úvod třetího příběhu o civilizací nedotčenou dívkou Ímálí.

Atanone
21.07.2017

Další z řady knih,které jsem rozečetla jako „náctiletá“ a vracím se k nim s odstupem několika desítek let.
Děj je rozdělený do několika příběhů,které spojuje postava Poutníka Melmotha. Příběhy samy o sobě,kdyby byly rozpracované,by mohly vydat na samostatné knihy. Zvlášť případ Španěla,dohnaného vydíráním rodičů k tomu,aby se stal mnichem,by vydal na dobrodružnou knihu. Stejně tak příběh Imálí,která žije na odloučeném ostrově v naprosté nevinnosti a které Melmoth ukazuje svět lidí,je smutný v tom,jak málo jsme se,jako lidstvo,v průběhu dějin vnitřně změnili. Přesto žádná z postav jakkoli trpících a pokoušených,není ochotná za záchranu své fyzické schránky vyměnit svou duši.
Kniha mi připomíná labyrint – vždy,když si myslíte,že jste se někam dostali,objeví se další odbočka. Příběhy nejsou nijak ukončené,naopak se uprostřed jednoho příběhu objeví postava,která začne vyprávět další příběh a dál a dál,aby se pak nakonec přece jen všechno uzavřelo a vysvětlilo v relativně smířlivém závěru
Jazyk knihy je opravdu bohatý. Někdy čtete knihu,kde máte pocit,že se v myslích postav neděje skoro nic. Tady se naopak děje snad úplně všechno. Neustálé líčení duševních stavů bylo místy až únavné. Zřejmě to bylo poplatné literárním stylům té doby a částečně asi prý trochu excentrické povahze autora.
Jsem moc ráda,že jsem si knihu mohla přečíst. Bylo by nefér dnešními měřítky čtivosti posuzovat knihu,která byla napsána před skoro 200 lety,věřím tomu,že ve své době byla tajemná,poučná,strašidelná a romantická.

honajz
13.09.2016

Zpočátku se mi to líbilo, mělo to správně tajuplnou atmosféru a záhadu, ale posléze - ano, s vyprávěním dalších a dalších příběhů - se to nějak rozplizlo. Nemám nic proti příběhům v příběhu, ale měly by děj směrovat někam dál, odhalit nějaké nové skutečnosti. Že se někdo ďábelsky směje, to nepokládám za příliš důležitou skutečnost. Třeba v Ajvazových Prázdných ulicích to funguje skvěle - každý příběh je mozaikou celé skládačky, doplňuje ji a vytváří celkový obraz, kdy kniha nakonec vede k finále. Tady mi přišlo, že to nevede nikam, jen se to potácí mezi pár scénami, kam student přijde, vyslechne / přečte, na chvilku zahlédne, a jde dál. Navíc autor nám dává na odiv, kolik zná současných tehdejších autorů, nejen literárních, ale i divadelních či kritiků a filozofů, a u takových tří až pěti odkazů na jedné stránce už mi to bylo trapné za autora - podobně se občas chlubí svým citováním Viewegh. Škoda, že ta kniha nemá rozvinutější děj nebo se nedrží jednoho kopyta.

Gaara1
16.03.2015

Rozhodoval jsem se mezi čtyřmi až třemi hvězdami, dávám tři. Je to zbytečně zdlouhavý děj, který knize ubírá na kvalitě a autor se ke konci dost opakuje. Určitě to nedoporučuji netrpělivým čtenářům, protože je bude autor drásat novým a novým příběhem a rozuzlení se bude čím dál tím víc vzdalovat a skrytá naděje, že by už Maturin dospěl k závěru, je velice mylná :-)

beruslava
05.11.2013

Nejvíc frustrující kniha, co jsem kdy četla. Autor se pustí do jednoho příběhu, z toho se vyvine druhý z druhého třetí a pak ještě ze třetího jeden. A tak jsem pořád čekala rozuzlení všech příběhů. Ve chvíli kdy se autor pouštěl do posledního příběhu mi bylo jasné, že, vzhledem ke svému rozvleklému stylu psaní, je nijak uspokojivě ukončit nestihne (tak okolo strany 650?). No a taky že ne. Knihou doporučuji podkládat skříně či lůžka, na to má příhodnou tloušťku a není zbytečně velká :-). Dvě hvězdičky: * za ten rozsah - sepsat tolik stran tak květnatě a udržet myšlenku není vůbec jednoduché + * koneckonců jsem to dočetla...

1