Polední hodina přehled

04.04.2025

D. Hansenová napsala jen dvě knihy, Starý kraj a tuto knihu, Polední hodina. Starý kraj se mi moc líbil, takže jsem nezaváhala a koupila si i Polední hodinu. A nelitovala jsem.

Tak jako v první knize i zde popisuje spisovatelka život na fríské vesnici. Tentokrát je v hlavní roli rodinka Feddersenů: Sönke, Ella, jejich pomatená Marret, řečená Apokalypsa a její syn Ingwer. A kolem nich se vyskytuje plejáda svérázných venkovských postaviček. Drsný učitel Steensen, který rád něčím přetáhne hloupé žáky, Nebrečel Ketelsen, kterého zase mlátí jeho otec, uječená holčička Gonke, která přestane řvát, až když objeví kouzlo knih...

Chvilku mi trvalo než jsem se zorientovala v osobách i ve střídání času (minulost, přítomnost). Ale když jsem to v měla jasno, bylo to "pošušňáníčko" Humorné okamžiky se střídaly s dojemnými, vycházely najevo dávné hříchy.

A závěr knihy je o tom, jak se časy mění. Vesničané už mají dost nikdy nekončící práce kolem statků a chtějí žít městským životem. A na vesnici přijíždějí městské náplavy i se svými rozjívenými dětmi a chtějí žít postaru, po vesnicku....

12.10.2024

Už při čtení na mě dorážely v mysli otázky kdo jsme, kam směřujeme, proč v životě tolik spěcháme a co všechno nám ještě zůstane skryto a nezodpovězeno. Příběh plný vzpomínek i podobných úvah z hlavy Ingwera, když se jeho věk přiblížil padesátce, stejně jako mně :-)
Krásně napsáno, kterak staré musí ustoupit novému, ale ne vždy je to krok dopředu. Nová silnice, která žere děti, remízky, které musí ustoupit polím, polnosti, která nedobrovolně změnila majitele a do toho příběhy obyčejných starousedlíků a jejich rodin. Ale obyčejnost je dnes jevem téměř neobyčejným, každý chce nějak vyčnívat, ale proč vlastně.
Péče Ingwera o staroušky je až dojemná.

"Učitel Steensen už třicet let bloumal po okolí vesnice, vykopával z písku pozůstatky mladší doby kamenné a kroužil kolem pravěkého pohřebiště. Stál v krajině plné morén, každý den, a cítil vítr, o kterém si říkal, že musí vát už celá tisíciletí. Stejný starý vítr, který od doby ledové vykusoval do kamenů rýhy. Každý den sledoval brinkebüllské sedláky, kteří bezmyšlenkovitě pracovali na polích. Nevěděli, že vítr hýbe i jimi, že je tahle krajina obrušuje a tvaruje. Že dýchají v jejím rytmu, podle jejích pravidel. Místní tu odjakživa zasévali políčka kolem tůněk z doby ledové a bludných balvanů, sekali trávu, orali, stejně jako sedláci před nimi, už dobrých šest tisíc let.

Všechno ve vesnici zrychlilo. Celá vesnice byla v pohybu, ženy si dělaly řidičské průkazy, i ty, kterým už táhlo na padesátku, jako Greta Boysenová nebo Ella Feddersenová. Pro mladé ženy to bylo samozřejmostí, rozvážely děti na lekce hry na klávesy nebo akordeon a konečně si mohly zajet ke kadeřnici i bez manžela, nemusely se ho doprošovat, aby je tam zavezl a zase vyzvedl. Už žádní manželé, kteří si v salonu otráveně listují časopisem a každé dvě minuty pohlédnou na hodinky. Svět se pro ženy s řidičským průkazem zvětšil, už nekončil za cedulí u výjezdu u Brinkebüllu. Konečně se dostaly z vesnice, nebyly už odkázané na krámek Dory Koopmannové, kde toho jako zákaznice stejně moc nepořídily, kde si mohly vybírat jen ze tří druhů sýrů. Eidamský, tylžský a máslový sýr, žádnej další přece normální člověk nepotřebuje! V Dořiných očích nemusel mít normální člověk ani nudle dlouhé jako pletací jehlice - nebo jogurt s třešňovou příchutí. To určitě vymyslel nějakej pablb!"