Polední hodina
Dörte Hansen
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/410425/bmid_poledni-hodina-Vzl-410425.jpeg
4
93
37
Sedmačtyřicetiletý Ingwer Feddersen se vrací do své rodné vesnice. Musí tu ještě srovnat účty. Babička Ella pomalu přichází o rozum a dědeček Sönke se odmítá vzdát rodinného hostince, který už má stejně jako celá vesnice nejlepší léta za sebou. Jediné, co se z minulosti dochovalo, je místní zvyk úzkostlivě dodržovat polední hodinu, která však zároveň symbolizuje hodinu poslední. Kdy vlastně začal venkov upadat? V sedmdesátých letech minulého století, kdy po pozemkových úpravách zmizely nejprve remízky a pak se ztratili i ptáci? Když se velké statky rozrostly, zatímco ty malé zanikly? Když Ingwer odešel studovat do Kielu a opustil prarodiče i jejich hostinec?... celý text
Literatura světová Romány Příběhy
Vydáno: 2019 , HostOriginální název:
Mittagsstunde , 2018
více info...
Přidat komentář
Upřímná a lidská kniha o pohnutých osudech, o změnách, o lásce k půdě a rodnému kraji, o lásce k druhému. Fakt moc hezký.
Ač by se mohlo zdát, že je Ingwer zoufalec, tak není. Jen neví, jakou cestou se vydat, nehledě na to, že je mu padesát. Nedivím se. Je poznamenaný výchovou, vesnicí a rodinným tajemstvím. I tak je to ale sympaťák.
Ostatní postavy ve vsi jsou všechny jak vystřižené ze života.
Vyrůstala jsem na vsi a na ves se chci vrátit. Bohužel vesnice už nebude nikdy jako dřív, ať už v Německu nebo zde. A stejně tady i tam starousedlíci nikdy nemluví o minulosti, naši pra/prarodiče si prakticky nikdy nepostěžovali, jaká příkoří zažívali, vážně. Počasí bylo respektovaný s hlavou skloněnou. Nadávalo se jen na lufťáky, na mladý, na zvířata.
Po přečtení je mi těžko, jak moc mi tohle chybí. To dětství bylo nezapomenutelný.
Tak já jsem se s Polední hodinou dlouho prala. Starý kraj mě chytil od prvních stránek, ale tohle? Byla jsem zmatená ze střídání času i postav; aspoň se to pořád děje v téže vesnici, utěšovala jsem se a prokousávala jsem se po večerech stranu za stranou, abych už další večer nevěděla, kdo je Carsten Leidig, Peter Hansen nebo Dora Koopmannová.
Naštěstí jsem si knížku hned po prvních kapitolách vyndala z obalu a precizní motivy květin i vážka na knize samotné mě přesvědčily, že to nemám vzdávat. Dalším poutem se pro mě stal úchvatný překlad Viktorie Hanišové, takže jsem začala knihou listovat a vracet se, připomínala jsem si obzvláště vydařené pasáže. A postupně jsem zjistila, že tohle je ten nejlepší způsob, jak se knihou prokousat - neustále se vracet, připomínat si zdánlivě nenápadné odkazy a formulace, rodinné, přátelské i sousedské vazby.
Ale potom se zčistajasna vylouply pevné orientační body: Marret Apokalypsa v dřevákách, nemluvná Ella, Žejdlík Feddersen. K nim se časem přidal i učitel Steensen, Ingwer Podmírák, Nebrečel Ketelsen a postupně celá galerie obyvatel jedné vesnice, dokonce i náplava Karl Fidel Baumann. A já jsem měla zřejmě podobný pocit jako Ingwer archeolog: "strach, že něco najde, nebo spíš ostych, respekt před okamžikem, protože mu ty chvíle připadaly strašně silné."
Onen respekt byl oprávněný a chvíle strávené s touhle knížkou byly opravdu silné. Ale zřejmě je nepocítí každý, asi spíš ten, koho v dětství učil někdo podobný učiteli Steensenovi, který "vodil své žáky k vykopávkám, aby je zasvětil do tajemství severoněmeckého dávnověku. Hledali pazourky a děravé kameny, hroty šípů a pěstní klíny." Protože v této knize opravdu musíte jít do hloubky, možná se dokonce na čas stát jedním z vesničanů.
Ale i když to bylo pracné, stálo to za to - pro mě tedy určitě. Nalezla jsem neuvěřitelné poklady a doporučuju tento skvost všem hledačům. Kdyby nic jiného, tak kapitola 16, která by se v pedagogických příručkách mohla mohla nazývat třeba typologie žactva, mě nadchla - nebyla paní Hansenová třeba kdysi učitelkou?
"Ingwer si tu stejně vždycky vzpomněl na Gönke Boysenovou a její teorii osídlení téhle krajiny: mohla za to zničující epidemie. Jinak se to při nejlepší vůli vysvětlit nedalo. Kdykoli, když pan učitel Steensen spustil ódu na mladší dobu kamennou a začátek osídlování, položila Gönke Boysenová otázku: "Proč tady?"
Myšlenka, že se lidé zrovna na brunkebüllském písečném hřbetu rozhodli obehnat kousek půdy plotem, zorat pole a chovat krávy, prasata a ovce, postavit dům a pohřbívat mrtvé pod kameny, a to všechno dobrovolně a z vlastní vůle, jí přišla absolutně scestná. Polovinu kmene musela zdecimovat příšerná epidemie a zbytek pozbyl veškerou naději, takže byl na další stěhování už příliš zesláblý - tak vypadala Gönčina teorie neolitické revoluce:"
P.S. Anotaci vůbec neberte vážně - u takhle mnohovrstevné a časosběrné knihy zalidněné tolika postavami je to spíše jakýsi plošný náčrt; je na vás, vytvořit z ní 3D příběh, případně hledat čtvrtý rozměr . . .
Nejoblíbenější postavy: Ragnhild, Gönke, Ella.
Obdiv k autorce, která naprosto přesně ví, co chce sdělit a jak to chce sdělit: obrovský.
Doporučení: kdybyste chtěli knihu po několika stranách odložit nedočtenou, s pocitem zmatení a nepochopení, zkuste vytrvat. Budete odměněni.
Resumé: nádherná a smutná kniha.
Kniha se mi četla hodně těžce. Chybela mi nějaka dějova linka,misty jsem se v postavach ztracela.
.... "Měl pocit, jakoby ho tenhle kraj stvořil. Člověk, který vzešel ze starých morén, neustále přesouvaný a poškrábaný, šrámy na duši od starých ledovců, větru a deště. Stejně jako Gönke chyběl i jemu jakýkoli talent na lehkost, pro vysoký let se nehodil. Jeho živlem byla půda. Navátý písek." .....
To byla přímo přehlídka věcí (a lidí) ztracených a nalezených v nekončícím plynutí času. Jemné narážky a čtenář si musí domýšlet, kdo a kdy a s kým a kam, neřkuli proč. A jestli vůbec.
Moc jsem si užila ta venkovská tajemství a traumata, která odnáší neúprosný vichr.
Poslední dobou čtu hlavně české autor(k)y a střídám je s těmi angloamerickými, tak jsem si řekla, že pro změnu sáhnu třeba po nějaké současné německé beletrii. Děj Polední hodiny od Dörte Hansen se odehrává na venkově v severním Německu a autorka v něm velmi přesvědčivě popisuje změny, které v druhé polovině 20. století venkovské oblasti doslova od základů překopaly a prakticky jim uzmuly duši. Vesničané se s nimi obtížně vyrovnávají a zdá se, že ani Ingwer, který v Brinkenbüllu vyrostl a pak studoval a žil ve velkoměstě, nemá po návratu do vsi o moc pevnější půdu pod nohama. Dörte Hansen dobře vystihuje atmosféru vesnice i vzájemné vztahy tamních obyvatel, příběh má své kouzlo a je třeba ocenit i vtipné pojmenování kapitol za pomoci písní (mám pocit, že už jsem se s něčím podobným někdy setkala, ale kde?). Román je velmi čtivý, přesto mi přijde, že mu chybí nějaká větší jiskra - přinejmenším závěr vyznívá poněkud plytce a neukotveně... Leda by to byl záměr? Nicméně čtení to bylo příjemné.
Již u prvních stránek nového příběhu jsem se přistihla, že knihu srovnávám. Srovnávám ji s tou předchozí. Paradoxně by to této knize mohlo pomoci, jelikož ta předchozí byla opravdu, ale opravdu hodně vláčná :).
Kniha mě hodně potrápila, strašně mě rozčilovala svou „trojjazyčností“. U angličtiny bych, pro nás méně zdatné, uvítala vysvětlivky. U německých osobních jmen bych, pro změnu, uvítala ty více častá. Prostě po celý děj jsem se ztrácela v postavách a pořád něco googlila. No a neustálé střídání minulosti a současnost mi taky moc nepomohlo, spíše vše jen ještě víc zamotalo.
Námět skvělý, miluji „vesnické romány“ a tady se snoubila nejen vesnice s rodinným životem, ale ještě jako bonus s přírodou a její neskutečnou adaptací na člověka. Z kraje to vypadalo přímo na ekologický román, ale ona se vlastně regenerace se zkázou táhla celým příběhem.
Neškodí si občas podobné knihy přečíst, musíte mít na ně ovšem tu správnou náladu a čas. Nebylo to špatné, ale pro mě ani výborné.
I na můj vkus trochu rozvláčné, ale vždy, když jsem chtěla se čtením skoncovat, znovu mě to chytlo.....možná už jsem taky poznamenaná zkratkovitým elektronickým čtením, neboť výsledným dojmem je ááách.
Její styl mi sedí a hlavně mi sedí její témata. Postupně zanikající starý život na vesnici, kašlání na tradice, přírodu, individualizace, zároveň ale si starou dobu neidealizuje. Mě to ale tak jako tak dojímá.
Stejně jako u Starého kraje byly první strany utrpením, nemohla jsem se začíst a zvažovala, že knihu odložím. Na začátku se člověk ztrácí v mnoha německých jménech, prostoru... Nakonec se ale vše obrátilo a knihu jsem s chutí dočetla do konce. Velmi zajímavé téma, zajímavě vykreslené hlavní postavy a hlavně velmi zajímavý časoprostor, o kterém se téměř nepíše. Nakonec nemám co vytknout a doporučuju :-)
Přesně podle mého gusta, stejně jako předchozí Starý kraj. Líbilo se mi to pro atmosféru, kterou to mělo, i že děj plynul velmi pozvolna, tady se to hodilo hodně.
Čekala jsem od knihy více a dočetla ji spíše jen z principu. Mám ráda "pomalý stojatý děj", nevyžaduji akci, ale tady to vše mi přišlo takové mdlé a víceméně neobohacující. Navíc jsem se hodně ztrácela mezi všemi těmi desítkami německých jmen, a tak mi možná utekly i některé souvislosti. Ale ať jen nekritizuji - určitě jsem našla několik fajn momentů, které byly hlubší - jednak pokora některých postav, přijímání života takového jaký je, ale také schopnost nenechat po sobě šlapat... Žádná z postav zde není ani černá ani bílá, ale má spoustu odstínů. Stejně tak lze nahlížet na tradiční vs. moderní tvář vesnice - nic není jen zlé, ale ani pouze dobré.
Souhlasím s každým slovem předchozího komentáře a přidávám obdiv D.H. za to, o čem umí tak moc dobře psát. Takové knihy mě naplňují, nejen tématem, ale i zvolenými prostředky, poetikou i srozumitelností celého vyprávění. Ráda jsem se seznámila se Severním Frískem, je vidět, že autorka má k němu silné vazby. Místo děje - vesnice, jako mnoho podobných u nás, včetně jejich obyvatel, osudů, rodinných historií, tragédií, tajemství... A hlavní hrdina Ingwer, ten nemohl být lepší (se svými písničkami v hlavě, kameny, vzpourami a soucitem) ... ten si mě, jako literární postava, naprosto získal.
Komu se líbil Starý kraj, nebude zklamán ani touto knihou. Samotný příběh Ingwera plyne pomalu a je spíše spojovací linií knihy, hlavní roli hraje atmosféra vesnice, která není ani přehnaně idealizována ani popsána s přílišným naturalismem. Svérázné postavičky a osoby, které člověk poznává i v povahách z okolí, otázka vykořenění i návratu, nezastavitelné změny a modernizace vesnice a naopak neměnnost povah starých obyvatel - to vše autorka pozoruje, popisuje, nesoudí.
Patří člověk do kraje, kde se narodil, i když už to není ten samý kraj?
Starý kraj mě od první chvíle upoutal víc, asi proto, že byl dějovější. Přesto jsem měla neustále chuť číst dál a pronikat do atmosféry maloměsta a osudů jeho obyvatel. Příběh měl své kouzlo.