Pouť k branám Orientu

Přiznám se, že úvod knížky sympatické Nicolette Havlové mě tolik neoslovil. Moc mě to nebavilo. Částečně je to asi tím, že mi jako čtenáři více vyhovují cestopisy psané muži, kteří tolik nerozebírají své psychické niterní rozpoložení a různé zdravotní neduhy. To spíše patří na blog, kde se autor pro své fanoušky může z jednotlivých pocitů vypovídat. Pěší putování tyto stavy navozuje. Mám to stejně, také si tak čistím hlavu.
U cestopisů mám však rád, když se jako čtenář seznamuji s prostředím, kterým poutník/cestovatel procházel, jaká byla interakce s obyvateli a různé zajímavosti z navštívených lokalit. Nicolette je milá a hezká dívka, její usměvavá selfie byla dobře zvolená a veškeré fotky kvalitní. Zhruba od překročení hranic s Rumunskem se můj dojem nad knihou mění. Autorka více začala popisovat, co se děje kolem ní a nevěnovala se tolik vlastnímu rozpoložení. Knížka poté působila více vyváženě.
Podobným dobrodruhům fandím. Jen tak dále.

Obdivuji každého dobrodruha a Nicoletta to na své pouti rozhodně neměla lehké. Mrzí mě, že ve svém životě už zažila tolik trápení, ale možná by se bez takové minulosti na svou cestu ani nepustila. Takže i zde platí ono známé, "Vše zlé je k něčemu dobré"... Ráda si přečtu další knihu, pokud vyjde.

Kniha se četla moc hezky. Autorka je velmi odvážná, palec nahoru a klobouk dolů. Děkuji za pěkné čtení :-)

Miluju knihy o cestování a tak jsem tuhle knihu nemohla vynechat. Upřímná zpověď slečny, co šla sama pěšky až do Istanbulu. Odvážná holčina, která po cestě ještě potkala svoji novou chlupatou čtyřnohou kamarádku.

Hrozně moc miluje cestopisy a navíc, když je kniha krásně napsaná, je to pro mě slast. Doufám, že to od Nicoletty nebyla poslední kniha, rád si další přečtu a tak budu můžu aspoň v mysli cestovat.

Knižku som mal problém dočítať - ale len kvôli tomu, že mi ju stále kradli kamaráti. A ani po dočítaní sa u mňa v poličke príliš neohriala.

Asi to začnem používať ako nový parameter na meranie kvality knižiek. A jednu zo "zlodejok" už aj stihla inšpirovať k tráveniu viac času v prírode.

Jedním z důvodů, proč Nicolette obdivuji, je, že se nevydala po zavedené dálkové trase se specializovanými noclehárnami nebo trail angely. Prostě vyrazila do Cařihradu a také do něj došla. Navzdory zdravotním potížím, o nichž píše surově narovinu, probdělým nocím, po kterých musela jít dál, sdílení čtyřproudých silnic s kamiony řízenými Balkánci a klasickým cestovatelským nočním můrám (sama v cizině bez peněz).

Protože cestuje pěšky, zažívá Nicolette – logicky – jinou sortu místních specifik, než jsou bedekrová lákadla. Prozkoumává, popisuje a dokumentuje rumunské jeskyně a pece na dřevěné uhlí, Trajánova vrata v Bulharsku (původně symbolický průchod mezi Makedonií a Thrákií) nebo třeba srbská úmrtní oznámení, vyvěšená na všech objektech po vsi, jež se prý o výročích nebožtíkova odchodu přelepují čerstvou kopií.

„Smrt jsem musela přijmout za svou,“ píše Nicolette hned v úvodu (za Havířovem), když ji známí i neznámí dobrodinci odrazují od cestovních plánů – třeba s odkazem na umělkyni a stopařku Pippu Baccu zavražděnou v Turecku. Jinými slovy: cestovatel si musí připustit určitou míru pravděpodobnosti, že se nevrátí, a vnitřně se s ní vypořádat. Nicolette zdolává úseky mimo naplánovanou trasu stopem (jímž se i vrací do Čech), nocuje pod širákem na neznámých místech nebo přijímá pozvání nápomocných Jižanů. Jakožto někdo, kdo to příležitostně dělá taky, tudíž oceňuji, že tematizuje rizika, a hlavně práci s nimi a hledání rovnováhy mezi otevřeností na jedné straně a zodpovědností na druhé. Cestovat sólo je ale někdy těžké a z historky s bulharským řidičem je mi špatně ještě po několika dnech.

Knížka je místy hodně reflexívní až meditativní, což, hádám, dává smysl, jelikož co jiného dělat při chůzi, když ne dumat. Pootvírá i témata z autorčiny minulosti, která čtenáři pomáhají pochopit pouť, respektive poutnici, přičemž některá z nich jsou přetěžká. Přidávám se ke všem, kdo napsali, že před Nicolette smekají – já mimo jiné za zvláštní kombinaci pokory a životního optimismu.

Ve výsledku je to silná kniha, jíž se navíc dostalo vzorové péče nakladatelství Pangea a nádherných, atmosférotvorných ilustrací. Díky – a přeji Nicolette i fence Svili hodně štěstí na cestách.

Velký obdiv za odvahu, která byla jistě potřeba na takovou cestu.
Příjemné čtení, které motivuje, na pouť do Istanbulu se nevydám, ale jinou jistě podniknu. :)
Zároveň jsem vděčná, že cestou našla domov jedna němá tvář a přála bych více takových šťastných konců.

Obdivuji Nicolette, že se sama jako holka vydala na takovou cestu, a že to dokázala a navíc se vrátila s věrnou kamarádkou Svili. Bylo to hezké dobrodružství a poprala se s mnoha neduhy. Hezky popisuje krajinu kudy putuje a také své pocity. Fakt před ní smekám. Jednu hvězdičku ale ubírám, že mi to přišlo chvílemi trošičku nezáživné.

Nádherná kniha plná dobrodružstva a veľa zážitkov

Musím sa priznať, že nie som veľký milovník cestopisov ale táto kniha ma veľmi milo prekvapila, nádherné ilustracie a ešte krajšie fotky prírody, obyvateľov a zážitkov, ktoré si autorka na svojej ceste prežila.

Nicolette má môj obdiv, aj napriek zraneniam (pri ktorých by som to vzdala - nie že by som mala niekedy v pláne takéto blaznovstvo) si užila cestu z Havířova do Istanbulu, ktorá trvala 104 dni a merala 2025km smekám pomyselný klobúk.

Kniha bola zábavná, bola poučná a hlavne bola fascinujúca.

Obdivuji autorku, že se sama vydala na takovou pěší cestu a zvládla ji. Líbí se mi fotografie a ilustrace. Kniha se dobře četla a bavila mě.

Nezvládla jsem se začíst. Za mě napsané dost suchopárně a bez švihu. Bohužel nakonec odkládám.

Po delší době zase cestopis! A krásně inspirativní.

Z knihy Pouť k branám Orientu jde skrze stránky úžasná energie její autorky Nicollete Havlové. Ta se v jedenadvaceti letech vydala na pěší pouť z Havířova do Istanbulu.

V knize popisuje své putování, radosti a strasti poutníka, píše o lidech, které potkala, o svých myšlenkách, i postupné cestě k sobě, kterou hodně ovlivnil i pobyt ve tmě.

Nicollete šla přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Srbsko a Bulharsko až do Turecka. Část cesty je věnována i českým vesnicím v rumunském Banátu, pro které Nicollete společně s Člověkem v tísni pořádala sbírku.

Ke konci cesty se k ní nečekaně připojila i psí parťačka.

Knížka je krásná a upřímně napsaná, moc mě bavila! Nicollete má můj velký obdiv a přeju jí jen to nejlepší do dalších cest!

"Mým domovem je cesta."

Obdiv každému, kdo se vydá na jakoukoliv cestu!
A přestože já se raději toulám spíš po vzhůru stoupajících horách, cesty po kterých vyrazila Nicol jsem si nenechala ujít. Užívala jsem si hlavně její toulání po rumunských horách, které jsem s báglem na zádech sama prošla a tak ji na dálku skládám poklonu za její odvahu podstoupit tak dalekou cestu!

Minulý rok jsem byla na přednášce Nicoletty. Byla skvělá. Obdivuji, že se vydala na takovou cestu, muselo to vyžadovalo velkou kuráž.

Knihu jsem si koupila, že si ji přečtu, a po pár stránkách jsem ji odložila. Ne že by to bylo napsané nějak špatně, nudně či tak, naopak. Je to zajímavé. Ale díky tomu, že jsem byla na přednášce, tak v té přečtené části jsem většinu historek znala a nějak mě tam nic moc nepřekvapilo.

Kniha obsahuje zážitky z cest, myšlenky cestovatelky a krásné fotkou krajiny, kterou procházela

Za dvacetdva let svého života toho Nicol stihla opravdu hodně. Vůle jí rozhodně nechybí. Takže respekt. I když jít pěšky sólo do Istambulu je na hranici rizika, obzvášť pro pohlednou mladou holku. Naštěstí vše dobře dopadlo a Nicolette tím napsala další kapitolu svého bohatého života.

Cestopis zajímavý, ale popsaný takovou nezáživnou formou.

Kniha se mi velice líbila i když moc cestopisy nemusím. Jako cestopis je to moc hezký, ale mě to osobně moc nebavilo. Nepřestala jsem to číst bylo to zajímavý, spoustu dějů atd.. Fascinovalo mě jak Nicolette ušla pěšky tolik zemí. Byl to můj první cestopis tak se nedivím, že mě to nebavilo. Určitě až budu starší tak to pochopím. Byl to určitě hezký zážitek. Držím palce, že Nicolette určitě procestuje další země. Proto tomu dávám 4 hvězdy.

Bolo to OK, ale nebolo to nič prevratné. Dalo sa to čítať, ale chýbalo mi viac vizuálnych podnetov na to množstvo textu, ktorý zas nebol natoľko zaujímavý, aby ma "držal". Keď som zistila, že má holka instagram a tam dáva fotky z cesty, prestala som čítať, kukla fotky a príspevky pod nimi a to mi stačilo.