Poslední přítel

Poslední přítel https://www.databazeknih.cz/img/books/77_/77982/bmid_posledni-pritel-7ms-77982.jpg 4 21 6

Koncem padesátých let se na francouzském lyceu v Tangeru potkají dva dospívající chlapci Mamed a Ali a stanou se z nich přátelé. Jejich vztah, který trvá asi třicet let, je protkaný drobnými nedorozuměními, společně prožívaným utrpením, ale také žárlivostí a zradou – planoucí přátelství se podobá spíše milostnému příběhu, který však špatně končí. Oba postupně odhalují vlastní verzi událostí a my zjišťujeme, že každý prožil úplně jiný příběh. Naivitě jednoho odpovídá zničující egoismus druhého. Bylo snad jejich přátelství pouhým nedorozuměním? Román Poslední přítel patří rozhodně k nejlepším dílům posledního desetiletí a Tahar Ben Jelloun jím jen potvrdil své výlučné postavení v současné světové literatuře.... celý text

Literatura světová Romány
Vydáno: , Fra (Agite/Fra)
Originální název:

Le dernier ami , 2004


více info...

Přidat komentář

sika444
14.09.2023 5 z 5

Skvěle napsaná kniha, která se odehrává v pozoruhodném prostředí. Nápad vyprávět příběh přátelství nejprve z perspektivy jednoho, pak z perspektivy druhého z aktérů je skvělý. A je to zásah do černého. Kniha je psána svižně, úsporně, bez zbytečných odboček, které by nevedly k pochopení vztahu Mameda a Aliho. Hodně jsme se dozvěděli o Maroku, ale mnohem víc o sobě.
A tady je četba: https://www.youtube.com/watch?v=xNY7MIgjMFk&ab_channel=NaHlubinuNET

Radimka
16.08.2023 5 z 5

Tenká knížečka s neobyčejně silným příběhem.


MilaSliacka
10.04.2021 4 z 5

Že se jedná o popis celoživotního přátelství dvou mužů (které bylo nadřazeno všem ostatním vztahům - Kundera by zaplesal), zde již bylo řečeno. Zaměřím se tedy na atmosférické pozadí hlavního příběhu a vhled do reálií, které oceňuju teď, když čtu knihu podruhé.

Odvíjí se před námi barvitý popis Maroka od konce padesátých let do období kolem roku 2000 včetně popisu zvyků a povahových rysů Maročanů a dozvíme se i kus politické historie této země. Byl to teda docela masakr, horší než u nás ve stejném historickém období.
Na konci autor (resp. jeden z hrdinů) srovnává život v Maroku a ve Švédsku a zamýšlí se nad tím, proč podle něj nebylo Maroko v té době připraveno na demokracii.

Po přečtení autorova životopisu jsem si uvědomila, že jedna z postav je inspirována jím samotným (ten větší klaďas), což mi přišlo zajímavé.

Káča2015
28.11.2017 5 z 5

Smutné, člověk se vlastně asi často nedozví, jak to bylo doopravdy.

Palivo
16.07.2016 5 z 5

Posledního přítele jsem začal číst v práci. Byl to nudný den a možná i proto jsem nakonec zavítal do Jiného stavu. To je hospůdka u I.P.Pavlova, která smrdí olejem, ale místní číšník, myslím, že se jmenuje nějak exoticky, jako Norbert nebo tak něco, je velmi vděčným kouzelníkem, který bez remcání plní moje přání, tedy dvojitou becherovku, od té doby, co jsem mu dal patřičný tuzér hned při mé první návštěvě, kterou jsem zakončil tím, že jsem místo na záchod došel do kuchyně. Inu, člověk musí zanechat dojem.

Ten večer tam Norbert není, prý má volno, až do srpna, ale holohlavý kolega se vzezřením někde mezi fanouškem Sparty a prasetem byl dostatečnou náhradou. Spolykal jsem čtyři dávky mého obvyklého léku a už jsem se jal cítit, jak se mnou clámají emoce. Poslední přítel je o dvojici maročanů, kteří zůstanou přáteli po třicet let - a poctivě to opisují prvně z jedné strany a poté z druhé strany. Nemohl jsem si nevzpomenout, jaká přátelství jsem i já za život nahromadil, ať už s Pečivem nebo Šumivem...vlastně jenom s těmito dvoumi, protože Bolta už má jen své třeboňské přátelé. Bylo mi z toho smutno i hezky zároveň. Knížku jsem odložil a čuměl na przádné skleničky za barem. Seděl jsem totiž na baru, abych byl na očích všem kočkám, které ten večer přišly do Jiného stavu, udělat jim ten opravdový "jiný stav," hahaha, ale bylo to zbytečné, prázdné gesto. Jediné dvě šťávy, které se tam ukázaly, měly daleko víc práce s poměřováním smartphounů a nehtů, než aby si všímaly takových skvělých nosičů penisu jako jsem já. A tak jsem čuměl na prázdné skleničky za barem, protože jsem neměl co dělat, žádnej iPod, iPad, iPhone, nic, žádný noviny, jen jsem seděl a došlo mi, jak je to všechno smutný, jak se tyhle prázdný okamžiky ničeho vlastně staly exotikou, kde jsou ty časy, kdy o tomhle bylo chození do barů, ta nicota, blbost, prázdnota. No to vám nemusím povídat, že jsem začal na všechno vzpomínat a v tom jsem si začal přehrávat tu knížku, to jejich přátelství - bylo to silný. Jak mám pečiva rád a šumiva rád, to jsem se modlil, aby se nám přihodilo něco podobnýho. Zaplatil jsem jak čurák zase o 80 korun víc než jsem měl, aby si mě i ten druhej parchant zapamatoval a vydal jsem se do Rózy, to je taková zavšivená sračka pro expaty a děti země tady z okolí Náměstí míru. Všechno bylo jak mělo bejt, v rohu zase seděl starej anglán, kterej si zapisuje ty svoje freudovský kecy už roky, na baru sličná buchta, která študovala obálku, ale stehna se jí otíraly jedno o druhý, tak jsem ji rovnou pustil z hlavy. Tam už se nic nevejde. Prasata tlustý. Obrátil jsem do sebe další čtyři loky toho hnusnýho patoku z karlovejch varů a šel jsem domů, knížka dočtená až se mi z toho chtělo brečet. Bylo to samozřejm strašně předvídatelný a primitivní, jak se to vyvinulo a jak to skončilo, tohle by mě myslím napadlo i v osmý třídě, ale bylo to fajn. Jó pečivo, kdyby to tak dopadlo.

Po cestě domů jsem potkal zaměstnance, kopl jsem mu do kytary a vzal jsem ho na kořalku. Myslím, že jsem musel působit jako úplnej čurák, protože jsem pořád jen chytroval a mlel svoje a něco jsem mu říkal, zatímco on mi povídal něco o hudbě, jako o the.Switch a Hentai corporation, co je vůbec vlastně špatně s těma děckama dneska? Obrátil jsem do sebe další čtyři meluzíny, myslím, že jsem tou dobou byl už přes deset kousků na cestě do kómy, takže jsem mu poděkoval, pochcal zem ve Sběrnech surovinách a vydal se na cestu domů. Ta knížka mě pořád tak nějak hřála, to je trapný slovo, prostě jsem díky ní na to přátelství tak nějak víc myslel, asi proto tomu dávám pět hvězd, ať je slunce nade mnou, že jsem kunda a nic z toho stejně nemá žádnou váhu, tenhle zpropadenej sentiment ožralejch nocí.

Pak jsem si ho vyhonil, tedy, zkoušel jsem to, hledal jsem video dobrých patnáct minut, tahle ne, tahle je moc tlustá, moc bílá, moc škaredá, a nokonec jsem usnul. Bylo mi blbě, ale nepozvracel jsem se.

vandalka
19.04.2015 5 z 5

Příběh má postupně tři vypravěče – Alího, který vypráví o dospívání v Tangeru koncem padesátých let, životě marocké inteligence v letech šedesátých a výše a především o svém přátelství s Mamedem. Nijak ho nešetří a často popisuje věci, které Mameda nestaví do nejlepšího světla, ale i tak je vyvrcholení, k němuž jejich přátelství spěje, překvapující. Druhá polovina knihy popisuje stejné životní peripetie z Mamedova pohledu. Jazyk se okamžitě mění – zatímco Alí zachycoval Mamedovy nekonečné fabulace a mnohdy rozčilující monology, které plynuly bez odmlky přes celé odstavce a stránky, Mamed naopak svá souvětí drasticky zkrátil, text je najednou mnohem méně exaltovaný, méně se zabývá sexuálními eskapádami obou kdysi mladíků, víc popisuje jejich vzájemný vztah. Ke konci knihy se dočteme i o náhledu Ramóna, který byl jakýmsi svědkem přátelství obou mužů. A konec, dopis, mi sebral dech. Je to nádherný, citlivý příběh, který začal někde na záchodcích chlapeckého lycea a postupně rostl až do poetických obrazů a vyjádření lásky. Silně se mě to dotklo, krásná kniha.

Štítky knihy

přátelství Maroko marocká literatura Tanger

Autorovy další knížky

Tahar Ben Jelloun
marocká, 1944
2007  75%Posvátná noc
2011  83%Poslední přítel
2004  69%Tati, co je to rasismus?
2002  83%Tichý den v Tangeru
2022  83%Med a blen